Velký elegán Karel Hábl se objevil ve více než stovce filmů, včetně oscarového trháku Amadeus. Přestože nedávno oslavil šestaosmdesátiny, je pracovně velmi aktivní. Setkat se s ním, kromě jiného, můžete i na divadelních prknech Severočeského divadla v Ústí nad Labem, kde v muzikálovém představení Noc na Karštejně úžasně ztvárňuje Arnošta z Pardubic, kterého ve známém filmu hraje Karel Höger.
Je vám šestaosmdesát. Vypadáte výborně, hýříte energií, máte na to nějaký zvláštní recept?
Stačí trochu sebekázně, trochu cvičení a nepřejídat se. Teď mám po operaci kyčle, tak jsem byl v pohybu omezený, ale už to rozcvičuji.
Chtěl jste se věnovat umění odjakživa, nebo jste měl jiný sen?
Pro herectví jsem se vlastně rozhodl až na vojně, kde jsem se dostal do party středoškoláků a vysokoškoláků. Jinak jsme vyučený frézař v ČKD Sokolov. Po vojně jsem šel k ochotníkům do Malostranské Besedy a zjistil jsem, že by mě hraní bavilo. Přihlásil jsem se na divadelní fakultu, začal jsem se učit verše a monology, začal jsem chodit na herecké hodiny za paní Naďou Kejřovou, která byla z Národního divadla. Přijímačky jsem udělal, vzali mě a školu jsem studoval od roku 1959 do roku 1963, kdy jsem absolvoval. Studoval jsem v ročníku Vlasty Fabiánové třeba s Ivou Janžurovou nebo Marií Drahokoupilovou.
Kdy jste se objevil před kamerou nebo na divadelních prknech úplně poprvé?
Poprvé jsem byl před kamerou v roce 1960 ve filmu Osení režiséra Václava Kršky. Byl jsem první z ročníku, kdo na nějakém filmu pracoval, pak jsem dělal televize, filmy. Moje první divadelní angažmá bylo v Pardubicích, pak Kolín, studio Maringotka v Praze a od roku 1968 Hudební divadlo v Karlíně. Tam jsem nastoupil jako záskok za Michala Pavlatu ve hře Petr a Lucie. Později jsem byl osloven Ludvíkem Žáčkem k angažmá a zůstal jsem čtyřicet let.
Během svého hereckého života jste ztvárnil celou řadu televizních, filmových a divadelních rolí. Můžete říct, kterou jste si zahrál s chutí?
Skoro všechny, ale hlavní roli jsem měl vlastně jen jednu. Šlo o šestidílný seriál Strejda kapitán, který v roce 1972 natočil Milan Růžička. Pak jsem dělal roli za rolí, ale žádná z nich nebyla hlavní. Uniformovaných rolí jsem ztvárnil celou řadu, byl jsem příslušníkem veřejné bezpečnosti v krimi snímku Motiv pro vraždu, stejnou postavu vytvořil také ve filmu Holka na zabití a gestapákem jsem byl v komedii Zítra vstanu a opařím se čajem. A z poslední doby mě moc bavila role ve hře Tančírna v Divadle Radka Brzobohatého. Roli jsem převzal přímo po Radkovi Brzobohatým.
Je nějaká role, kterou se vám nepodařilo získat?
Vždy jsem si chtěl zahrát Petruccia ve Zkrocení zlé ženy a nikdy mě to nepotkalo.
Měl jste to štěstí setkat se s mnoha legendami. Na koho opravdu rád vzpomínáte?
Já hrál s opravdovými mistry, jako byl Otomar Korbelář nebo Oldřich Nový. Nezapomenutelný byl i Vladimír Menšík. Smutné je, že už nikdo z nich nežije. Já už jsem v podstatě jeden z nejstarších herců, Honza Přeučil je o rok mladší (smích), Jirka Krampol je mladší o dva roky.
Vaše jméno se objevilo i mezi obsazením oscarového Formanova filmu Amadeus. Jaká to byla práce?
Rád na to vzpomínám. Práce to byla skvělá, vše bylo na vysoké úrovni. Natáčeli jsme v Arcibiskupském paláci v Praze. Měl jsem dvaadvacet natáčecích dnů. S Pavlem Novým jsme hráli ochranku císaře Josefa II. V těch parukách ve vedrech jsme si tehdy užili, ale stálo to za to. Zdeněk Mahler nám říkal: „Pánové, vy jste byli první policajti v Rakousku – Uhersku.“ Mám i jednu vzpomínku přímo na Formana, kdy jsem o pauze seděl, a přišel pan Forman, koukl na obrázek na zdi, kde byl císařův portrét. A zálibně řekl: „To se mi povedlo.“ Pochválil se za výběr herce do role císaře (smích).
Ve vašem, dá se říct, úctyhodném věku, stále hrajete. Zrovna se připravujete na představení Noc na Karlštejně. Kde ztvárňujete Arnošta z Pardubic, kterého ve známém filmu hraje Karel Höger. Jak se vám hraje?
Dobře. Jsem rád, že to tady hraji. Text je úplně stejný jako v tom známém českém filmovém muzikálu Zdeňka Podskalského. Však se přijďte na nás podívat. Hlavní představitelka Elišky Pomořanské je v podání Terezy Mátlové a Karla IV. hraje Radek Zima.
Rozhovor děláme v ústeckém divadle. Jaké je zde publikum?
Je vidět, že lidé do divadla chodí rádi. Jsou opravdu zdvořilí a slušní. I když není divadlo plné, i tak umí udělat bezvadnou atmosféru. Celkově ústeckému divadlu fandím. Jsou tu výborní herci, zpěváci. Je to všestranné divadlo, které má dobré vedení.
Kromě ústeckého jeviště, můžou vás lidé ještě někde vidět?
Ještě hraji v Divadle Radka Brzobohatého ve hře Přelet nad kukaččím hnízdem, který určitě všichni znají jako slavný film režiséra Miloše Formana.
Nesmím zapomenout zmínit, že jste si zahrál hlavní roli v klipu písně Igora Orozoviče a Vladimíra Javorského – Hippokratova armáda, který vznikl během první vlny pandemie koronaviru. Šlo o poctu práce lékařů. Jak se vám na tom pracovalo?
Dozvěděli se o mně, sednul jsem jim. Je to role beze slova, ale vlastně hlavní role. Vše jsem tam musel vyjádřit výrazem a vnitřním prožitkem. Jde o roli lékaře, který na své cestě do další služby potkává náhodou herecké a pěvecké osobnosti, a pak se ukáže, že největší osobností je on sám. V pětiminutovém klipu se vedle mě postupně objevuje bezmála čtyřicítka umělců.
A co jste vlastně dělal v době pandemie koronaviru, kdy se toho moc dělat nedalo?
Sám jsem hned na začátku pandemie koronavirus měl a zároveň jsem dostal i oboustranný zápal plic. Jinak jsem prostě musel čekat, divadla zavřená. A říkal jsem si, že mám vlastně štěstí, že mám už důchod. Mladí herci museli jít dělat, co šlo, aby se uživili.
Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?
To je tak těžká otázka. Někdy vám v hlavě probleskne, jak ten život šel. Někdy přijdou role, které děláte nerad, ale musíte, protože jste v angažmá. Ta herecká řehole je dost těžká. Stačí dostat nesympatickou roli v seriálu a hned čelíte lidské nenávisti. Ale nostalgie je u mě spíš taková úsměvná, kdy si řeknete si, co už vám uteklo. Mladíky si už nezahraju (smích), ani tatínky, teď už tak dědečky. Takže vzpomínám s úsměvem a možnému zhrzení se musím jen smát. Prostě nebylo štěstí nebo jsem nebyl ve správné chvíli na správném místě.
Na odchod do hereckého důchodu ještě nemyslíte?
Ještě paměť slouží, nekoktám, tak to pořád jde. Záleží jen na nabídce. Pro nás hodně dříve narozené, už moc těch rolí není. Na rozdíl třeba od amerických filmů, kde je úplná plejáda starších herců. Oni mají stále příležitosti a pořád hrají. Tady už pro můj věk nic není, moc se toho pro nás nepíše.
Máte třeba ještě nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám splnilo?
Víte, já už bych si jen přál to zdraví. Abych se cítil dobře, tak rád chodím mezi mladé lidi, proto ještě to divadlo dělám. Mladí se mají učit od nás a my se máme učit od nich, tak to v tom životě chodí.