Babička roku 2023 je z Ústeckého kraje! Litoměřická rodačka pětaosmdesátiletá Pia Bůžková zaujala porotu svou vitalitou a hrou na foukací harmoniku. V pátém ročníku republikového finále, které se konalo na Výstavišti Flora Olomouc, soupeřila s dalšími třinácti vítězkami krajských kol.
Jste vítěznou babičkou Česka – čekala jste to?
Naprosto ne, vždyť ani v těch Lounech v krajském kole jsem to vůbec nečekala. Byl to šok.
Čím si myslíte, že jste porotu zaujala?
Asi to bylo víc aspektů. My jsme nedělali show, my jsme vystupovali přirozeně, lidově. A hlavně jsme nedělali žádné cukrbliky. A taky si myslím, že je zaujalo, že jsme se v našem věku dokázali naučit na foukací harmoniky.
Jak jste prožívala celé olomoucké finále? Byla tréma?
Abych popravdě řekla, tak na trému jsem neměla čas. Protože jsme na olomoucké výstaviště Flora, kde se finále odehrávalo, přijeli po jedenácté hodině a teď to začalo. Převléknout se, šminky, upravit se. Na vlasy už jsem moc času neměla, tak jsem si jen půjčila hřeben a trochu jsem se pročísla. Takže skutečně na trému nebyl čas.
Jak jste se vlastně na finále připravovala?
Předem to bylo trochu komplikované. Informace jsem měla z různých stran a nějak mezi sebou nekorespondovaly občas. Takže jsme se vydali na cestu, jízdenky jsem pro všechny zajistila. Ale v našem věku jsme už trochu flegmatici, takže si už nic moc nebereme. Jely se mnou dvě kolegyně a kolega a ty kolegyně mi pak děkovaly, za ten zážitek.
Kdo vám v Olomouci fandil?
Kromě členů mojí hudební skupiny pod zájmovým spolkem LiPen bych řekla, že nikdo. On ani nikdo nečekal, že bychom zrovna my mohli vyhrát.
Pomohlo vám, že jste se v Babičce kraje, jak se říká, otrkala a věděla, do čeho ve finále jdete?
To určitě, díky tomu to pro mě nebylo úplné novum. Takže jsem věděla, že mě čeká rozhovor, volná disciplína a v Olomouci ještě proběhla módní přehlídka, kde jsme každá prošla po podiu tam a zpátky a dostaly jsme růži. Já měla černé kalhoty a tmavě modré krajkové sáčko.
V Lounech na Babičce kraje jste hrála na foukací harmoniku, takže jste to zopakovala i v Olomouci?
Ano, stejně jako v Lounech jsem s kolegy hrála na foukací harmoniku. Hráli jsme tam českou lidovku Ha, ty svatý Vavřinečku. Pak jednu moravskou, Veselá je dědina a to byla nádhera, celý sál se k nám přidal a začal zpívat. A to byl pro mě nejkrásnější okamžik z celé soutěže. A nakonec jsme dali hymnu Evropské unie.
Jak jste se ke hře na harmoniku dostala a jak dlouho hrajete?
Já jsem začala v osmdesáti. Takže hraju pět let. U nás v litoměřické knihovně vystupoval pán, který nám na foukací harmoniku zahrál, a my si krásně zazpívali. To bylo pro nás hrozně milé, protože se zpívá už moc málo. A on nám nabídl, že se můžeme naučit hrát taky. Já si říkala, že nebudu s něčím takovým v osmdesáti začínat. Ale pár jich začalo a šlo jim to a já jim to začala závidět, tak jsem si šla koupit harmoniku. Nejdříve jsem si to zkoušela doma, jestli mi to vůbec půjde. No a pak jsem zjistila, že by to trochu mohlo jít, tak jsem se k nim přidala a hraji dodnes.
Řekla jste si po vystoupení ostatních babiček ve finále, tak ta je dobrá?
Jistě. Byly tam dvě, které jsem tipovala na vítezství a doufala jsem v bronz. Říkala jsem si, že by to bylo dobrý, abychom domů nejeli s prázdnou. Pak přišlo vyhlášení a třetí nebylo, tak jsem si pomyslela, že se nedá nic dělat. Druhé také nebylo, tak si s kolegyní říkáme, kdo asi bude vítěz? Když ty dvě vyhlášené byly adeptky na první místo. A v tom volali moje jméno.
Takže v celorepublikovém finále byla velká konkurence?
Nedovedu to úplně posoudit, protože nemám zkušenosti, ale řekla bych, že určitě ano. Vlastně všechny finalistky předvedly krásné výkony. Tančily, zpívaly, cvičily. Takže konkurence určitě byla velká.
A která z těch disciplín pro vás byla nejtěžší?
Pro mě určitě módní přehlídka. Já s hůlkou, co já můžu předvádět. Byly tam jiné, koketní, já na tohle moc nejsem. Takže jsem to s hůlčičkou prošla, což okomentoval pan Přeučil, který se olomoucké finále zúčastnil.
Litovala jste třeba na chvilku, že jste do té soutěže šla?
Okamžiky tam trochu možná byly.
Na co z celé soutěže nezapomenete?
Na to jak, když jsme hráli, tak si s námi zazpívali moravskou lidovku a potom nám krásně zatleskali. Dovedete si to představit, když celý sál s vámi začne zpívat, to bylo tak hezký. Přidali se všichni a to mi ohromně pomohlo a povzbudilo mě to.
Jak se vám vlastně žije coby seniorce?
Výborně. Já to nechci zakřiknout, ale já se mám dobře. Teď když jsme potřebovala nová okna a dveře, tak mi pomohla dotace, takže jsem mohla celý dům opravit. Syn mi udělal fotovoltaiku, fasádu jsme udělali. Do toho jsem řešila tu soutěž, takže jsem synovi říkala, že pak budu muset na pár dní do lázní, odpočinout si (smích). To byl veliký nápor, ale jsem za všechno moc vděčná.
Jaký je váš recept na spokojené a šťastné stáří?
To je otázka do pranice. Určitě je důležité mít svoje klidné bydlení a milující rodinu. Mít dobré vztahy s potomky a se sousedy. Pořád udržovat kontakt se světem. Já si ráda zajdu do divadla, do knihovny, zkoušíme, hrajeme. Pořád mít plány a cíle, něco co vás zajímá a baví. Mít se na co těšit. Starat se o své zdraví a nepřipouštět si moc věcí, to je hrozně důležité.