Vlastimil Kobrle je bývalý profesor Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, sbormistr Ústeckého dětského sboru i jeho zakladatel. Sbor založil v roce 1966 společně se svou manželkou Annou a vedli ho dlouhých 45 let. Na jaře tohoto roku oslavil emeritní profesor Kobrle životní jubileum velkým narozeninovým koncertem.
Narodil jste se ve Valdicích, studoval v Praze. Jak jste se vlastně dostal na sever Čech?
V době, kdy jsem končil svá studia, se nastupovalo do škol na takzvané umístěnky. A já jsem dostal umístěnku do Velemína. Tam se nakonec ukázalo, že novou sílu nepotřebují a přemístili mě do Třebenic.
Byl jste v šedesátých letech učitelem v Třebenicích na Litoměřicku. Jaké to bylo? Byla to idylická venkovská třída a vy venkovský učitel anebo….?
Třebenice jsou městečko a osmiletá základní škola byla spádovou pro žáky z okolních vesnic. Nepociťoval jsem rozdíl mez venkovskou a městskou školou.
Bydlel jste v Třebenicích nebo v Ústí?
Bydlel jsem v Malých Žernosekách a do Třebenic jsem dojížděl.
V roce 1960 jste začal pracovat na budoucí Pedagogické fakultě v Ústí. Jak se to událo?
Po úspěšném studiu na Vysoké škole pedagogické v Praze jsem byl na svou žádost přeložen na tehdejší Pedagogický institut v Ústí nad Labem, kde jsem setrval čtyřicet let, až do důchodu.
A později jste se už ocitl na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty. Muzika byla od malička pro vás tou nejzásadnější?
K muzice jsem tíhl odmala. V deseti letech jsem se začal učit hrát na housle a zároveň jsem začal chodit do Kűhnova dětského sboru.
Chtěl jste vlastně být učitelem od malička? Nebo spíš muzikantem, nebo zpěvákem… Co o tom rozhodlo?
Mým eminentním zájmem byla kantořina, a proto jsem studoval na Amerlingově učitelském ústavu v Praze a později na Vysokou školu pedagogickou.
Byl jste na hudební katedře desítky let. Jaké to působení bylo? Které období vlastně vnímáte jako to nejlepší na Pedagogické fakultě?
Především jsem dělal to, co mě bavilo a navíc po celou dobu ve výborném kolektivu.
V roce 1966 jste s manželkou založili Ústecký dětský sbor. Co vás k tomu vedlo?
Sám jsem zpíval ve sborech, po dětském sboru, to byl Český pěvecký sbor a Pěvecké sdružení pražských učitelů. V Třebenicích jsem založil a vedl dětský sbor a po mém odchodu do Ústí v roce 1960 jsem se snažil také zde založit dětský sbor, ale nebylo to jednoduché. Nejprve se mi podařilo založit malý dětský sbor v ústeckém rozhlase a teprve v roce 1966 jsem založil Ústecký dětský sbor, jehož základem byl rozhlasový sbor a školní sbor Josefa Říhy, s kterým jsem v počátcích spolupracoval. Téhož roku jsem získal pro spolupráci i mou manželku tehdy Brůnovou, která vedla přípravné sbory.
Podle čeho se vlastně vybírají zpěváci do sboru? Musejí umět zpívat…ale jak ho sestavit, aby to prostě ladilo?
Děti do sboru jsme vybírali na školách. Chodili jsme do škol a se souhlasem ředitelů jsme vybírali zpěváčky v 1. a 2. třídách. Podmínkou přijetí byl zdravý hlas, čistá intonace a hudební paměť. Děti chodily nejprve do přípravných sborů Včelka a Cvrček a odtud přecházely do hlavního sboru.
Jak často sbor nacvičoval?
Zkoušky sboru byly dvakrát týdně a to v pondělí a ve čtvrtek a o jarních a letních prázdninách sbor jezdil na týdenní soustředění.
Cestovali jste po celém světě a měli spoustu pozitivních ohlasů. Na co jste nejvíc pyšný?
Největší uspokojení mám z toho, že děti, které prošly sborem, tato práce kultivovala a učinila je slušnými a odpovědnými občany. Při koncertních zájezdech do ciziny se rozšířily jejich obzory a navázaly přátelské kontakty, které trvají dodnes. V neposlední řadě pak získaly hezký vztah k hudbě.
A s ohledem na to cestování. Jaké to bylo? Zažil jste jistě i horké chvilky…. Kdy to byla ta nejhorší nebo nejveselejší?
Hezkých chvil bylo mnoho, ale nejhezčí bylo vždy, když jsem viděl na dětech uspokojení a radost na koncertních vystoupeních. Horké chvilky jsem zažil na příklad v Americe, když jedna dívenka ztratila pas. Museli jsme na velvyslanectví do Washingtonu pro náhradní. A nebylo to bez komplikací.
Co vám v osobním životě práce se sborem a s dětmi dává a co bere?
Práce se sborem mě vždy naplňovala uspokojením, což bylo umocňováno tím, že jsme tuto práci mohli dělat spolu s manželkou. Nikdy jsem neměl pocit, že by mi něco brala, spíše naopak. Přinášela mi radost.
Mění se zájem dětí o sborové zpívání?
Řekl bych, že ano. Dnes mají děti větší možnosti při naplňování svých volnočasových aktivit a mnohdy u jedné nevydrží a chtějí vyzkoušet i další. Proto je obtížnější udržet jejich zájem.
Jakou skladbu jste se sborem nejraději zpívali?
Oblíbených skladeb bylo více. Mezi nejoblíbenější patřily skladby polyfonní a ze skladeb soudobých skladatelů to byla například od Zdeňka Pololáníka – Vávra, nebo cyklus lidových písní z Chodska v úpravě Slavoje Princla. V oblibě dětí byla i skladba od Leonarda Bernsteina Amerika.
Nedávno proběhl narozeninový koncert Ústeckého dětského sboru k vašemu životnímu jubileu, jak se vám koncert líbil?
Velmi mě potěšilo, že se tento koncert uskutečnil, což je zásluhou jejich současných sbormistrů manželů Zemanových. Jim patří i můj dík za to, že Ústecký dětský sbor i nadále pokračuje ve své činnosti. Koncert byl pečlivě připravený a proběhl v úžasné přátelské až rodinné atmosféře.
Nutili jste se ženou vaše děti ke zpěvu? Kolik jich vlastně máte? A zpívají?
Máme spolu jednoho syna Vlastimila, který odmala zpíval ve sboru a zároveň se učil hře na housle, které se věnoval i při svém dalším studiu na konzervatoři a AMU. V současnosti je 1. koncertním mistrem Symfonického orchestru českého rozhlasu v Praze a vedoucím Filharmonického komorního orchestru v Praze.
Jakou hudbu máte nejraději k poslechu?
Nejraději poslouchám tzv. vážnou hudbu, kterou jsem vyučoval i na Pedagogické fakultě a samozřejmě skladby sborové.
Jste v seniorském věku. Jak se vám vlastně v ČR potažmo v Ústí žije? Mají to senioři složité?
V Ústí žiji přes čtyřicet let a líbí se mi tady. Žiji spokojeně, na čemž má velkou zásluhu moje žena, která mě rozmazluje.