Seniorka ze seriálové Ulice Jana Galinová: Držíme spolu, když je nejhůř

  •  

Herečku Janu Galinovou zřejmě budete znát jako drbnu Urbanovou ze seriálu Ulice. Je ale také ředitelkou litvínovského Docela velkého divadla, které se svými představeními úspěšně jezdí po celé zemi. Teď ale jako všichni divadelníci má nucenou pauzu.

Koronovirová pandemie zavřela divadla. Nehraje se, netočí se, co nyní děláte?

Šijí se roušky. Šijí je herečky i manažerky divadla. Ty pak roznášíme. Dali jsme třeba Domácí péči pro jejich klienty. Navíc mladí herci z našeho divadla vymysleli pro naše diváky online představení. Třikrát týdně živě vysíláme přes internet některou z našich pohádek nebo písničky z pohádek. A ono to funguje. Lidé si kupují virtuální vstupenky v hodnotě 100,- Kč a tím nám moc pomáhají a podporují nás. A drží nás i naše nejstarší členka téměř osmaosmdesátiletá paní Červenková, která je plná energie a stále nám chce pomáhat, ale to jí nedovolíme, protože se bojíme, aby něco nechytila, takže si s ním denně voláme. Jsme na ni pyšní J

Takže se držíte i v této nelehké době?

Měli jsme to obrovské štěstí, že nám kraj poslal každoroční příspěvek hned začátkem února, takže jsme z nejhoršího venku. Můžeme platit faktury, i třeba za kostýmy do Rusalky, která ještě neměla premiéru a ani nevíme, kdy na ni dojde. Lidé nám pomáhají i tím, že nechtějí vrátit peníze za už zakoupené vstupenky a čekají, až představení přeložíme. Máme kolem sebe úžasný tým lidí.

Jak se s omezeními kolem koronaviru vyrovnáváte vy a váš muž?

Můj manžel leží na neurologii v mostecké nemocnici, takže je to těžké, ale velký dík patří sestřičkám na oddělení, které nám vše usnadňují. Já dodělávám resty, nedělám nic mimořádného, snažím se jíst ovoce a zeleninu, poctivě nosím roušku, protože se ztotožňují s myšlenkou „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“.

Až se zase začne hrát, na co byste seniory pozvala?

Naše divadlo na všechna představení, které hrajeme my, poskytuje 50% seniorskou slevu. Netýká se to bohužel pražských divadel, která k nám jezdí hrát. Hrajeme krásná představení Klára 3847, příběh dívky, které přežije Osvětim. Titulní roli Kláry Brodyové hraje její vnučka Lenka Lavičková. Dále bych všechny čtenáře pozvala na nádherné představení Mistr a Markétka od Michaela Bulgakova nebo na úsměvnou Lucernu Aloise Jirásku nebo varovný Černobyl.

Jste ředitelka litvínovského Docela velkého divadla. Kdy vaše divadlo vzniklo, jaká je jeho historie?

Divadlo vzniklo 1. září 1996 a vzniklo proto, že jsme s manželem Jurijem (pozn. manželem Jany Galinové je známý divadelní režisér Jurij Galin), chtěli dělat divadlo, jaké máme rádi. Odešli jsme z angažmá v mosteckém divadle a od kamaráda jsme dostali nabídku na budovu v Litvínově. Na mě to tedy bylo velké, divadlo na mě působilo obrovsky, ale můj muž to viděl jinak, viděl ho jako komorní. To proto, že pochází z Ruska (smích). Ale rozhodla vlastně naše tehdy dvanáctiletá dcera Lenka, která se přidala na stranu manžela, a přemluvili mně, že do toho půjdeme. S námi se do toho rozhodli jít další mladí herci a nakonec nás bylo osm. Ale okolí nám prorokovalo nám rychlý konec, ale my letos zahájíme pětadvacátou sezonu.

Vy spolupracujete i s herci z pražských divadel? Hrají u vás v Litvínově?

Spolupracujeme s nimi od samého začátku. Můj muž je činoherní režisér, zatímco já vystudovala loutkařinu. On ještě v mosteckém divadle nazkoušel slavnou inscenaci Sousedka, která se jen v Mostě hrála 136 krát a my si ji pak od mosteckého divadla koupili a hrála se celkem dvacet let hráli. Lukáš Vaculík, který v tom hraje, mi říkal: „Jura mi slíbil, že to budu hrát tak tři roky a já to už hraju dvacet let.“ Když jsme ji hráli asi devět let, tak nám zavolal z Francie autor té hry a chtěl ji vidět. Tak jsme ho pozvali a byl naprosto nadšený. A od té doby máme k dispozici jeho hry. Takže jsme nasadili hru Penzion Ponorka, také s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli. Tu už hrajeme zhruba jedenáct let. Dál s námi z pražských herců Hraje Honza Révai, Roman Štolpa, David Suchařípa, Ladislav Trojan,  Pavel Nový, Vladimír Kratina anebo třeba Pepa Náhlovský.

Uměleckým šéfem litvínovského divadla je váš muž režisér Jurij Galin. Jaké to je pracovat s manželem?

My se strašně hádáme (smích), ale vždy jen kvůli práci. Každý z nás si myslí, že ta naše cesta je ta lepší. Ale v divadle platí, že režisér a maminka má vždycky pravdu, takže nejvíc trpí naše dcery (smích). Na spoustu věcí máme stejný pohled. Ať je to divadlo, život, svět, morálka. Takže naše hádky vznikají kvůli absolutním hloupostem.

Takže vás práce s vaším mužem baví?

Mě baví moc, ale nevím jak mého muže (smích). „Já když se ponořím do práce, tak mě baví moc,“ dodává do rozhovoru Jurij Galin a Jana Galinová doplňuje: „Jeho nápady jsou vždy pro nás, jako pro herce ne vždy úplně přijatelné a někdy jim úplně nedůvěřujeme, ale vždy se před publikem přesvědčíme, že to dokonale funguje.“ Manžel pracuje s herci opravdu pečlivě a podrobně.

Zaznamenala jsem vás i v televizi. Ve filmech, seriálech. Je to něco jiného než divadelní práce?

Pro mě to jsou lázně, tam se o mě starají. Nemusím nic řešit. Nalíčí mě, obléknou. Tím to ale končí. Já mám totiž při natáčení jeden problém. Já se totiž nejvíc naučím na čtených zkouškách. Takže když se málo čte, tak já mám starosti. A u natáčení mám co dělat, abych se text naučila. Pro toho, kdo točí denně, je to maličkost. Řeknou, co mají a hned to zapomenou. Kromě Ulice, jsem točila ještě v Modrém kódu a tam ještě točit budu a krásnou roli jsem měla v Ohnivém kuřeti, kde jsem využila svůj život s Jurou. Hrála jsem tam ruskou podnikatelku, která měla ruský akcent.

Čtenáři a i já osobně vás znám z novácké  Ulice, kde hrajete paní Urbanovou. Jak jste se k té roli dostala?

Já jsem to vzala před patnácti lety, jako záskok za herečku, která vypadla. Vlastně jako výpomoc kamarádce, která hledala herečku na malou roli paní, která jde obchodu. A už jsem tam zůstala, protože jim se ta postava zalíbila. Časem z ní udělali takovou šílenou drbnu. Nejen já, ale celé naše divadlo hraje v Ulici malé role. Máme hodně divadelních představení, tak na natáčení není čas, takže tyhle menší role nám vyhovují.

Jak se vám ta role hraje, a jak se vůbec hraje v takové nekonečném seriálu, jako je Ulice? Co kolegové?

Baví mě to, i když ona ta Urbanová je horší a horší. Vždy, když dostanu nový scénář, tak je si řeknu: „No ne, ona je ještě horší než před tím.“ Urbanová musí všechno vědět, musí mít přehled. Kolegové i parta lidí ze štábu je tam bezvadná. Jarka Obermannová, se kterou hraji nejvíce, mi hrozně na začátku pomohla. Já naskočila do rozjetého vlaku. Pro mě to byl trochu šok. Já jsem totiž z divadla nepřesná, takže já vrazím do krámu, jak chci a jsem štábem upozorněna, že cloním Jarku a tak (smích). Skvělá je paní Hadrbolcová nebo Vašek Svoboda, s kterými hraji často také.

Chtěla jste být vždy herečka? Jak vzpomínáte na svá studia?

Já to měla složitější. Nejdřív jsem vystudovala češtinu. A to proto, že mě nevzali na DAMU. Oni mě tedy vzali, ale těsně před nástupem do školy mi přišlo, že došlo k omylu, a že pro nedostatek talentu mě neberou, což byl pro mě šok. Samozřejmě to bylo kvůli tomu, že můj otec podepsal něco, co pro tehdejší režim nebylo přijatelné. Nejdřív mě poslali učit do Libkovic, kde byli všichni za trest. Takže tam byla fakt bezvadná parta. Po roce jsem šla na přijímačky na češtinu a hudební výchovu, ale před nástupem na vysokou školu jsem musela podepsat, že budu studovat češtinu a občanskou nauku, což byl očistec v té době. Ale školu jsem dodělala. S diplomem z Karlovy univerzity jsem šla na DAMU a vystudovala loutkařskou pedagogiku. Na té škole jsem zůstala a vystudovala ještě režii a dramaturgii. Všechny školy jsem absolvovala dálkově, mimořádně, ale bylo to krásné období, měla jsem štěstí na profesory.

A chtěla jste být tedy herečka?

No jasně, že chtěla, odmalička, od šesti let. Jen s jedním výpadkem, to jsem chtěla být letuška, ale můj otec mi vysvětlil, že jsem moc malá (smích). A v roce 1969 jsem chtěla být novinářka a zasáhnout do dění té doby.

Pracujete v Litvínově, bydlíte v Mostě. Jaký je váš vztah k Ústeckému kraji?

Já jsem odjakživa odsud, pocházím z Kopist, kde jsem i vyrůstala. Strašně nesnáším pomlouvání našeho kraje, od lidí, kteří sem přišli vydělávat peníze v době, kdy se tu dobře platilo.  Ve dvaceti letech jsem se odstěhovala do Mostu a žiju tady ve stejném domě už 45 let.

Máte zde nějaká oblíbená místa?

S mým mužem máme oblíbený Hněvín, bylo to místo, kde jsme oslavovali a slavíme všechna naše výročí, promoce, narozeniny. A pak milujeme naši ulici, ulici Jana Žižky v Mostě, do které lidi chodí na rande. Když tady rozkvete kaštanová alej, tak je to nádhera. Jinak mám ráda celý kraj a znám ho, protože po kraji hodně hrajeme. Líbí se nám Duchcov, Teplice. Jurij říká, že si lidi musí uvědomit, jak se ten náš kraj od roku 1989 krásně vyloupl. Určitě tehdy líp nebylo, jen jsme byli mladí.

Co říkáte na tu vlnu solidarity, co se v tomto období vzedmula?

My Češi se umíme vždy semknout, když je nejhůř. Líbí se mi, kolik vzniklo nových písniček. Teď jsem slyšela hrozně hezký verš, myslím, že to napsala Marta Jandová a zpívá to její šestiletá dcera „Noste roušky pro staroušky“. Takže tím se řiďme!

Stihnete i odpočívat?

To, že jsem neodpočívala, tak se mi vymstilo. Ono se říká, že herec není nikdy nemocný. Je pravda, že nemoci neřešíme, důležité je představení a diváci. Já to tedy hodně podcenila a najednou bum. Ale mám kolem sebe tým spolehlivých lidí, takže vymysleli, jak to udělat, aby divadlo jelo dál. Předala jsem role mladším kolegyním a odpočívám tak, že si užívám jen pár rolí. Na jednu stranu mi to bylo líto, že to jde i beze mě, ale na druhou jsem si říkala: „Jo, ten náš tým je skvělý“. Poslat lidi domů z divadla, je noční můra každého ředitele. Nám hercům práce pomáhá. Držme si palce, ať se v divadle zase brzy potkáme.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*