Bezmála třicet let byl tváří Besipu, která apelovala na řidiče, aby to za volantem nepřeháněli a byli obezřetní. A stal se zřejmě nejznámějším motoristickým odborníkem široko daleko. Vždyť celý život dopravního experta Jana Pechouta se točil kolem automobilové dopravy. I když si teď užívá zaslouženého odpočinku, je rád, když může své zkušenosti dál předávat.
Jak dnes žije dopravní expert, kterého zná mnoho řidičů z televizních obrazovek?
Najednou mám nezvykle mnohem víc času, než jsem měl, ale snažím se ho nějakým smysluplným způsobem vyplnit. Pořídil jsem si nové kolo a těším se, že na něm vyrazím, až bude tepleji. A zároveň se snažím nevypadnout z té oblasti, ve které jsem pracoval, prevence v dopravní nehodovosti. Od Besipu jsem odešel před dva a půl rokem a teď ještě občas pracuji pro krajský odbor dopravy. Dělám, jak konzultanta v oblasti bezpečnosti silničního provozu, tak jsem i člen komise na zkoušky učitelů autoškol a připravujeme řadu projektů v oblasti prevence.
Dlouho dobu jste byl vlastně tváří Besipu, jak jste se ale k motorismu dostal?
Už odmalička jsem věděl, že okolo dopravy budu motat. Po základní škole jsem toužil dostat se na automobilovou průmyslovku, ale jediná třída, která se otevírala v Severočeském kraji, byla v Teplicích na průmyslovce, ale tam jsem se bez protekce nedostal (smích), takže jsem nakonec šel na Reslovku, ústeckou průmyslovku. Ale i když jsem jakoby elektrikář, tak jsem věděl, že působit budu v dopravě.
A to se vám hned splnilo?
Vlastně ano, po vojně jsem nastoupil do oblasti autoškol, kde jsem osmnáct let působil. Na starosti jsem měl kvalitu a metodiku výcviku. Školil a kontroloval jsem učitele a výuku v celém Severočeském kraji. A po tom, co podnik autoškoly krátce po revoluci skončil, tak jsem dostal nabídku na práci pro Besip. Chvíli jsem si to rozmýšlel, pak to přijal, že to zkusím a od té doby jsem více než 28 let v Besipu působil.
Takže jste měl rád auta odmalička?
Určitě. Musím přiznat, že se mi líbí i motorky, ale z těch mám respekt. Auta, automobilový sport, prevence v dopravě to je moje. Když jsem třeba viděl, že můj táta nebo tchán nebyli úplně nejlepší řidiči, tak jsem spolu s kolegy začal s kurzy bezpečné jízdy v Mostě.
Ptát se, čím jste chtěl jako dítě být, je asi zbytečné.
Pořád mě táhlo k tomu, co „voní“ benzínem nebo naftou (smích). Jiní chtěli být prezidentem, popelářem nebo kosmonautem, já to tak neměl.
Říká se, že pod svícnem je největší tma. Jaký jste vlastně řidič?
My chlapi jsme ješitní a nikdo z nás nepřizná, že je špatný milenec a řidič. Téměř každý o sobě tvrdí, že je lepší řidič, než ve skutečnosti je. Takže to znamená, když jsem průměrný řidič, myslím si, že jsem lepší. A když jsem špatný řidič, tak si myslím, že jsem dobrý. A já si o sobě myslel, že jsem hodně dobrý řidič, protože jsem za volantem strávil spoustu času. I během natáčení různých pořadů pro řidiče, ale s přibývajícím věkem vnímám, že už to není ono a dnes bych se nepustil do rizikových akcí, jako třeba před dvaceti lety. Mám slušné auto, ale už se necítím na to, abych si k němu dovolil tolik, jako dříve.
Na jaký „besipácký“ projekt nejraději vzpomínáte?
Určitě je to Den pro kamiony, který pořádáme ve spolupráci s krajskou dopravní policí a s dálničním oddělením. Šlo o to, že řidiči kamionů, kteří se za volantem nechovají, jak mají, tak dostanou vybrat. Buď symbolickou pokutu, nebo právě musí absolvovat kolečko v rámci Dne pro kamiony. U tohoto projektu mám možná největší zásluhu na tom, že na tuto akci dorazí otočný kamion, ty jsou v Evropě jen dva. Viděl jsem ho v Německu a na krajském úřadě se mi podařilo prosadit, aby jeho účast zafinancovali. Od té doby je na každém ročníku akce. Z toho mám dobrý pocit, že se to povedlo. Den pro kamiony je už v kraji podvanácté, jubilejního desátého ročníku se zúčastnil Karel Loprais, šestinásobný vítěz Dakaru, kamionová ikona a můj dobrý kamarád, který už dnes bohužel není mezi námi. Ještě musím zmínit akci pro mladé začínající řidiče, Safety Road. Tou prošlo zhruba patnáct tisíc středoškoláků. Je fakt, že v současné době je na projekty těžké shánět prostředky. Ale u obou zmíněných mám radost, že jsou v ČR ojedinělé a setkávají se s velkou pozitivní odezvou.
Co říkala vaše rodina na to, že jste byl pořád na cestách?
Manželka z toho radost neměla, já jsem jí ani kolikrát nepřiznal, co natáčíme, protože to byla občas docela riskantní záležitost. Často mě žena nutila, abych se pojistil a já to nikdy neudělal. Uznávám, že výchova našich dvou dcer byla především na manželce. Ale na druhou stranu rodina věděla, že mě ta práce baví.
Takže jste žil v ženské přesilovce?
Ano, máme dvě holky a manželka měla pořád výčitky, že jsem chtěl určitě kluka, aby i on tíhnul k autům. Ale mně to nikdy vůbec nevadilo, důležité je, že byly a jsou zdravé a v pohodě. A teď mám od dcer čtyři vnuky. Takže teď si kluky užívám. Parťák je pětiletý Honzík, kterého zajímají auta a motorky.
Jací jsou senioři řidiči? Co je jejich slabinou a naopak jejich předností?
Trochu mě mrzí, že se na seniory, když udělají nějakou nehodu nebo se na dálnici dostanou do protisměru, jak se teď občas stává, snese snůška nadávek a pomlouvání, že by řidičák od určitého věku neměli mít. Ale to já si nemyslím. Mezi každou věkovou kategorií jsou dobří a špatní řidiči. Mladí jsou rychlí, rozhodní, ale chybí jim zkušenosti. Kdežto senioři jezdí pomalu, rozvážně, umějí lépe předvídat, ale bohužel někteří jezdí tak, že až zbytečně zdržují provoz. Většina seniorů není na toto tempo dopravy zvyklá. Čím jedou pomaleji, tím víc se tlačí ke středu vozovky a pak je těžší pro ostatní řidiče je předjet. Takže hodně lidí riskuje. Dalším problém je, že se starší řidiči snadněji rozčílí a tím, že je nečekaně předjedou jiní řidiči nebo na ně zatroubí, tak je znejistí, začnou zmatkovat a dělat zbytečné chyby.
Co je potřeba, aby se člověk cítil bezpečně za volantem i v seniorském věku?
Samozřejmostí je předepsaná lékařská prohlídka, kterou je nutno absolvovat v 65 a v 68 letech, a pak každé dva roky. Zejména u seniorů se mění opravdu rychle, a bohužel k horšímu, jejich zdravotní stav, takže by měl být každý soudný, aby věděl, že zrovna dnes si za ten volant mají sednout nebo ne. Já se dnes můžu cítit skvěle, ale za dva dny můžu mít obyčejnou rýmu, kterou každý snáší jinak. Mladý řidič o ní ani neví a staršího může schvátit. Nesmíme zapomenout na problémy se zrakem, které si mnoho lidí nechce připustit, ale také významně ovlivňují, to jak se budeme za volantem cítit a jak budeme pro své okolí bezpeční.
Patříte mezi podporovatele projektu Jedu s dobou. Proč by si ho neměli senioři řidiči nechat ujít?
Je to skvělá záležitost, protože si v rámci tohoto projektu zdarma vyzkouší, co jejich auto umí. Najednou třeba zjistí, že v autě špatně sedí, že si neumí udělat pohodlí. Ale také že jezdí špatně oblečení, v silné bundě nebo v kabátě. Dozví se, jaké rizikové situace na silnici hrozí, jak jim předcházet, a když už se do nich dostanou, tak jak je správně řešit. Mnoho seniorů má nové auto s asistenčními systémy a až na kurzu se dozví, co který umí. Uvedu příklad, hodně z nich má auto, které má takzvaný antiblok systém, ale protože někteří senioři jezdí tak opatrně, tak nikdy nezjistili, jak tento systém funguje. Na polygonu třeba také zjistí, jak se prodlužuje brzdná dráha na různých površích. Mám radost, že i tento projekt je úspěšný, protože jsou senioři, kteří do toho jdou opakovaně. A absolvovat by ho měl každý řidič senior. Pro seniory je skvělé, že účast v tomto kurzu je pro jeho účastníky zdarma, je hrazen z Fondu zábrany škod.
Jste ústecký rodák. Jaký je váš vztah k severu Čech?
Narodil jsem se tady, žiju v Ústí celý život a asi tady i umřu. Ale přiznám se, že i když město Ústí nad Labem rád mám, tak mi tady chybí to krásno, jako je třeba v jiných městech. Jsou věci, které mě štvou, ale v jádru na město nedám dopustit. V celém kraji máme řadu krásných míst, které si lidé například z druhého konce republiky, ani neumí představit. Ti vidí jen doly a průmysl, ale takové Kamencové jezero, Pravčická brána, Tiské stěny, Sněžník, to jsou neopakovatelná místa, která jinde nenajdete.
Máte vy osobně nějaká oblíbená místa?
Mám moc rád ústeckou Větruši, tam se rád vracím. Pohled z její terasy mne nepřestává bavit. Ale vzpomínám, jak jsem na Větruši jel loni, v období koronavirové pandemie, a protože tam bylo pusto prázdno, nikde ani živáčka, tak na mě to místo najednou působilo až strašidelně.
Co vám po odchodu do důchodu nejvíc chybí?
Chybí mi ten cvrkot mezi lidmi, na který jsem byl zvyklý. Dopravní prevence se dělala hodně o víkendech, takže celé jaro a začátek léta jsem neměl jediný volný víkend, ale mě to natolik bavilo, že mi to vůbec nevadilo. Jsem rád, když se každý den něco děje. Jsem rád, že občas můžu pracovat a nabídnout své zkušenosti. Kromě toho konzultanta pro krajský úřad, nyní pomáhám se spoty, které točí Ústřední automotoklub, a těším se, až uvidím výsledek. Zase na druhou stranu je na důchodu skvělé, že můžu, ale nemusím (smích).
A když jsme u důchodu. Jak se seniorům dnes podle vás žije?
Z mého hlediska, které je z pohledu dopravy, to není snadné. Ceny pohonných hmot jdou razantně nahoru a s tím souvisí i další zdražování. Takže ekonomická situace není jednoduchá a senioři se nemají jak bránit, třeba tím, že nemohou stávkovat. V současné době je náročná i ta politická situace, kterou asi senioři prožívají více, než člověk, který chodí denně do práce a nemá tolik času to sledovat.
Kromě kola, které jste už zmiňoval, jak rád relaxujete?
Jízda autem je pro mě velký relax. Mám silné auto, Octavii RS230, které je radost řídit. Rád si vyjedu, bez cíle, kochám se. Někdy jedu na pohodu, někdy mi bouchnou saze, tak na to šlápnu (smích).
Kdo jsou lepší řidiči, ženy nebo muži?
Moje ješitnost by měla říct, že samozřejmě chlapi, ale zase každý je jiný. Ženy mají většinou ty mateřské pudy, jsou odpovědnější, raději přibrzdí a necpou se nikam s autem a na procenta nehodovosti jsou na tom lépe. Jejich nehody jsou lehčí a je jich méně. Muži jsou odvážnější a dost si za volantem takzvaně honí ego, léčí komplexy, a protože jsou třeba doma pod pantoflem nebo ho naštvou v práci. Takže sednou za volant a tam zkrátka vypustí páru.