Takových lidí za život moc nepotkáte, mohl být zklamaný životem, opravdu měl proč, ale on žil pro druhé.
V padesátých letech vyhnali jeho rodiče ze Slovenska, na vysokou školu ho nevzali z politických důvodů. Potkal jsem ho v roce 2018 na akci Obce Slováků žijících v Ústí nad Labem, ukazoval mi několik vlastních knih, které popisovaly život domorodců v Kostarice. Pozval mě do bytu a nabídl tatranské halušky s brynzou a slaninou. Alexander Fitz procestoval celý svět, nejčastěji však pobýval v Kostarice, kam pravidelně vezl dva velké kufry plné dětského prádla.
Vyprávěl mi, jak léčil děti v pralese, rozdával oblečení ve škole, nakupoval jídlo pro mladé prostitutky, které umíraly hlady. Nevím, jaké měl zdravotní problémy, doktor mu prý doporučoval klid, on listoval v mapách a těšil se na další charitativní akci. V Kostarice mu říkali seňor Saša, děti ho milovaly a on si tam připadal jako Ježíšek v létě. Volala mi předsedkyně Obce Slováků žijících v Ústí Janka Nedvídková, že Alexander Fitz zemřel. Bylo mu 77 let a pro chudé indiánské děti by se rozkrájel. Znal jsem ho krátce, laskavost měl v očích. Takových lidí si musíte vážit, moc jich tu není.
Miroslav Vlach, Regionální obec Slováků žijících v Ústí n. L