Student prvního ročníku ústecké univerzity Ladislav Mrázik navzdory vlastnímu handicapu pomáhal během podzimní vlny koronavirové epidemie v Centru sociálních služeb v Děčíně.
Jak jste se o tom, že v děčínském centru pomoc potřebují, dozvěděl?
O tom, že v Centru sociálních služeb potřebují pomoci, jsem se dozvěděl z Facebooku. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli se jim na výzvu ozvu nebo ne, protože jsem se obával, jak bych spojil dobrovolnictví a školu. Myslím, že druhý den poté, co jsem si výzvu přečetl, mi volala paní z krajského úřadu, protože studenti, kteří studují stejný obor jako já, mají pracovní povinnost v případě, že je povolá hejtman. Shodou okolností mě chtěli povolat právě do Centra sociálních služeb (CSS) – asi osud. Když jsem jí, ale řekl, že jsem na vozíku, předala mi kontakt na paní ředitelku CSS, abych se domluvil přímo s ní, protože nevěděla, jestli nejsou potřeba spíš pracovníci, kteří by pomohli přímo u lůžek. Volal jsem tedy paní ředitelce a ta mi tuto zprávu potvrdila s tím, že si mě napíše, a kdyby jí něco napadlo, tak mě kontaktuje. Upřímně jsem si myslel, že to je jen takové to „uchlácholení“ a nikdo už se mi neozve. Opak byl pravdou a za pár hodin jsme s paní ředitelkou domlouvali můj nástup na druhý den.
V čem vaše práce spočívala?
Pracoval jsem zejména v administrativě. Na starost jsem měl kontakt s dobrovolníky, kterých každý den volalo nespočet. Vedl jsem si jejich evidenci a v případě potřeby jsem je kontaktoval. Dále jsem spravoval dokumenty všech studentů a dobrovolníků, kteří přišli pomáhat – například jejich osobní dotazníky, smlouvy, docházky, … Ale byl jsem ochotný pomoci s čímkoliv, co zvládnu.
Sám jste handicapovaný. Omezovalo vás to nějak?
Bohužel ano, omezovalo. Myslím, že bych býval mohl být více využitý, například při práci na oddělení, kde se hodila každý ruka a noha. Je pravdou, že i na vozíku bych mohl s nějakými úkoly na oddělení pomoci, ale například při styku s klienty, bych pokaždé musel desinfikovat sebe i vozík, což by trvalo dost dlouho a nakonec by to bylo více škody, než užitku. Ale myslím, že tato zkušenost s prací u lůžek mi chybí a rozhodně je to cenná zkušenost.
Šel byste do toho znovu?
Rozhodně ano, během těch skoro tří týdnů jsem poznal skvělé lidi a získal spousty zkušeností. Myslím, že se mi i značně změnil pohled na svět a priority. Přicházel jsem se strachem a odcházel se zvláštním pocitem smutku. Chtěl bych ale říct, že rozhodně nejsem jediným exemplářem. Celkem tam bylo dalších asi 20 studentů a mnoho dobrovolníků, kteří první den přišli také se strachem a odcházeli s pocitem dobře vykonané práce a velmi obohaceni. A zejména jim bych chtěl poděkovat, protože sloužili dlouhé a náročné dvanáctihodinové směny, v ochranných oděvech (skafandr, dvoje rukavice, rouška, respirátor,…) a stále si zachovávali optimismus. Stejně tak i kmenoví zaměstnanci centra. Všem jim ještě jednou děkuji!
Jste student 1. ročníku UJEP. Co studujete?
Studuji obor sociální práce.
A jak se dá skloubit práce s online výukou?
Já mimo studium a tuto pracovní povinnost mám ještě svou práci – také administrativu. Takže musím říct, že je to velmi náročné. Během mé praxe v Centru jsem si v práci musel vzít neplacené volno. A k vaší otázce… Fakulta a všichni učitelé nám vyšli vstříc. Nezapočítávali nám absenci na docházce a celkově byli velmi vstřícní (na plnění úkolů jsme měli více času,…). Bylo milé, že někteří nám poslali i e-mail s poděkováním a slovy uznání. Nyní se budu do výuky vracet a probranou látku nějak dohnat. Jestli to bude náročné? Určitě. Ale takový je celý život a vždycky se s tím musíme nějak poprat. Navíc věřím v to, že všichni učitelé, pokud uvidí snahu, nám budou ochotni s látkou vypomoci.