Jubilující spisovatel Ladislav Muška: Jsem takový objevovatel příběhů

Známý spisovatel, ale také operní pěvec, dramatik, recenzent, redaktor a předseda Severočeského klubu spisovatelů Ladislav Muška je rodák ze Semil, který dnes žije v Ústí nad Labem. V těchto dnech oslavil významné životní jubileum. Devadesát let by mu však hádal málokdo a mnozí by mu mohli jeho životní náboj a energii jen závidět.

Jste básník, spisovatel, ale také operní pěvec. V které této profesi se cítíte nejlépe?

Těžko říct, všechno co jste jmenovala, ke mně patří. Zpíváním v opeře to začalo, tam jsem byl 38 let. Teď mám vydáno 37 knih, takže teď musím vydat ještě jednu, aby to bylo fifty fifty (smích).

Měl jste rád literaturu a zpěv už jako dítě?

Určitě, u nás se hodně četlo, hlavně maminka. Já jsem byl dokonce oficiálně nejmladší čtenář semilské knihovny.

Vzpomínáte na svou první knihu? Jak vznikla?

Jistě, úplně první debutová knížka je „Na silnější straně prutu“ a to jsou povídky. Další byla knížka o rybách s názvem „Pátého dne stvořil rybu“, ale ta nevyšla. Mezitím ale vyšly ve dvou vydáních pohádky. Tam jsem si pohrál Vančurovsky s jazykem. Pak nastala ta ošklivá doba. Po roce 1969, jsem dostal zákaz na dvacet let publikovat a zákazu právě předcházelo, že má třetí knížka nevyšla.

A o čem píšete úplně nejraději?

Já se žánrově nevymezuji, já jsem takzvaně poslušen nápadu. Přijde nápad na detektivku, napíši ji a byla z toho cena za nejlepší českou detektivku. Napsal jsem detektivní povídku, za kterou jsem také dostal cenu za nejlepší detektivní povídku. Svět je plný příběhů, každý z nás je příběh, příroda je příběh, každý dům a já si říkám, že jsem takový lovec nebo spíš objevovatel příběhů. Jdu po ulici, sice lidi nevnímám, protože pospíchám, abych ten nápad nezapomněl. Nosný příběh se mi pak rozroste. Já jsem takový hledač příběhů.

Mohl byste se nám krátce zmínit o své operní činnosti?

Nešel jsem za slávou, mě jsem operu rád, žil jsem tím, já jsem opeře sloužil. Postupně jsem zpíval v Rigolettu čtyři role, a co jsem se nadělal baletních figur a to nejsem tanečník. Zpíval jsem v ústeckém divadle, ale hostoval třeba i v Drážďanech. Ze sboru jsem se prozpíval až k velkým sólovým rolím, působil jsem i jako lektor dramaturgie, asistent režie a dirigent scénické hudby. Skoro deset let jsem psal a inscenoval cyklus pro děti Pojďte si hrát do divadla.

Jaké období života považujete za nejlehčí a které naopak za nejtěžší?

Tak nejtěžších bylo samozřejmě těch dvacet let, co jsem musel mlčet a měl zákaz publikovat. No a nejhezčí bylo období okolo časopisu Dialog, když se změnily poměry a já mohl zase začít vydávat knížky. V té době jsem skončil v divadle a přešel do funkce redaktora Dialogu.

Jak na vás literatura působí? Je pro vás psaní knih spíše odreagování nebo naopak dřina?

Já ani nevím, prostě se na to soustředím a píšu. Píšu stále, i teď.

Máte v současné době nějakou rozepsanou knihu?

Ne, na knížku si netroufám, protože ve svém věku už nevím, jestli bych ji dodělal. Píšu do Spiritu takové legrační fejetony, kde je všechno obráceně. A o ty je velký zájem. V současné době je to navíc složité, je překnížkováno a vše je o penězích. Dnes nakladatel nemůže vydat českou knihu, protože by prodělal. Musí na ni dostat dotaci. Celkem na to mám štěstí a dotaci dostanu. Nakladatel samozřejmě musí brát v potaz, jestli knížku prodá.

Jste už řadu let předsedou Severočeského klubu spisovatelů v Ústí nad Labem, v čem tato práce spočívá?

Soustředili jsme dobrou partu lidí zapálených pro literaturu, nejen z Ústecka, Liberecka, ale i z Prahy. Dovedeme se potýkat s nepřízní doby, sehnat sponzory a vydávat dobré knížky. Máme se navzájem rádi, držíme pohromadě. Scházíme se na každoročním adventním posezení nebo křtech knih. Poslední velké setkání bylo při příležitosti mých devadesátých narozenin. To bylo krásné, slavnostní a velmi upřímné.

Děláte stále autorská čtení?

Sem tam stále ano, hlavně na těch našich setkáních. Ale ve větší míře to bývalo spíš dříve. Pravidelně například v ústeckém muzeu. Jezdíval jsem i po knihovnách, ale to už vzhledem k věku nedělám. Byl jsem v Litoměřicích, Roudnici, Děčíně nebo i Semilech.

A co děti? Píšete nebo psal jste i pro ně?

Napsal jsem Pohádky z hubaté pohody, ty mají trochu rétorický jazyk a ilustroval mi ji Dan Richter. Napsal jsem pro děti ještě divadelní hru, kterou třeba teplické divadlo hrálo jako muzikál, bylo to O pihovaté princezně.

Četla jsem o vás, že jste vášnivý rybář? Je to tak?

Byl jsem, teď už bych to fyzicky nezvládl. Já jsem nebyl ten rybář na posedávání na břehu, na tu sedavou kapří rybařinu. Moje byla třpytka nebo rybička. Prostě chodit a chodit a přemýšlet při tom. Rád jsem se prodíral zarostlými terény kolem pstruhových potoků a překonávat různé nástrahy přírody. O rybách jsem napsal svou první knihu, která ale nevyšla, tak teď čekám, jestli se ji podaří vydat v této době.

Žijete v Ústí nad Labem, jaký je váš vztah k Ústeckému kraji?

K přírodě Ústeckého kraje mám vztah velice vřelý, přírodu kolem Ústí mám moc rád a nacházím tu i shodné rysy s Podkrkonoším. Trochu jiná situace je tu s obyvatelstvem, je zřejmé, že po válce, po okupaci, sem nepřišli ti správní lidi v některých případech a že se to dědilo.

Máte zde svá oblíbená místa?

No jistě, třeba Střížovický vrch, tam je od každé přírody kousek, i to jezero tam je.

Jak se podle vás žije seniorům v České republice?

Záleží na jejich okolí, jaké si vybudují vztahy. Neumím si představit, že je někdo úplně sám. Společnosti a právě mezilidské vztahy právě dělají jeho život. Někdo si žije dobře, někdo ne. Osamělý senior to nemá lehké v žádném případě.

Vypadáte výborně, devadesát let bych vám určitě nehádala. Je to i tím, že jste stále aktivní?

Asi taky, ale já mám svého dobrého strážného anděla. Je to Růženka Pečivová, se kterou už se znám od revoluce, kdy jsme spolu začali spolupracovat v klubu spisovatelů a jsme spolu velmi blízce spjatí dosud.

Co rád děláte ve volných chvílích?

Chodím často na vycházky a mám kocoura, se kterým bydlím. O kočkách jsem napsal i tři knížky. Jedna z nich byla pro děti, měla dokonce vyjít i v Polsku a asi i vyšla, jen o ní nic nevím.

Nemůžu se nezeptat na vaše plány do budoucna?

V mých letech se už nedá nic moc plánovat. Prostě dělám to, co přinese den.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*