Marie Formáčková: Život mi to vždycky nějak sám zrežíroval a já neutekla

Během své bohaté novinářské kariéry Marie Formáčková zpovídala snad všechny známé osobnosti, na které lze pomyslet. To ji nakonec přivedlo k psaní životopisných knih. Na nostalgické vzpomínání si moc nepotrpí a svých dvaasedmdesát let považuje za senzační věk.

Jste autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů mediálně známých osobností. Prozradíte, které osobnosti vám zůstaly nejvíce v paměti z rozhovorů, které jste vedla?

Rozhovorů jsem napsala během svých novinářských let hodně, spočítané je nemám, a pokračuji v tom dokonce i dnes, protože kromě knížek pořád tu a tam někoho vyzpovídám. Asi jsem měla štěstí, protože se mi nikdy nestalo, že by mě někdo odmítl, nebo bych se s ním nepohodla. Asi si dobře vybírám. A právě na základě mých novinářských „známostí“ vznikly i moje knížky.

Co vás ovlivňuje v rozhodnutí, že zrovna o tomto člověku napíšete knihu?

Abych pravdu řekla, takové rozhodnutí jsem ještě nikdy neudělala. Pokaždé mi to zafungovalo opačně, že totiž dotyčná osobnost byla požádána o knihu a mě si k tomu přizvala. Někdy to bylo na základě mnohaleté známosti, někdy to byla náhoda.

S Helenou Růžičkovou vás pojilo mnohaleté přátelství. Jak vznikaly knihy ve spolupráci právě s ní? Máte na jejich tvorbu nějaké zvláštní vzpomínky?

Na Helenu si vzpomenu každý den. Byla prvním slavným člověkem, s nímž jsem po skončení školy a nástupu do časopisu Vlasta udělala rozhovor, během let jsem těch rozhovorů s ní udělala spousty, a když došlo na knížky, začaly jsme je psát spolu. Naše první tři knihy byly o tom, jaké to je, když je člověku diagnostikována zákeřná choroba, byly to Deníky mezi životem a smrtí a psaly jsme každý den. Helena se stala součástí naší rodiny, já zase té její, prostě jsme byly kamarádky, byť byla o patnáct let starší. Vždycky říkala, že jsem její mladší sestra, kterou nikdy neměla.

Jaké výzvy jste překonávala při tvorbě rozhovorů s lidmi, jako Zita Kabátová či Karel Gott?

Se Zitou Kabátovou jsem se seznámila, když jí bylo čtyřiadevadesát, a byla to náhoda. Šla jsem udělat rozhovor do motolské léčebny pro dlouhodobě nemocné se zpěvačkou Vlastou Průchovou a tam náhodou potkala Zitu. Přišla si paní Průchové postěžovat, že o ní vyšla knížka, a když autorům zavolala, že je tam plno nepřesností, užasli, že ještě žije, kdyby to prý věděli, knihu by napsali s ní a ne o ní. A tak jsme se domluvily, že to napravíme, a stalo se. Celkem jsme spolu napsaly osm knih, devátou už jsme nedopsaly. Dožila se devětadevadesáti a její paměť, vitalita a radost ze života na mě udělaly obrovský dojem. Karla Gotta jsem znala jako novinářka léta, mnohokrát jsem ho zpovídala, a když měl v roce 2000 koncert v Carnegie Hall v New Yorku, vzal s sebou několik novinářů, já byla mezi nimi a napsala o tom knížku. Byl vždy vlídný, laskavý, nezapomenutelný.

Kromě psaní jste jezdila po celé republice besedovat. Co vás na besedách nejvíce těší?

Besedovat jezdím stále a opět je to spojené s lidmi, s nimiž jsem se znala, dělala s nimi rozhovory a psala knihy. Nejčastěji jezdím s Josefem Dvořákem, s nímž se znám také dlouhá léta. Napsali jsme spolu pět knih, šestou máme rozepsanou a besedy s ním jsou za odměnu. Fakt se na to těším a žasnu, kolik se toho do jeho života vešlo, každé jeho vystoupení je jiné, neopakuje se a má v sobě jakési kouzlo, kterému jak diváci, tak i já s radostí podléháme. Vejde na jeviště, podívá se na lidi a najednou je všem dobře.

Co vás nejvíce těší a těšilo na práci se známými osobnostmi? Máte nějaký nezapomenutelný příběh ze zákulisí?

Příběhy ze zákulisí nevyprávím, nikdy jsem o nikom neřekla nic, s čím by nesouhlasil nebo co by sám neprozradil. Lidi, o nichž píši, mám ráda a jsou mi blízcí. Je to logické, když s někým píšete knížku, tak se dostanete do jeho života a sblíží vás to.

Než jste šla takzvaně na volnou nohu, tak jste šéfovala kdysi nejznámějšímu ženskému časopisu. V redakci Vlasty jste pracovala dvacet let. Co vás na této práci nejvíce bavilo?

Šéfredaktorkou jsem se stala po listopadu 1989 a prostě mě kolegové v té dramatické době do této funkce zvolili. Nechci se jako šéfredaktorka hodnotit, byla jsem v redakci, kterou jsem dobře znala, s lidmi, s nimiž jsem se kamarádila. Bylo to fajn, prožila jsem ve Vlastě krásná léta, skoro bych řekla nezapomenutelná, a kdyby nebylo Heleny Růžičkové, asi bych novinařinu neopustila. Ale Helena onemocněla, zůstala postupně na světě sama. Byly jsme kamarádky, tak jsem šla na volnou nohu, začala psát knížky a díky tomu jsem s ní mohla být. To by při šéfredaktorování nešlo.

Jakým největším výzvám jste během vaší kariéry musela čelit?

Marně přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy nějakým výzvám čelila. Asi ne. Život mi to vždycky nějak sám zrežíroval a já neutekla, když přišlo něco nového. Když se dnes ohlížím, a to ve svých letech už mohu, tak mám pocit, že jsem toho dostala od osudu víc, než jsem si zasloužila. Měla jsem bezvadné dětství, hodné rodiče, skvělé starší bratry, práci, která mě bavila a baví stále, ani na manžela, byť jsme rozvedení, si nemohu stěžovat, a na děti už vůbec ne.

Jak vnímáte proměnu novin a časopisů od doby, kdy jste byla šéfredaktorkou, do současnosti?

Média se změnila zásadně. Když jsem začínala, psali jsme články na mechanickém psacím stroji, diktafon byl zázrak, chodilo se do tiskáren na korektury. Bylo to ve srovnání s dneškem složitější, ale mělo to své kouzlo, dodnes třeba vzpomínám na vůni tiskárny, tu jsem milovala. Dnes je to jednodušší, novináři si mohou pár kliknutími vyhledat všechny informace, my chodili do archívu a knihoven, ale každá doba má svá plus a mínus. Dnes je to technicky jednodušší, ale nejsem si jistá, jestli jde technika ruku v ruce s kvalitou. Občas mám pocit, že nikoliv.

Co vás inspirovalo k tolikeré různorodé činnosti? Od práce v médiích po psaní knih.

Nikdy jsem nic neodmítla. Když přišla nějaká nabídka, vzala jsem ji, říkala si, že by mě možná mrzelo, kdybych to neudělala. A nikdy jsem nelitovala. Například jsem několik let učila ve věznici, z toho posléze vznikly knihy o justičních omylech, také jsem napsala pár detektivních knih a povídek. Sama jste novinářka, tak víte, že něco zajímavého se najde za každým rohem.

Jaké byly vaše klíčové životní okamžiky, které vás nejvíce ovlivnily?

Měla jsem několikrát štěstí, které mi zpočátku jako štěstí ani nepřipadalo. Například jsem po základní škole chtěla jít na gymnázium, ale moje máma usoudila, že lepší je ekonomická škola, dnes obchodní akademie. Tak jsem tam šla a naučila se těsnopis, což mi v době těžko dostupných diktafonů nesmírně ulehčovalo život, ale hlavně díky této škole rychle píši, dříve na stroji, dnes na počítači, a to všemi deseti a naslepo. A to je asi důvod, proč jsem těch knížek napsala tolik.

Sama jste již seniorka. Jak vnímáte postavení seniorů v dnešní společnosti? Co by se podle vás mělo změnit?

Vždycky jsem se spoléhala na sebe, nečekám, že se mi o dobrý životní pocit postará společnost. Nikdy jsem nebyla na úřadu práce, nikdy nepobírala žádné dávky, snažila jsem se být soběstačná, postarat se o svou rodinu, a to se mi podařilo. Já vím, že dnes se objevuje na sociálních sítích hodně článků, v nichž se o seniorech laskavě nemluví, ale já bych to nepřeceňovala. My, dnešní senioři, se nemáme za co stydět. Pracovali jsme, zůstane toho tady po nás hodně. Teď už to má v rukou další generace a přála bych jí, aby jednou mohla říct totéž, co tvrdím já. Byli jsme skvělí a jsme pořád.

Jaké aktivity nebo projekty byste doporučila seniorům, aby si udrželi aktivní životní styl?

Hlavně musíme trénovat mozek, protože ten je základ. Dnes nám medicína vymění klouby, takřka všechny orgány, ale mozek se zatím netransplantuje. Tak o něj pečujme. Zita Kabátová tvrdila, že se člověk musí denně naučit něco nového, třeba cizí slovíčko, básničku nebo něco ze zeměpisu. Ona si bystřila rozum při televizní soutěži AZ-kvíz a mělo to výsledek. Dožila se takřka stovky a pořád jí to výborně myslelo.

Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?

Na nostalgii si nepotrpím. Co jsem prožila, bylo fajn, nic bych na tom neměnila, ale zároveň bych ani nechtěla být mladší. Je mi dvaasedmdesát a připadá mi to jako senzační věk. Děti jsou dospělé, kariéra je uzavřená a už se mohu věnovat jenom tomu, co mě těší. Tak to dělám a často si řeknu – kéž by to takhle ještě nějaký čas vydrželo.

Máte ještě nějaké nesplněné sny, ať už osobní, nebo profesní? Na co se těšíte?

Žádné nesplněné sny nemám a těším se na každý nový den.

Když máte trochu volného času, jak ho ráda trávíte?

Mám spoustu volného času. Když se mi nechce nic dělat, tak nic nedělám, pustím si něco pěkného v televizi, dám si něco dobrého k jídlu nebo si pozvu pár přátel a uděláme si mejdan. Mimochodem, každý měsíc se u mě doma koná večírek s mými spolužáky z vysoké školy, už se takhle scházíme léta a je to pro nás jako živá voda. A to bych svým vrstevníkům také radila, přátelství bychom si měli pěstovat a hýčkat.