Samomluva: Tak si tak sedím nad ukořistěnými prospekty a mám pocit, že jsme se jako senioři SPCCH především vzdělávali na alkoholických stezkách. Ajaj! Ó nikoliv bylo to 50 na 50. Tři zámky, plus pivovar…nakonec tábořiště vodáků Liblín, kde jsme si i zatančili…
Ale hezky popořádku. Cesta z Teplic do Liblína trvala necelé dvě hodiny. Přivítala nás malebná vesnička, jejíž domky se tlačily ke břehu poklidné říčky Berounky. I tady se podepsalo sucho, ale vodáci mistrně zvládali i tento problém. Následující dny byly velmi pestré.
Ráno – někdy i v mlze – jsme měli rozcvičku pod taktovkou věčně se usmívající Lenky. Těšili jsme se, až se na dvorku objeví bílá dodávka s čerstvými rohlíky, které oznamují: Brzo bude snídaně!!! Nacpali jsme se (někdo docela dost) a cupitali do improvizované „tělocvičny“ za dalším pohybem – cvičení na židlích. Velela nám Alžběta. To ale nebylo všechno, karimatky posléze lákaly na další cvičení, a sice jógy. Komu se nechtělo, ten vyrazil do přírody. Polykači kilometrů nachodili za pouhý den i 11 kilometrů a lovci fotosnímků měli v nohách také pár čísel.
A kam jsme společně vyrazili za poznáním krás naší vlasti? Například do kláštera v údolí řeky Střely, který kdysi obývali bílí mniši – cisterciáci. Klášter byl založen roku 1144 knížetem Vladislavem II. Konventní budova je vystavěna na vodě na 5100 dubových pilotech. Knížecí pivovar v Plasech nás poté zbavil žízně a zbytečných mincí. Tam jsme se totiž dozvěděli, že: „Pivo z Plass, božský to kvas“ a „Kdo chce mnoho dětí míti, musí plasské pivo píti“. Vzali jsme to vážně, a tak jsme si poručili pivo Císař pán 14° (zatím se nám žádné dítě nenarodilo).
Ale teď vážně. Naše cesta vedla i do Státního zámku v Manětíně, zaujal nás také barokní zámek v Mariánské Týnici. Velmi rádi jsme zavítali do závodu Bohemia sext ve Starém Plzenci, kde jsme se při degustaci na vlastních chuťových buňkách přesvědčili, proč se u nás v České republice vypije za rok 80% vyrobeného sektu. Jen 20% zbyde pro cizince. A víte komu můžeme děkovat za „bublinky“? Jistému benediktinskému mnichovi, který se jmenoval Dom Pérignon. Ten dlouhých 45 let pracoval jako sklepmistr v opactví Hautvillers ve Francii. A právě on je považován za otce šumivého vína. Šikovný táta! Cesta hroznů z vinic do sklepa je však dlouhá. Začíná rašením oček na konci dubna a končí sklizní zralých bobulí. Než nastane vinobraní je třeba ochránit šťavnaté plody nejen před škůdci a chorobami, ale také před zloději z ptačí říše. Jsou to především špačci. Proto ve vinohradech burácejí plynová děla a jinde nalétávají na tyto zloděje vycvičení sokoli.
Den před odjezdem domů jsme ještě navštívili svérázné tábořiště vodáků Liblín a degustovali rum, neboť do vinobraní je ještě dost času. Ale náš pobyt měl především zdravotní účel a ten byl splněn na 100 %! Tím pádem je spokojen i náš předseda Josef Obršál. Aspoň nic neříkal, že by mu naše banda čilých seniorů přinesla starosti. Tak ahóóój Berounko!
Věra Lukášková, ZO SPCCH, Teplice
