Květa Jeriová-Pecková: Na novou seniorskou roli si teprve zvykám

Sympatická československá reprezentantka v běhu na lyžích Květa Jeriová-Pecková vždy věděla, co chce, a na vrcholový sport měla střízlivý pohled. Ze dvou olympiád přivezla tři medaile, ale kariéru skončila relativně brzy už v osmadvaceti letech.

Jste bývalá československá reprezentantka v běhu na lyžích. Co říkáte tomuto sportu v současnosti? Dají se srovnat třeba podmínky, podpora, zázemí?

Současný běh na lyžích prochází určitou krizí. Na vině je hned  několik  faktorů:  stále častěji je třeba za sněhem dojíždět,  finanční náklady se velmi  prodražily,  neboť  jsou  nesrovnatelně dražší vosky, dvě techniky vyžadují dvojnásobné množství materiálu, a to již od mládežnických kategorií, stále větší počet lyžařů nyní láká stoupající  popularita  biatlonu,  takže  klasických  lyžařů  je nedostatek.

O  podmínkách  současných lyžařů mnoho nevím, i když nějaké informace mám. Seriózně srovnávat ale nemohu. Jediné, co  zůstalo  jistě  stejné,  je  tvrdá dřina, bez které se úspěch v  tomto druhu sportu opravdu nedá očekávat.

Prý jste dělala krasobruslení a gymnastiku. Jak jste se vlastně k běhu na lyžích dostala?

Já jsem nikdy, opravdu nikdy,  gymnastiku  ani  krasobruslení nedělala.  V naší rodině na to nebyl čas, podmínky ani  peníze.  Oba  sporty  jsem však  velmi  obdivovala,  protože  v šedesátých  letech,  kdy jsem začala sledovat dění kolem sebe, mělo Československo právě v těchto odvětvích velké úspěchy. Lyžování bylo jednou z  přirozených zábav dětí z podhorských oblastí. V každé obci byl lyžařský oddíl, a tím i  základní podmínky.

Co vás na běhání na lyžích nejvíc bavilo? Je zábavnější než sjezdové?

Nemyslím, že by bylo zábavnější, ale pro mě bylo přirozenější. Byla jsem z domova zvyklá  tvrdě pracovat.  Těšilo  mě, že jsem se dokázala postupně zlepšovat  a postupně  přišly i první úspěchy. Pro život je to velmi užitečné, člověk se naučí poprat s náročnými podmínkami nejen ve sportu, ale i v  životě. Myslím,že je to sport, kterému se věnují podobné typy lidí, jako jsem já. Zůstala mi z té doby spousta kamarádů. Když se potkáme, máme si vždycky co říct a čemu se zasmát.

Váš největší úspěch jsou tři olympijské medaile z Lake Placid a Sarajeva, jak na toto období vzpomínáte?

Bylo to hodně náročné. Nejen fyzicky, ale také psychicky. Jet na olympijské hry znamená nejprve tvrdě trénovat, kvalifikovat se, v závodě umět prodat mnohaletou  přípravu,  udržet se ve špičkové psychické kondici, pohlídat si zdraví. Vrcholový sport s sebou přináší také dost náročné cestování. Je třeba se na to vše dobře připravit, umět si úsporně zabalit a mít s sebou vše, co je třeba ke špičkovému výkonu.

Kterou medaili si nejvíce ceníte?

Nedělám významný rozdíl  v    kvalitě  medailí.  Každá z  nich  byla  tvrdě  vybojovaná, každá má svoje specifické pozadí. Obecně se dá říct, že pro československé  lyžování  měla největší  hodnotu  medaile  ze štafety v Sarajevu. To bylo potvrzení  kvality  celého  našeho družstva.

Litujete něčeho z té doby?

Původní  trenérův  plán  byl, že nepoběžím desítku, což byl úvodní závod na OH 1984. Vedení výpravu jej však donutilo, aby postavil nejsilnější sestavu. Bohužel, ten závod nám nesedl a  my i   trenér jsme sklidili velmi tvrdou kritiku.

Sportovní kariéru jste ukončila v osmadvaceti letech. Nebylo to zbytečně brzy? Mohly na vás čekat další medaile ze světových šampionátů, ale i z olympiády. Nelitujete toho?

Já jsem vždy dost přesně věděla, co chci a co nechci. Měla jsem za sebou deset let v reprezentaci, cítila jsem se velmi unavená, především psychicky.  Potřebovala jsem si odpočinout  a o  tom, že  chci  skončit po  Olympijských hrách  v Sarajevu,  jsem  měla jasno  již  dávno. Nikdy  jsem  toho nelitovala.

Hodně se poslední roky mluví o dopingu v socialistickém sportu. Setkala jste se s ním nebo vaši sportovní kolegové?

Myslím, že doping se týkal a  týká  sportu  jako  takového. Není to záležitost jen socialistického sportu. Není dobré bez důkazů podezírat kohokoliv.

Říká se, že doping je krok před vědou, a tím pádem testy současných elitních sportovců nemusí být relevantní…

To je spíše otázka pro lékaře, pro výrobce podpůrných látek a pro dopingové komise.

Mezi současnými vrcholovými sportovci jsou šampioni řekněme netypického vzezření, třeba atletky Caster Semeny nebo některé další běžkyně. Jak to vnímáte? Prostě tady se ten doping nabízí…

Myslím,  že  případ  Caster Semeny je spíše oběť přírody. To není asi o dopingu, ale spíše o množství mužského  hormonu,  který  její  tělo produkuje.

Komu vlastně fandíte? Éra Kateřiny Neumannové skončila a zdá se, že české běžecké lyžování momentálně žádné medailové želízko v ohni nemá.

Běžecké  lyžování  je  krásný sport.  Tvrdý,  ale  opravdový. Tam se nedá nic ošidit, každý dobrý  výsledek  je  vykoupený velkým  kusem  dřiny.  Fandím všem, kteří do toho dají srdce a  snaží se podat co nejlepší výkon. V  tu chvíli není podstatné, jestli bojují o světové medaile, nebo jen o vítězství v okresním přeboru.

Sledujte třeba biatlonisty? Těm se daří dobře…

Sleduji,  stejně  jako  většina našich fanoušků.

Neuvažovala jste někdy, že byste dělala trenérku?

Ne, neuvažovala. Chvíli jsem se  podílela  na  přípravě  mladých atletů-běžců v Ústeckém kraji. Ale to bylo jen amatérsky.

Dokázal se stát postarat o sportovce, kteří jej skvěle reprezentovali, v minulém režimu?  Dá se to nějak srovnat s tím, jak se stará dnes?

V době, kdy jsem já končila, mi nikdo nepodal ani ruku. Tehdejší  funkcionáři  byli  na mě  naštvaní,  že  nepokračuji a  že už nebudu vozit medaile. Ani dnešní politiky sport příliš nezajímá. Natož, aby se zabývali bývalými reprezentanty.

Jste členkou Českého olympijského výboru. Co přesně máte na starosti?

Jsem  členkou  Výkonného výboru ČOV a jsem předsedkyní jedné z jeho složek – Českého klubu fair play.

Je po volbách… vy jste také kandidovala do senátu i Ústeckého kraje. Co vás k tomu motivovalo?

Přemluvila mě určitá skupina lidí. Byla to zajímavá zkušenost, ale politika mě nikdy moc nelákala.

Učila jste na litoměřickém gymnáziu, jak reagovali studenti na slavnou profesorku?

Různě.  Nesnažila  jsem  se mluvit  o své  minulosti,  ale chtěla jsem jim předat to, co by jim mohlo v životě být užitečné.

Proč jste z gymnázia odešla? Učíte ještě někde, nebo se v klidu připravujete na seniorské časy?

Důvody mého odchodu byly velmi smutné. Odešla jsem na úřad  práce,  už  jsem  tam  nechtěla být.  Najít si novou práci v  55 letech nebylo jednoduché, ale učit jsem už nechtěla.

A když jsme u seniorů, jak se jim dnes podle vás žije?

Myslím, že žijí většinou velmi skromně. Já si na tuto novou roli teprve zvykám. Proto zatím nemohu dost dobře posoudit.

Věnujete se stále sportu, prý jezdíte na koloběžce…

Ano,  jezdím  na  kole,  koloběžce, na bruslích, na běžkách. Koloběžku  mi  vloni  daly  děti k narozeninám.

Váš manžel je veslař Zdeněk Pecka, sportujete někdy spolu?

Většinou  jezdíme  na  kole, občas i na běžkách.

Máte dvě dcery. Také se věnují sportu?

Starší dcera má několik mistrovských  titulů  z vytrvalostních běhů (3 km v hale, 5 km na dráze). Stále sportuje, ale již nezávodí. Nyní se věnuje spíše vědě, je lékařkou. Mladší dcera se věnovala různým odvětvím, nejvíce plavání a volejbalu, nyní je  to  crossfit.    Obě  se  naučily brát sport jako součást denního režimu, který je zároveň udržuje  v   dobré  fyzické  i psychické kondici. Myslím, že je také naučil určitému režimu a dal jejich životu  řád.  Díky  tomu  dobře zvládají pracovní úkoly a zároveň si najdou čas i na sport.

Jak vlastně relaxujete? Umíte to?

Ráda  něco  tvořím  –  pletu, aranžuji květiny, píšu, kreslím.

Jaké máte plány do budoucna?

Doufám, že mi vydrží zdraví, abych mohla pokračovat ve svých  oblíbených  činnostech. Ráda bych k tomu přidala víc cestování.