Spisovatel Jiří Kimla: Začal jsem psát dost pozdě, až když jsem odešel do důchodu

  •  

Knihy provází energického třiasedmdesátníka Jiřího Kimlu celým životem. Spisovatel a autor scénářů se stal novým předsedou Severočeského klubu spisovatelů. Sebekriticky říká, že navázat na svého předchůdce bude velká dřina, ale udělá pro to maximum. Plánů a nápadů má bezpočet.

Měl jste rád knížky už jako dítě?

Můj tatínek měl velkou knihovnu a maminka zrovna prý tenkrát četla Kamen a bolest. A při tom čtení ji bolesti doopravdy přepadly a já se spěšně a v podstatě stylově narodil. Maminka nestihla ani porodnici. A tak jsem byl knihami poznamenán už od narození. To se se mnou táhlo potom už napořád. Vánoce, svátky, narozeniny byly nemyslitelné bez knihy. Mladšímu bráškovi jsem četl a vymýšlel pohádky. Za své prvně vydělané peníze jsem si koupil knihu, Bubáci pro všední den od Karla Michala. (Kouzelné čtení)

Vzpomínáte si také na to, jak vznikala první kniha, kterou jste napsal vy?

Začal jsem psát dost pozdě. Zradilo mě zdraví a ve své padesátce jsem byl odejit do invalidního důchodu. A tak jsem začal psát. Kdysi jsem v Mostě závodně sportoval a najednou mě přepad nápad, abych do fiktivního příběhu zakomponoval sportovní kamarády. Postavy jsem uhnětl vždy z několika, abych od kluků nedostal třeba do úst, koneckonců byli to všichni boxeři. A tak jsem napsal detektivní text s názvem Úder mimo hru. V Mostě zmizela z pultů téměř okamžitě. To už jsem měl napsaný druhý román a byl spisovatelsky lapen.

O čem píšete úplně nejraději?

O životě, který nám dává nepřeberně námětů a nápadů se značnou dávkou nadsázky, humoru a tajemna.  To je moje parketa.

Máte nějakou knihu rozepsanou?

Mám a už dost dlouho. Je to třídílný román s pracovním názvem Nevratný proces.

Děláte také autorská čtení?

Málo. Ono o ně není bůhvíjaký zájem. Naposledy jsem četl při křtu mé poslední povídkové knihy Nahá zelinářka. Něco jsme měli v nástinu v Mostě, ale přítel covid nám to překazil. Mělo by se to trochu rozjet po dovolených, až se náš spolek zase sejde.

Kromě knih píšete i scénáře…

Šťastnou náhodou jsem se dostal do týmu filmového režiséra Juraje Šajmoviče a s ním i jeho manželkou, filmovou producentkou, píšeme společně filmy. Tady hlídáme my, rodinná komedie, už byl dotočen a půjde do střižny a k zvukařům. Premiéru by měl mít na sklonku roku a já už se moc těším. Hrají v něm naši špičkoví herci a měl by se líbit. Ještě prozradím, že hlavním hrdinou je pejsek Hugo, kterého skvěle hraje pejsek Fredík.

Máte nějaký rozepsaný?

S Jurou Šajmovičem jsme napsali Praga pana Příhody. Už je natočen díl současnost a za měsíc se bude točit minulost. Trochu se u toho zastavím. Sběratel pragovek pan Emil Příhoda kdysi koupil ruinu statku, kterou zrekonstruoval, a zřídil v ní, respektive na statku, muzeum Praga. Jeho sbírka je ceněná jako třetí na světě. Protože stárnul, přepsal statek a muzeum na ženatého syna, který bohužel zemřel. Příhodova snacha dům prodala jakési firmě a ti pana sběratele vyhostili. Jmenovaný objížděl instituce a politiky, ale všichni byli rádi, když odjel, protože sliby nezarmoutí. A vše u nich taky skončilo.

Naštěstí se o tom dozvěděli lidé okolo Juraje Šajmoviče a posun k řešení nastal okamžitě. V našem ústeckém kraji se do problému zakousl pan hejtman a především jeho náměstek pro dopravu pan Komínek i další obětavci a ve výsledku bude v Chomutově muzeum nádherných pragovek. Film o tom všem bude a já se pochlubím, že jsem si v něm i zahrál. J

Jinak jsem přepsal ze šuplíku třídílný film Mračno z Rabštejna. Film je v televizi u dramaturga, a jestli dostane zelenou, se svým kolegou a kamarádem Šajmovičem ho upravíme pro natáčení. Film je katastrofická sci-fi a zřejmě bude dost nákladný, takže jsem zatím v klidu. Jen se budu opakovat, ale peníze hrají hodně důležitou roli. Při točení filmu, při vydání knihy a podně.

No a naposled, na námět Jury Šajmoviče píšu scénář z prostředí Šumavy, téma také zatím u nás netočené, tak uvidíme, jak dopadneme. Já ještě nemám se scénáři tak velkou zkušenost, takže spolupráce s režisérem je pro mě stěžejní.

Převzal jste pomyslné kormidlo předsednictví Severočeského klubu spisovatelů od Ladislava Mušky. Je to zavazující?

Že náš klub vznikl a stal se součástí Obce spisovatelů, je zásluha především Ládi Mušky a nedávno zesnulého Arnošta Herrmanna. Klub vedl dlouhá léta a svou činností i dalších členů získal spolek velkou prestiž. Bohužel, pan Muška je už ve věku, kdy zdraví mu nedovoluje pokračovat, a tak jsem byl zvolen do funkce předsedy. Je to pro mě ohromná čest, ale sebekriticky dodávám, že nemám na to, abych byl tak dobrý jako on. Vidím to dočasně, až vychovám svého nástupce. Byl bych nerad, aby kvůli mým osobním aktivitám jsem funkci zanedbával. Je nás přes třicet a vesměs samí kvalitní autoři a nerad bych je zklamal.

Jaké máte plány ve své stále ještě nové funkci?

Jak už jsem uvedl, musíme vychovat mladší nástupce a přijmout novou talentovanou krev. Naši členové stárnou a je potřeba klub oživit. Další náš úkol je vydat Almanach 2020, který vydáme z vlastních prostředků. Členské příspěvky jsou naším jediným příjmem. Uvítali bychom, kdyby se našel nějaký sponzor, který by nám pomohl rozvíjet více aktivit.

Připravujeme i další autorská čtení, já bych je rád viděl ve spolupráci s nějakými hudebníky, kteří by prezentovali svou hudbu a texty, viděl bych rád i účast regionálních herců na našich akcích. Holt ty peníze…no uvidíme. No a pak chceme podpořit vydávání knih našich kolegů, především básníků. Máme hodně kvalitních autorů, ale na knižním trhu jsou básně zcela opomíjeny.

Četla jsem o vás, že jste si zamiloval Itálii, je to tak?

Dcera se před lety do Itálie vdala, má tam rodinu a tak je navštěvujeme. Mám to tam rád, jsou tam zajímavá místa a lidé. Největší srdcovka jsou ale Benátky, které nemůžu nikdy při návštěvě vynechat.

Cestujete, a tak máte srovnání, jak se žije seniorům jinde a v České republice?

Jezdím…ono jezdit a žít tam, je trošku rozdíl. I když se okolo sebe pozorně koukám, přeci jen bych si netroufal na nějakou zevrubnou analýzu. Tak jen obecně. Dcera s rodinou žijí na severu Itálie mezi Terstem a Benátkami. Město je velké přibližně jako část Ústí nad Labem Neštěmice. Sever je bohatší region než jih, takže na severu země, je situace o něco lepší. Ale k seniorům. Je to jako u nás, jinak se seniorům žije v malých městečkách, kde mají skoro každý kus zahrady nebo pole, jinak se žije seniorům v městech a velkoměstech. Důchody tam mají obecně vyšší, o dost, a hodně lidí v pracovním procesu na tu sumu nedosáhnou. V Itálii je velká populační část důchodců a je o ně postaráno. Ale je tam draho a za všechno platíte.  Za všechno. Nákup pod jedno euro nepořídíte. A pak ta filozofická otázka: „Co je žije se?“ Každý to má nastavené jinak. Někdo má spousty koníčků, jiný sedí u televize, jsou i cestovatelé a turisté, někdo je bohužel nemohoucí. Třeba by mohlo někoho napadnout a udělat sociologický průzkum v pečovatelských domech, nemocnicích a domácnostech důchodců. Všechno je relativní, ale já si myslím, že pokud slouží zdraví, žije se dobře, pokud není člověk neskromný.

A jak přímo v Ústeckém kraji?

Jsem rodák, jsem tu doma. Nechci pochlebovat, ale za hejtmana pana Bubeníčka se kraj dost zvednul. Nebudu vyjmenovávat, ale co se napumpovalo peněz do nemocnic krajů a přístrojového vybavení, to zaslouží uznání. Začátkem listopadu mě čeká operace a díky předoperační péči mých ortopedů jdu na ni bez obav, protože vím, že nedopadnu jako jedna moje známá v Thomayerově nemocnici, která po zpackané operaci málem dvakrát zemřela a má dodnes následky…

Bydlím v ústeckém obvodu Neštěmice a práce tamní radnice je vidět na každém kroku. Všude výborná dostupnost, spojení s centrem výborné, zkrátka, líbí se mi tu čím dál víc.

Je něco, co vám v důchodu chybí?

Když něco potřebuji, na co můžu dosáhnout, tak si to pořídím. Když je to pro mě nedostupné, tak to lehce oželím. Jsem zvyklý a vychovaný tak, že se o všechno musím zasloužit svou prací, a tak si tak žiju. Jediné, co mně chybí je zdraví, to si koupit nemůžu, ale protože jsem v mládí závodně sportoval, tak jsem přeci jen odolnější. S manželkou jsme spolu už přes padesát let, tak bych ještě v tom rád pokračoval.

Jste rodák z Mostu, ale žijete v Ústí nad Labem. Jaký je váš vztah k Ústeckému kraji?

Narodil jsem se ještě ve starém Mostu. Vyrostl jsem tam mezi kamarády, začal pokukovat po holkách, až jsem si nakonec jednu vzal a jsem s ní dodnes. Nikdy vám nevyvanou vzpomínky na první jízdu na koloběžce, na kole, na školku, na první třídu, gymnázium i první intimní zážitek. Most, i ten nový, mám pod kůží. Do Ústí nad Labem to není daleko, je to stejný kraj a já v něm zapustil kořeny, že bych ani jinde žít nechtěl. Miluji tu přírodu i vzácné památky, jsem zkrátka rodák.

Máte zde svá oblíbená místa?

No jéje. Miluji Krušné hory a Labské pískovce i chomutovský okres s protékající Ohří. Kdysi jsme tam jezdili na chatu, do Mariánského údolí. Nádherné místo. Anebo Srbská Kamenice, Růžová, Česká Kamenice, soutěsky, další nádherná místa, mohl bych jmenovat dál a dál… V Česku je vůbec překrásně!

Co děláte rád ve volných chvílích?

Was heisst (co to je) volná chvíle? J Ale ano, chatařím, čtu, k narozeninám jsem dostal čtečku, což sice kniha není, ale na cestách nebo někde, kam knihy brát nemůžete, je to fajn. A taky rád koukám na pěkné filmy a herecké koncerty.

A co plány do budoucna, prozradíte nějaké?

Abych se ve zdraví dožil dalších našich společných filmů a vydání knih. Na podzim jdu na operaci kyčle a rehabilitaci bych rád absolvoval zase v Teplicích, kde jsem před pěti lety byl v Císařských lázních, a kde jsem byl mile překvapen odborností a přístupem personálu i vedení v čele s paní ředitelkou. A nesmím zapomenout na barmana Míru, jehož barmanské umění je kouzelné a vyhlášené. Jednu povídku v knize Nahá zelinářka, jsem lázním věnoval. Ergo kladívko, plány by byly, teď jen být zdráv a s prima kolegy, rozdávat lidem radost i poučení.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*