Jedna z nejlepších českých zpěvaček a někdejší hvězda divadla Semafor má pořád co dělat. Kromě zpěvu se věnuje i své velké vášni – fotografování. Ráda relaxuje na své chalupě v severních Čechách a nedá dopustit na městečko Česká Kamenice, které jí přirostlo k srdci. Stále se ale věnuje i zpěvu a nebrání se ani spolupráci s mladými umělci. V rozhovoru prozradila i to, že si o svátcích ráda zpívá koledy.
Jak se chystáte na Vánoce?
Vzhledem k tomu, že mám v prosinci řadu vánočních koncertů na různých místech naší republiky, nemám na pečení vánočního cukroví ani na nějaké gruntování čas. Co se gruntování týká, spoléhám na manžela – zatím nezklamal a to jsme v listopadu oslavili už 33 společných let. Skvělé domácí cukroví míváme od příbuzných a přátel, za což jsem jim nesmírně vděčná.
Dodržujete nějaké vánoční zvyky, tradice?
Nedodržujeme, ale uvědomujeme si, že Vánoce nejsou jen dárky a dobré jídlo, ale hlavně oslava narození Krista.
Zpíváte si na Vánoce koledy? Bez koled si Vánoce vůbec neumíme představit, než rozbalíme dárky, zazpíváme si Narodil se Kristus Pán a já pak ještě pobrukuji Tichou noc, kterou považuji za nejkrásnější koledu, kterou kdy kdo napsal.
Kde vlastně Vánoce trávíte?
Mívám dvoje Vánoce. Jedny s rodinou v Brně a druhé s manželem v Praze. Takže dvakrát rybí polévka, dvakrát smažený kapr a bramborový salát, dvakrát balení i rozbalování dárků. Tak už to probíhá dlouhá léta a věřte, neomrzí to!
Dárky kupujete s předstihem, nebo na poslední chvíli? A co vás dokáže nejvíce potěšit?
Dárky musím kupovat s předstihem, někdy je schovávám už od léta, během prosince bych to nestihla. A co mě dokáže nejvíc potěšit? Jakákoliv maličkost s vědomím, že tomu či té, od koho dárek mám, nejsem lhostejná.
Máte ještě chalupu v severních Čechách? Trávíte tam hodně času? Část mé rodiny pochází z Kytlice, takže ten kraj mám moc rád…
Ano, mám na severu chalupu už od roku 1968, podle někoho je to trošku drsnější kraj, ale mně se líbí. Jezdím tam každou volnou chvíli. Kytlici znám, kdysi tam měl chalupu Mirek Horníček, byli jsme u něho s manželem na návštěvě. Je tam skutečně moc pěkně.
Co v současné době chystáte po hudební stránce, na co se mohou fanoušci těšit?
Od konce listopadu do 20. prosince mám s mými muzikanty řadu vánočních koncertů v různých městech naší republiky a druhý týden v lednu začínám točit album, na kterém kromě sólových skladeb zazní pár duetů. Na příklad s Karlem Gottem, Vojtou Dykem, Tomášem Ringelem a překvapivě také s Alešem Cibulkou a tanečníkem Janem Onderem. Album pokřtíme v březnu v rámci Febiofestu. V lednu trocha zahraničí – zazpívám na československém plese v New Yorku a v Bratislavě budu hostem galakoncertu Karla Gotta.
Pojí vás nějaká hezká, ať už osobní či profesní vzpomínka s nějakým městem či místem Ústeckého kraje?
Je to vzpomínka profesní i osobní zároveň. V Ústí nad Labem jsem byla mezi účinkujícími, kteří vystupovali pro rádio Sever. Tam jsem se poprvé setkala s Petrem Urbanem a jeho paní, Inkou. Skamarádili jsme se a potkáváme se dodnes. Byla pro mě velká čest, když jsem směla zazpívat při příležitosti otevření Křížové cesty ve Smržovce, která je právě Petrovým dílem. A je to nádhera!
Pamatujete si, kdy jste v některém z tamních měst naposledy koncertovala?
Jeden z mých vánočních koncertů byl 6. prosince v Litoměřicích.
Máte v Ústeckém kraji nějaká oblíbená místa?
Ráda jezdím do České Kamenice, kde mám kamaráda – děkana a kanovníka litoměřického, Karla Jordána Červeného. Několikrát jsem tam zpívala v kostele i v místním Kulturním domě.
Teď se podíváme na vaši bohatou hudební kariéru. Setkáváte se ještě se starými známými třeba ze Semaforu?
Setkávám, naposledy jsem se viděla např. s Jirkou Suchým 26. října, měli jsme v zámecké galerii na Kladně vernisáž výstavy. Jirka a můj kapelník Vít Fiala vystavovali kresby, brněnská fotografka Helena Štefanová a já svoje „fotoobrázky“. S Jirkou jsme za klavírního doprovodu Víta Fialy zazpívali duet „Už dávno nejsem dítě“. Hodně často se potkávám s Karlem Gottem nebo s Pavlínou Filipovskou, se kterými příležitostně vystupuji.
Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkala, nejvíce přirostl k srdci?
To nemůžu říct jednoznačně, díky divadlu Semafor jsem se setkala s celou řadou výjimečných osobností, ať už to byli Jiří Šlitr, Jiří Suchý či Jiří Trnka, Waldemar Matuška, Karel Gott nebo spisovatelé Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, herci Jan Werich, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký či hvězdy světového formátu – americký zpěvák a trumpetista LouisArmstrong a režisér Miloš Forman.
Vím, že ale stále spolupracujete s mladými zpěváky…
Nikdy bych si netroufla oslovit mladého zpěváka ke spolupráci, ale vždycky se někdo našel, kdo na ten nápad přišel, a já jsem moc ráda. Prvním z těch mladých byl Matěj Ruppert. V roce 2006 jsem zpívala na Open Air Festivalu Trutnoff. Byl to pro mě nervák, mladé rockové publikum a do toho já… No, dopadlo to nad moje očekávání, považuji toto vystoupení za svoje životní. Tři roky na to mně volal Martin Věchet, který spolu s Václavem Havlem trutnovský festival zakládali, že by mě tam chtěli znovu. Odmítla jsem, tentokrát by to nemuselo dopadnout. Jenže Martin Věchet se jen tak nedal, řekl, že by to byla vzpomínka na Waldemara Matušku. Já na to, že by toho Waldemara musel někdo zpívat se mnou. Zaznělo jméno Matěj Ruppert, já jen vydechla, tak to je teda výzva a šla jsem do toho. A dobře jsem udělala, publikum nás přijalo skvěle. O týden později přišel s nápadem producent Janis Sidovský, abych na Karlštejně v pořadu Královny popu zapívala s Vojtou Dykem píseň Dotýkat se hvězd, kterou jsme ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zpívali s Karlem Gottem. Vojta hned na první zkoušce zazpíval tak, že jsem jen vydechla, člověče, vy jste zázrak přírody! Od té doby jak s Matějem, tak i s Vojtou občas zpívám. Dalšími z těch mladých je kapela Wohnout, s těmi jsem dokonce v loňském roce jezdila „fesťáky“. Mým nejmladším „zajícem“ je Tomáš Ringel. Jeho tatínek mně dal CD s nahrávkou písně, kterou v originále zpívala ve filmu Bodyguard Whitney Houston a tehdy dvanáctiletý chlapeček ji nazpíval náramně. Dnes je „malému“ Tomáškovi, který už je větší než já, šestnáct a spolupráce trvá.
Jakou skladbu máte ze svého repertoáru nejraději?
Na tuto otázku se mně neodpovídá lehce, ale když o tom tak přemýšlím, moc ráda zpívám Montiho čardáš, který otextoval Jiří Suchý a mají ho rádi i moji příznivci. Zkrátka bez „Monťáku“ mě nepustí z jeviště.
Máte na pódiu problémy s nervozitou, nebo to zvládáte „levou zadní“?
Než vyjdu na pódium, trpím trémou, někdy větší, někdy menší. Po pár taktech zpívání tréma mizí. Snad největší trému za těch sedmapadesát let, co zpívám, jsem si zažila letos v září. Na zahájení festivalu Zlatá Praha jsem v přímém televizním přenosu zpívala duet s operním pěvcem Adamem Plachetkou. S pěvcem, který přes své mládí – je mu 32 let – vystupuje v Metropolitní opeře v New Yorku, ve Státní opeře Vídeň, v milánské La Scale a tak dál. Představa, že mu to zkazím, byla děsivá. Na štěstí to dobře dopadlo a onu píseň s názvem Magické svítání natočíme na jeho album duetů. Na jevišti na mě nebylo nic znát, ale v zákulisí mně po odchodu z jeviště museli podpírat, protože to vypadalo, že upadnu a už nevstanu.
Kterého z té řady ocenění, která jste obdržela, si ceníte nejvíce?
Měla jsem vždycky radost z každého ocenění, je to moc hezký pocit, když získáte pochvalu za vaši snahu. Velkou radost jsem měla ze státního vyznamenání, které jsem dostala od pana prezidenta Václava Klause před osmi léty. A moc mě potěšilo nedávné ocenění od Uměleckého sdružení Artes, které má název „Mistr zábavního programu v oboru zpěv“. Nominovány byly další čtyři zpěvačky, ale nebudu jmenovat, aby to nevypadalo, že se příliš vychloubám…
Máte nějaký recept, klíč k úspěchu pro mladé zpěváky a zpěvačky?
Měla bych, ale můžu si ho zatím nechat pro sebe? Ráda bych ještě pár let zpívala a proč zbytečně rozšiřovat konkurenci?
Zpíváte si doma?
Ne, že by mě to nenapadlo, ale měla jsem skoro sedmnáct let kocoura, a když jsem zazpívala nějaký vyšší tón, výhrůžně na mě vyvalil oči a chystal se ke skoku. Tak jsem raději zmlkla. Teď už kocourka nemám, ale při pokusu o vyšší tóny na mě vyvalí výhrůžně oči manžel. Ke skoku se sice nechystá, ale raději ho nepokouším.
Jak vlastně trávíte volný čas, máte nějaký velký koníček?
Kdysi jsem ráda vařila, psala jsem i kuchařky, ale když jsem zjistila, že manžel také rád vaří a dobře, tak mu v kuchyni nepřekážím a věnuji se hlavně fotografování. Digitální fotografie následně zpracovávám na počítači a na radu fotografa pana Josefa Loudy svým „silně uměleckým dílům“ říkám fotoobrázky. Je to pro mě nejen koníček, ale svým způsobem i úžasná relaxace. Čas od času mám i nějakou tu výstavu, většinou samostatnou, ale také, jak už jsem se zmínila na začátku našeho rozhovoru, s kolegy. Ta kladenská byla od roku 2004 v pořadí už třiaosmdesátá. Kromě Česka jsem vystavovala ve Vídni, Bratislavě, Berlíně, Doněcku, v Moskvě a jeden z mých fotoobrázků visel tři měsíce v galerii v Chicagu.
