Oldřich dává přednost především sexu. V mládí měl spoustu milenek a chtěl by v tomto trendu pokračovat. V jeho harému je ještě dost temperamentních babiček. Ty dělá šťastné aspoň slovíčky o jejich nehynoucím půvabu. To kecání mu vždy šlo skvěle. On to ví. Ženy milují ušima!
Božena to ví také, ale nechce se nechat dlouho dobývat. Božena ví, že chlapa dostane nejen na kus žvance, ale tohoto bohéma také na erotiku. Shání vědomosti, kde se dá. Usměvavá prodavačka v nákupním centru jí nic nevnucuje. „Les barevných vibrátorů… Boženu zamrazí, ale zároveň pocítí v podbřišku jakousi touhu, která pulzuje v rytmu srdečního tepu. Cože? A je to tady! Obyčejný sexshop rozezněl dávno němé struny vášně. Vibrátory prý mají i mezi seniory své místo…“
Oldřich má také napilno. Už navštívil urologa, další den kardiologa a recept na Viagru je tady. Z lékárny odchází s téměř prázdnou peněženkou, ale Božena mu za to stojí.
Bude to jako za mlada?
Božena už načinčala ložnici, všude rozmístila voňavé svíčky, na stolku se třpytí sklenky, v ledničce odpočívá kvalitní víno. Zvonek! Božena, oděna v lehkém novém župánku vítá Oldřicha. Ten nezapomněl na rudou růži na dlouhém stonku. Zavoněla kávička, ozvala se hezká slovíčka. Oldřich pokukuje po ledničce a představuje si, že jsou v ní aspoň chlebíčky. Ale Božena mu ukazuje cestu, kde ledničky běžně nebývají. Ještě, že si vzal před chvilkou viagru! Božena je po dvou deci vína roztomilá, hladový Oldřich čeká na zázrak. Že by ta viagra byla prošlá ?
Vládne stále tolerantní sex…
Oldřich má za přítele růžový vibrátor, ale přece jen by se také někdy rád najedl jako člověk. A tak nabídne Boženě výlet na půjčenou chalupu. „Tam si něco dobrého uvaříme,“ říká a začíná balit tašku s jídlem. Božena absolvovala za mlada stovky vandrů, spaní pod širákem, dokonce i v únoru na sněhu. K životu jí stačil spacák, ešus a celta. No a k jídlu třeba jen kus chleba, cibule a špek. Prostě žádný problém. Ovšem tentokrát byla výprava náročnější. Masňácká! Jelo se sice jen za hranice okresu, ale červená „Hundajka“ měla nacpaný kufr tolika blbostma, jako by výlet měl trvat měsíc!
Chalupa vyrazila Boženě dech. Ocitla se v nádherné botanické zahradě a její mysl se dostala do relaxační hladiny alfa. Tichý potůček si něžně razil cestu kolem neskutečně krásných stromků, keřů a květin, sojka a kosové si pochutnávali na zrajících třešních, všude božský klid…no co si víc může člověk přát? Jenže, pravé poledne, přišla realita!
Oldřich pravil: „Jíst se musí a nesmí chybět polévka. Uvaří se z pytlíku. Vzal jsem s sebou dva.“ „Kuchař“ odborně odměřil vodu do kastrolu a jal se hledat sáček polévky. Ale pytlík nikde! Oldřich se hrozně naštval a mrskl brýlemi na stůl. Horká krev s tvrdohlavostí berana zazářila v plné síle. „ Polévka musí být! Ale z čeho ji uvařit, když nemáme ani kostku masoxu, prostě nic?“ Božena drze vlezla do špajzu, ten však nic vhodného nenabízel.
A tak začala to velké dítě mazaně uklidňovat tím, že polévka se dá přece udělat ze sekery. Oldřich se zarazil a Božena začala vyprávět příběh, jak chudý chasník vypomohl bohaté selce nařezat dříví za slib, že mu potom dá za odměnu krajíc chleba. Jenže lakotná selka mu poté sdělila, že chléb došel. Chasník se nezlobil a řekl jí, že tedy uvaří polévku ze sekery. Nalil do hrnce vodu, dal do něj sekeru, a když se voda vařila, tak poprosil o sůl. Selka mu ji dala. Chasník ochutnal, že je to už docela dobré, ale že by se tam možná hodily i dvě, tři lžíce krupic. Opět ochutnal a požádal o kousek mrkve a cibule a pár brambor. Určitě tu pohádku znáte. Vyprávění stačilo k tomu, že se obědvalo i bez polévky. Hlavní chod byl chutný guláš. Oldřich ho sám uvařil ještě doma. A tak se z divokého horkokrevného berana stal po pohádce milý beránek. Jo a ty pytlíkové polévky prý zapomněl doma!
Ložnice v podkroví…
Už se smráká, z lesa táhne chlad, umlká ptačí štěbetání. Oldřich ukazuje Boženě, kde budou spát. Na půdu vedou rozvrzané a vratké schody bez zábradlí. Oldřich to ví, a protože se bojí pádu, který by byl pro osmdesátiletého staříka fatální, bere na půdu kbelík s tím, že v noci do něj můžou společně močit! V Boženě se vzbouřil zakořeněný estét, ale neříká nic. Ráno se Božena potichu vykradla z podkrovní ložnice a souká se v šeru po schodech do přízemí, kde je záchod. Pak tiše uléhá na lůžko a poslouchá zvuky vesničky a nedalekého lesa. Také kůrovci v trámech stavení už počali snídat. V tom tichu je slyšet jejich mlaskání. Svěží ranní poezii přerušil tok moče do kbelíku. Oldřich postrádal jakýkoliv stud!
Oldřicha čekají Luhačovice
Oldřich je spokojený se svou Boženou. Ale čekají ho lázně, které si každoročně kupuje. Přesvědčuje Boženu, aby s ním jela jeho autem do Luhačovic. On prý potom pojede na Slovensko za příbuznými a ona se může sama vlakem vrátit domů. Božena odmítá. Navíc varuje Oldřicha, aby Slovensko vynechal, aby pamatoval na to, že už není žádný mladík. Oldřich se uráží a trvá na svém záměru. Druhý den ráno vyráží do Luhačovic…
Božena mu odpoledne volá, ale telefon nikdo nezvedá. Teprve druhý den se ozve v mobilu sípavý hlas Oldřicha. Prý měl na dálnici čelní náraz s dodávkou a teď leží na chirurgii. Má stlačené plíce, popraskaná žebra a hrudní obratle…“ Budou mi vytahovat z plic vodu.“ Oldřichovo zánovní auto je na odpis.
Objev Boženy
Oldřich se z automobilové bouračky pomalu uzdravuje. Sanitka ho už převezla do nemocnice v místě jeho bydliště. Božena ho okamžitě navštěvuje a zjišťuje, že Oldřich se s ní chlubí nejen mezi spolupacienty, ale i u doktorů. Božena dostává od Oldřicha jeho klíče od bytu. Poprosil jí, zda by mohla zalévat květiny, neboť syn se snachou odjeli k moři. Božena odemyká Oldřichův byt. V předsíni stojí kufr, který Oldřich ani neotevřel, neboť do lázní nedojel. Božena vybaluje a ukládá oblečení do skříně. Na dně kufru objevuje Viagru, ale i kondomy!?!
Je vás pro něho škoda …
Božena míří do nemocnice. Na chodbě potkává ošetřujícího lékaře. Ten jí podává ruku a hluboce se zadívá do jejích očí. Božena ani nestačí pronést otázku, jak to vypadá s jejím Oldřichem a doktor už ji informuje. Prý se to lepší, ale… „Mladá paní, pro něho je vás škoda. Pořád o vás mluví, že se o něj budete vzorně starat, až se vrátí domů, ale já vám radím, nedělejte to! On vás bude využívat.“ Božena se usměje. „Já vím, ale já ho budu navštěvovat, dokud se neuzdraví. Pak ho teprve opustím. Teď bych měla výčitky svědomí. A věřte, pane doktore, že já mu svůj život nedám!“
„To jsem rád“, usmívá se doktor, bere do svých hebkých dlaní její ruku a loučí se. Božena si pomyslí na možný románek s tímto modrookým mužem v bílém plášti, trochu se jí vzbouřily feromony, ale to už klepe na dveře nemocničního pokoje, kde leží Oldřich. Ten ihned žádá od Boženy milenecký polibek, aby spolupacienti viděli! Božena ho informuje, že zalila květiny, ale… „Víš co by mě zajímalo? Proč jsi si dal do kufru viagru a prezervativy?“ „Já ani nevím, jak se mi tam ty věci dostaly?“ diví se Oldřich. „Vždyť jsi přeci věděl, že za tebou do lázní nepřijedu…“ „Ale já jsem si říkal, že třeba přijedeš…“„A nač si měl s sebou ty prezervativy?“„Já jsem si myslel, že bychom si mohli zpestřit milování…“
Už to trvá moc dlouho!
Oldřich se pozvolna uzdravuje. Ale bojí se o své pomlácené tělo tak, až je to směšné. Sanitka ho dopravila domů. „ Kdo se ale teď bude o mně starat?„ klade si Oldřich důležitou otázku. Samozřejmě Božena. Ta dostojí svému slovu a s rozchodem počká, až se Oldřich z toho úrazu vzpamatuje. Chce to sice nervy, ale ona má naštěstí vysokou emocionální inteligenci, takže se dokáže hodně ovládat. Týden, dva, tři … „Docela se už dost dlouho nechávám zneužívat!„ říká si v duchu. „Byla jsem mu věrnou a stále se usmívající kamarádkou, snaživou kuchařkou, pilnou uklízečkou, pečlivou organizátorkou a sekretářkou, pozornou zdravotní sestřičkou. To jsem ale blbka!“
Kde je mužská důstojnost?
Božena tráví nekonečné dny s Josefem. Spí u něj, připravuje jídlo, ale v sobotu odchází přespat domů. Musí zalít květiny a vyřídit pár věcí a také si od Oldřicha odpočinout. Ten jí prosí, ať domů nechodí – „Co když se mi něco stane? Co když budu potřebovat doktora?“ – žebrá. „To je jednoduché. Zavoláš si záchranku 155!“ usměje se Božena. „A co když se něco přihodí mně? To tě nezajímá? „ ptá se Božena, než za sebou zaklapne dveře.
Při cestě domů si uvědomuje, jak se po té bouračce Oldřich změnil. Už to není ten okouzlující džentlmen, ale sračka! Zakašle a už mu musí vařit čajíček proti kašli. Jde častěji močit a je tu další čajíček – tentokrát urologický…
Ten chlap si klidně nechává otevřené dveře na záchodě i když jde na velkou a vůbec mu nevadí, že Božena kolem něj projde a aniž chce, tak vidí nejen úsilí tohohle chlapíka na míse, ale slyší i jeho hekání. „Asi jsem moc velký estét,“ říká si Božena, „ale myslím si, že člověk by neměl ztrácet důstojnost ani v těchto chvílích, kdy mu je blbě.“
Já ti můj život neobětuju!
Oldřicha odvezla sanitka na LDN. Potřebuje si doléčit pošramocené tělo, ale i mysl. Božena za ním chodí ob den, ale dává mu najevo, že jí vadí jak se přehnaně bojí o své zdraví. Že chce stále dýchat z kyslíkové láhve a přitom to už nepotřebuje. Jeho plíce jsou v pořádku. Oldřich dokonce přemýšlí, že si kyslíkovou láhev koupí i domů. Co kdyby? Je to prostě nervák! Navrhuje Boženě, že by se mohla o něj starat a brát za to peníze. Že prý už vyplnil jakýsi formulář. „Ale já žádné peníze nechci. Já ti pomůžu, ale nechci být vázána nějakou službou!“ brání se Božena.
„Proč to nechceš?“ diví se Oldřich. „Protože když bych chtěla jít z tvého bytu domů na dva dny, tak bys řekl : Nikam nechoď, tady u mě to máš placený!“ Oldřich sklonil hlavu. „To jsi mě zklamala…“ „Nezlob se, ale já ti můj život neobětuju! Tak ahoj, už musím domů!“ loučí se Božena. Ráno Boženě zvoní mobil. Primář jí oznamuje, že Oldřich ve spánku zemřel. Bylo mu 85 let. Krásný věk a bezbolestná smrt….
