Dvoje Vánoce Evy Pilarové

  •  

Jedna z nejlepších českých zpěvaček a někdejší hvězda divadla Semafor má pořád co dělat. Kromě zpěvu se věnuje i své velké vášni – fotografování. Ráda relaxuje na své chalupě v severních Čechách a nedá dopustit na městečko Česká Kamenice, které jí přirostlo k srdci. Stále se ale věnuje i zpěvu a nebrání se ani spolupráci s mladými umělci. V rozhovoru prozradila i to, že si o svátcích ráda zpívá koledy.

Jak se chystáte na Vánoce?

Vzhledem k tomu, že mám v  prosinci řadu vánočních koncertů na různých místech naší republiky,  nemám  na  pečení vánočního cukroví ani na nějaké gruntování čas. Co se gruntování týká, spoléhám  na manžela  –  zatím  nezklamal  a to jsme v     listopadu  oslavili  už  33 společných  let.  Skvělé  domácí cukroví míváme od příbuzných a přátel, za což jsem jim nesmírně vděčná.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice?

Nedodržujeme,  ale  uvědomujeme  si,  že  Vánoce  nejsou jen dárky a dobré jídlo, ale hlavně oslava narození Krista.

Zpíváte si na Vánoce koledy? Bez  koled  si  Vánoce  vůbec neumíme  představit,  než  rozbalíme dárky, zazpíváme si Narodil se Kristus Pán a já pak ještě pobrukuji Tichou noc, kterou považuji za nejkrásnější koledu, kterou kdy kdo napsal.

Kde vlastně Vánoce trávíte?

Mívám  dvoje  Vánoce.  Jedny  s    rodinou  v Brně  a druhé s  manželem v Praze. Takže dvakrát rybí polévka, dvakrát smažený kapr a bramborový salát, dvakrát  balení  i rozbalování dárků. Tak už to probíhá dlouhá léta a věřte, neomrzí to!

Dárky kupujete s předstihem, nebo na poslední chvíli? A co vás dokáže nejvíce potěšit?

Dárky   musím   kupovat s  předstihem, někdy je schovávám už od léta, během prosince bych to nestihla. A co mě dokáže  nejvíc  potěšit?  Jakákoliv maličkost s vědomím, že tomu či té, od koho dárek mám,  nejsem lhostejná.

Máte ještě chalupu v severních Čechách? Trávíte tam hodně času? Část mé rodiny pochází z Kytlice, takže ten kraj mám moc rád…

Ano, mám na severu chalupu už od roku 1968, podle někoho je to trošku drsnější kraj, ale mně se líbí. Jezdím tam každou volnou chvíli. Kytlici znám, kdysi tam měl chalupu Mirek Horníček,  byli  jsme  u něho s  manželem  na  návštěvě.  Je tam skutečně moc pěkně.

Co v současné době chystáte po hudební stránce, na co se mohou fanoušci těšit?   

Od  konce  listopadu  do  20. prosince  mám  s mými  muzikanty řadu vánočních koncertů v  různých městech naší republiky a    druhý týden v lednu začínám točit album, na kterém kromě  sólových  skladeb  zazní pár duetů. Na příklad s Karlem Gottem,  Vojtou  Dykem,  Tomášem Ringelem a překvapivě také  s Alešem  Cibulkou  a tanečníkem Janem Onderem. Album pokřtíme v březnu v rámci  Febiofestu.  V  lednu  trocha zahraničí – zazpívám na československém plese v New Yorku a  v  Bratislavě budu hostem galakoncertu Karla Gotta.

Pojí vás nějaká hezká, ať už osobní či profesní vzpomínka s nějakým městem či místem Ústeckého kraje?

Je  to  vzpomínka  profesní i  osobní zároveň. V Ústí nad Labem jsem byla mezi účinkujícími, kteří vystupovali pro rádio Sever.  Tam jsem se poprvé setkala s     Petrem Urbanem a jeho paní, Inkou. Skamarádili jsme se a   potkáváme se dodnes. Byla pro  mě  velká  čest,  když  jsem směla  zazpívat  při  příležitosti otevření Křížové cesty ve Smržovce, která je právě Petrovým dílem. A je to nádhera!

Pamatujete si, kdy jste v některém z tamních měst naposledy koncertovala?

Jeden  z mých  vánočních  koncertů  byl  6.  prosince v Litoměřicích.

Máte v Ústeckém kraji nějaká oblíbená místa?

Ráda  jezdím  do  České  Kamenice,  kde  mám  kamaráda  –  děkana  a kanovníka  litoměřického,  Karla  Jordána Červeného.  Několikrát  jsem tam zpívala v kostele i v  místním Kulturním domě.

Teď se podíváme na vaši bohatou hudební kariéru. Setkáváte se ještě se starými známými třeba ze Semaforu?

Setkávám,  naposledy  jsem se viděla např. s Jirkou Suchým 26.  října,  měli  jsme  v zámecké  galerii  na  Kladně  vernisáž výstavy.  Jirka  a můj  kapelník Vít  Fiala  vystavovali  kresby, brněnská  fotografka  Helena Štefanová  a já  svoje  „fotoobrázky“. S Jirkou jsme za klavírního doprovodu Víta Fialy zazpívali duet „Už dávno nejsem dítě“. Hodně často se potkávám s  Karlem Gottem nebo s Pavlínou Filipovskou, se kterými příležitostně vystupuji.

Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkala, nejvíce přirostl k srdci?

To  nemůžu  říct  jednoznačně, díky divadlu Semafor jsem se  setkala  s celou  řadou  výjimečných osobností, ať už to byli Jiří Šlitr, Jiří Suchý či Jiří Trnka,  Waldemar  Matuška,  Karel Gott nebo spisovatelé Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, herci Jan  Werich,  Miroslav  Horníček,  Miloš  Kopecký  či  hvězdy světového  formátu  –  americký zpěvák a trumpetista LouisArmstrong  a režisér  Miloš Forman.

Vím, že ale stále spolupracujete s mladými zpěváky…

Nikdy bych si netroufla oslovit  mladého  zpěváka  ke  spolupráci,  ale  vždycky  se  někdo našel,  kdo  na  ten  nápad  přišel, a    já jsem moc ráda.  Prvním z    těch mladých byl Matěj Ruppert.    V  roce  2006  jsem zpívala  na  Open  Air  Festivalu Trutnoff. Byl to pro mě nervák, mladé rockové publikum a  do toho já… No, dopadlo to nad  moje  očekávání,  považuji toto vystoupení za svoje životní. Tři roky na to mně volal Martin Věchet, který spolu s Václavem Havlem trutnovský festival zakládali, že by mě tam chtěli znovu. Odmítla jsem, tentokrát by to nemuselo dopadnout.  Jenže Martin Věchet se jen tak nedal, řekl, že by to byla vzpomínka na Waldemara Matušku. Já na to, že by toho  Waldemara musel někdo zpívat se mnou. Zaznělo jméno Matěj Ruppert, já jen vydechla, tak to je teda výzva a    šla jsem do toho. A dobře jsem udělala, publikum nás přijalo skvěle.  O týden později přišel s nápadem producent Janis Sidovský, abych na Karlštejně v pořadu Královny popu zapívala s Vojtou Dykem píseň Dotýkat se hvězd, kterou jsme  ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zpívali s Karlem Gottem. Vojta hned  na  první  zkoušce  zazpíval  tak,  že  jsem  jen  vydechla, člověče, vy jste zázrak přírody! Od té doby jak s Matějem, tak i  s  Vojtou občas zpívám. Dalšími z     těch mladých je kapela Wohnout, s těmi jsem dokonce v   loňském roce jezdila „fesťáky“.  Mým  nejmladším  „zajícem“ je Tomáš Ringel.  Jeho tatínek mně dal CD s nahrávkou  písně,  kterou  v originále zpívala ve filmu Bodyguard Whitney Houston a tehdy dvanáctiletý  chlapeček  ji  nazpíval náramně.  Dnes  je  „malému“ Tomáškovi, který už je větší než já, šestnáct a spolupráce trvá.

Jakou skladbu máte ze svého repertoáru nejraději?

Na tuto otázku se mně neodpovídá lehce, ale když o tom tak přemýšlím,  moc  ráda  zpívám Montiho čardáš, který otextoval Jiří Suchý a mají ho rádi i moji příznivci. Zkrátka bez „Monťáku“ mě nepustí z jeviště.

Máte na pódiu problémy s nervozitou, nebo to zvládáte „levou zadní“?

Než  vyjdu  na  pódium,  trpím  trémou,  někdy  větší,  někdy menší. Po pár taktech zpívání tréma mizí. Snad největší trému  za  těch  sedmapadesát let, co zpívám, jsem si zažila letos v    září. Na zahájení festivalu Zlatá Praha jsem v přímém televizním  přenosu  zpívala  duet s  operním  pěvcem  Adamem Plachetkou.  S pěvcem,  který přes své mládí – je mu 32 let – vystupuje v Metropolitní opeře v  New  Yorku,  ve  Státní  opeře Vídeň, v milánské La Scale a tak dál. Představa, že mu to zkazím, byla děsivá. Na štěstí to dobře dopadlo a onu píseň s názvem Magické  svítání  natočíme  na jeho album duetů. Na jevišti na mě nebylo nic znát, ale v zákulisí mně po odchodu z jeviště museli podpírat, protože to vypadalo, že upadnu a už nevstanu.

Kterého z té řady ocenění, která jste obdržela, si ceníte nejvíce?

Měla  jsem  vždycky  radost z  každého  ocenění,  je  to  moc hezký  pocit,  když  získáte  pochvalu  za  vaši  snahu.  Velkou radost  jsem  měla  ze  státního vyznamenání,  které  jsem  dostala od pana prezidenta Václava Klause před osmi léty. A moc mě  potěšilo  nedávné  ocenění od Uměleckého sdružení Artes, které  má  název  „Mistr  zábavního programu v oboru zpěv“. Nominovány  byly  další  čtyři zpěvačky,  ale  nebudu  jmenovat,  aby  to  nevypadalo,  že  se příliš vychloubám…

Máte nějaký recept, klíč k úspěchu pro mladé zpěváky a zpěvačky?

Měla bych, ale můžu si ho zatím nechat pro sebe? Ráda bych ještě pár let zpívala a proč zbytečně rozšiřovat konkurenci?

Zpíváte si doma?

Ne,  že by mě to nenapadlo, ale měla jsem skoro sedmnáct let kocoura, a když jsem zazpívala nějaký vyšší tón, výhrůžně na mě vyvalil oči a chystal se ke skoku. Tak jsem raději zmlkla. Teď  už  kocourka  nemám,  ale při pokusu o vyšší tóny na mě vyvalí výhrůžně oči manžel. Ke skoku se sice nechystá, ale raději ho nepokouším.

Jak vlastně trávíte volný čas, máte nějaký velký koníček?

Kdysi jsem ráda vařila, psala jsem i    kuchařky, ale když jsem zjistila, že manžel také rád vaří a  dobře, tak mu v kuchyni nepřekážím  a věnuji  se  hlavně fotografování.  Digitální  fotografie  následně  zpracovávám na počítači a na radu fotografa pana Josefa Loudy svým „silně uměleckým  dílům“  říkám  fotoobrázky. Je to pro mě nejen koníček,  ale  svým  způsobem i  úžasná relaxace. Čas od času mám i     nějakou tu výstavu, většinou  samostatnou,  ale  také, jak už jsem se zmínila na začátku  našeho  rozhovoru,  s kolegy. Ta kladenská byla od roku 2004 v pořadí už třiaosmdesátá. Kromě Česka jsem vystavovala ve Vídni, Bratislavě, Berlíně, Doněcku, v Moskvě a jeden z  mých  fotoobrázků  visel  tři měsíce v galerii v Chicagu.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*