Má hlas jako zvon, a i když před dvěma roky oslavila významné kulatiny a půlstoletí působení na scéně, je stále plná rockerské energie a pořád má co dělat. Trojnásobná Zlatá slavice a stálice české pop-rockové scény Petra Janů je však stále skromná a lidská.
Věděla jste od dětství, že se chcete stát zpěvačkou?
Sotva jsem začala mluvit, tak jsem si pořád pozpěvovala. A vlastně moje babička mi zpívala. Takže od dětství jsem věděla, co bych chtěla dělat a kam mně to táhne.
Vaše původní jméno je Jana Petrů, což je obecně známé, ale čí byl ten nápad změnit vám jméno?
Nápad to byl kdysi Jiřího Suchého v Semaforu, protože tam už tehdy jedna Jana Petrů působila. Pokud si pamatujete, tak je to ta zpěvačka, který kdysi s Karlem Gottem nazpívala Den je krásný z prvního českého muzikálu Starci na chmelu. Na začátku 70. let odešla z hudební scény. A jak jsem se později dozvěděla, v roce 1990 zemřela tragicky při požáru.
Co se týká mého jména, tak občas mi někteří říkali, že když s tím mám takové problémy a některým se to plete – Jana Petrů – Petra Janů, ať si to při svatbě změním. Ale když jsem se vdávala, manželovo příjmení jsem si nevzala, to by také nebyla žádná velká výhra. Jmenovala bych se Zelenková. To by mě Jitka asi hodně neměla ráda (smích).
Zmiňujete Semafor. Prozradíte námi, jak jste se do tohoto divadla dostala?
Pozor! Semafor, to byl můj zásadní odrazový můstek do toho československého showbyznysu. Dostala jsem se tam právě díky Jiřímu Suchému a Jiřímu Císlerovi. Ten mi sice zpočátku moc nevěřil, srážel mě a občas mi i říkal, abych se vrátila zpátky do Sekerkových Louček, kde jsem původně tehdy žila. Nakonec ale uznal, že nějaký ten talent mám… Pak se z nás stali kolegové, a dokonce i kamarádi. Později jsme spolu jezdili i po estrádách, zájezdech a já jsem ho vozila autem. Moc ráda na něj vzpomínám.
Od mládí šla vaše pěvecká kariéra strmě nahoru. Čemu to přisuzujete? Jste cílevědomá?
Já jsem si, asi jako každá mladá zpěvačka nebo herečka, taky o sobě myslela, že na mě všude čekají. To víte, že jsem taky občas padla na ústa anebo mi někdo dal jasně najevo, že se toho ještě hodně musím učit. Nejlepší byl Michal Zelenka, který byl původně můj manažer, pak manžel a pak se stal vlastně takovým mým mana-želem (smích). Tak ten mi na začátku, právě v období Semaforu dával jasně najevo, že nejsem rozhodně žádná hvězda, ale řekl, že ji ze mě udělá. A že budu mít Slavíky a vydám desky. Co si, tedy spíš mně naplánoval, to se splnilo. Byl to zásadní a asi nejzásadnější chlap mého života.
Nedávno jsem oslavila padesát let na scéně. Potýkáte se i tak s nervozitou, nebo to zvládáte takzvaně levou zadní?
No nedávno, už je to dva roky. Ale vlastně je to nedávno (smích). Musím přiznat, že čím jsem starší, tím mám větší trému a nervozitu. Vždycky hodinku před vystoupením se pokud možno sama zavřu do šatny, chci být sama, v klidu. Koncentrovat se a soustředit se. Když odzpívám, můžu pak cokoli, ale před tím, než jdu na jeviště, nejsem zrovna „společenský tvor“.
Zpívají si fanoušci s vámi vaše hity, jako Už nejsem volná, Říkej mi či Moje malá premiéra?
Jasně. A mě nejvíc těší, že i po těch víc než padesáti letech na scéně to jsou dneska tři až čtyři generace lidí. Nechci vůbec působit nabubřele, ale jak kdysi řekl jeden nejmenovaný politik památnou větu, tak tu si půjčím: Kdo z vás to má. (smích). To je pro mě největší ocenění za mou práci. Tohle nic nevyrovná.
Dá se říct, kterou skladbu máte vy sama nejraději?
Tak to úplně ne, ale bez některých nemůžu z jeviště, ostatně ty jste už jmenovala. Pak mám jednu lahůdku, kterou zpívám hodně často a dávám ji až nakonec. Protože tu, když zazpívám, pak už nejsem schopna dát nic. A sice Má pouť…!
Během kariéry jste posbírala řadu cen. Zlatou slavicí jste se stala hned třikrát po sobě. Kterého ocenění si ceníte nejvíce?
Já si samozřejmě všech těch cen, Slavíků, Zlatých desek a podobně moc vážím, ale nikdy jsem nebyla tou, která si dělá nějaké oltáře. Slavíky mám někde ve sklepě, mnoho ocenění za desky a festivaly taky. Doma v bytě mám vystaveno jen pár věcí. Nejvíce si vážím každého diváka, fanouška, který přijde na můj koncert. To je totiž a měla by asi pro každého zpěváka být ta největší cena.
Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkala, nejvíce přirostl k srdci?
Byla jich celá řada, ale jak jsem zmínila pana Suchého, Císlera, tak samozřejmě Karel Gott, Hanka Zagorová, Marta Kubišová, ale taky hlavně Věrka Špinarová. Jely jsme spolu dvě turné, absolvovaly desítky koncertů a měly jsme se rády i lidsky. Věra byla velký svéráz, co si myslela, to říkala a tak žila. Obdivuhodná nátura. A ten její hlas.
V devadesátých letech se v České republice roztrhl pytel s muzikály. Stala jste se součástí tohoto boomu?
Ano, taky jsem ve třinácti hrála a jsem za to ráda a vděčná. Jsem totiž vděčná hlavně za to, že jsem chytila právě ten boom, kdy se to dělalo poctivě, ve velkém, na ničem se nešetřilo a opravdu to bylo vydřené a výsledek byl geniální. Je mi ctí, že jsem byla v tolika z nich a takových kouscích. Dneska to už ráda přenechávám těm mladším.
Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?
Ne. Já jsem člověk, který se spíš dívá dopředu. Minulost stejně nezměním a budoucnost neznám. Občas spíš vzpomínám právě na fajn lidi, hezké projekty a chvíle a je mi třeba trochu líto, když někdo dobrý odejde. Ale jinak se nějak zpátky neohlížím.
Co v současné době chystáte po hudební stránce, na co se mohou fanoušci těšit?
Tak pořád jezdím různé akce, slavnosti, koncerty se svou kapelou Amsterdam. V prosinci nás čeká i Vánoční Hybernia, na kterou mé příznivce srdečně zvu. A pokud Pánbůh dá, budu ráda, když takhle v tomhle režimu vystoupení budu moct ještě nějaký ten pátek pokračovat.
Fungujete na sociálních sítích? Je to podle vás nutností, být na sítích vidět?
Funguju, ale ne nějak zásadně a fanaticky. Dneska je to asi třeba, ale máte to jako s ohněm a vodou: Dobrý sluha, ale zlý pán. Je to ohromný žrout času, i když je mi jasné, že se tím dá oslovit obrovská masa lidí. Pokud se to využívá k prospěchu a nezneužívá, pak prosím. Ale jinak si říkám – všeho s mírou!
Prozradíte, jak se udržujete v kondici a čím si udržujete dobrou náladu?
Zrovna nedávno jsme si s kamarádkou Veronikou a její dcerou Adélkou říkaly, že bychom se sebou měly něco dělat (smích). Že ten covid nás hodně zbrzdil, že jsme nějak zlenivěly. Nicméně snažím se neztrácet humor za všech situací a neřešit věci, které já vyřešit nemůžu. Pak mám svého psího společníka Bobíka a jeho bráchu Maxíka mají právě ty mé kámošky, takže když jsou u mě na chalupě, je o zábavu, ale i dobrou náladu postaráno. Protože kdo kdy měl nějaké zvířátko, tak ví, že to je ten největší příval dobré energie a mnohdy i humoru.
Jakou hudbu si poslechnete vy sama doma nebo v autě? Máte své oblíbence?
Já vlastně mám nejraději ticho. Občas si pustím rádio, spíš kvůli dopravním situacím, ale sama sebe fakt si nepouštím. Takový samožer opravdu nejsem (smích). Občas se v autě i rozezpívávám a pak se musím smát, když si uvědomím, co si asi myslí ti lidi ve vedlejších autech, když tam vidí ženskou, kterou se nějak tváří a oni neví proč, protože to moje halekání samozřejmě neslyší.
Pojí vás nějaká hezká osobní či profesní vzpomínka s nějakým místem v Ústeckém kraji?
Do Ústí a okolí jsem se něco najezdila a jezdím stále. Zrovna teď jsem si v Ústí zazpívala na Dni seniorů. Ale že bych měla nějakou speciální, to ne, jen vím, že publikum tam bylo vždycky moc bezva, takže se tam vždy těším.
Jste patronkou Dobrovolnického centra Protěž, který se zabývá dobrovolnickou prací mimo jiného také pro seniory. Co vás k této spolupráci vedlo?
Moje kamarádka, která Protěž vede a pak uvědomění si, že každý jednou budeme starý. Ať chci nebo nechci, jsem už taky seniorka. A velmi obdivuji a vážím si všech, kteří se jakkoli s úctou, láskou a péčí o staré nebo nemocné a handicapované lidi starají. Je to obrovsky těžké a já před nimi hluboce smekám. Takže, když můžu pomoci nějakou akcičkou, besedou, nebo zpíváním na jejich akci, tak vždy moc ráda.
Když máte trochu volného času. Jak ráda ho trávíte?
Spím, čtu si, jdu se psem na procházku do lesa, nebo vařím a peču pro kamarády. To mě baví. Baví mě hlavně, když jim chutná a řeknou: Peťo, mohli bychom si ještě přidat? Tak to je pro mě další ocenění, že jsem u té plotny nestála marně, a že se mi to povedlo. (smích).
