Jak ten čas letí. Nedá se zastavit, a přesto přináší mnoho veselí a zábavy. Kdo nechce nadávat, že je sám a nemá si s kým popovídat, ten udělá dobře, když se bude potkávat s kamarády a kamarádkami. S úsměvem začne znovu žít. Tak jako naše skupinka teplických seniorů.
Pánové každý čtvrtek shodí doma tepláky a staré kalhoty, dámy odloží zástěry a odrbané svetříky. A v zrcadle se náhle objeví docela hezcí senioři a krásné seniorky. Jejich kroky míří do uličky, kde jsou staré budovy. V jedné z nich čeká v přízemí na své hosty paní Lenka. V malé místnosti vaří kávu a rozlévá víno. O něco větší místnost je určena pro milovníky zpěvu, hry na kytary, mandolínu, harmoniku i tamburínu. Tomu prostoru říkají senioři Špeluňka. Název si vymyslel kytarista Olda. Pravda, místnost sotva pojme 12 seniorů. Je opravdu těsná. Rovněž by se dalo říci, že se její stáří doslova hodí k dříve narozené generaci. Ale jak donutíte starší chlapy, aby vylezli na štafle a vymalovali? V tomhle věku to není žádná legrace. A tak se zpívá a jásá v prostředí, kde je kupodivu dobrá akustika. Zazní tady lidové písně, staré odrhovačky, písničky k táborovým ohňům. Prostě během dvou hodin se špeluňka otřásá veselým životem seniorů. Setkání také zpestřují zážitky přítomných, vtipy, lákání na výlety a pěší túry. To pobíhání v přírodě vymýšlí Zdena.
Jednoho dne někdo zamkl v chodbě domu dveře na WC. Kdo a proč? V prvním a druhém poschodí jsou pilní úředníci podnikatelů. Že by oni? Ale tento záchod na chodbě funguje už dobrých 30 let pro všechny obyvatele. Naše Lenka se stará o čistotu, nechybí tam ani sprej s vůní.
Diplomatické pátrání Lenky doneslo výsledek. Úřadové se rozhodli, že senioři si musí najít jinou možnost. Na dvorku to nešlo, ten je zarostlý kopřivami. Komu by se chtělo popálit si pozadí?
A tak Lenka zvolila už nepoužívanou toaletu v přízemí. Malíř to tam trochu postříkal bílou barvou, ale náhlá nemoc mu zabránila v dalším pokračování. Elektrické dráty tam visí bez života ze stropu a chodbička zůstala bez světla. Dřevěné dveře na toaletu – dá-li se ta komůrka takto nazvat – nemají zamykání. Několik seniorek se zamyslelo, jak toto prostředí aspoň trochu zútulnit. Zdena donesla zrcadlo a s úspěchem ho instalovala nad umyvadlem. Věra začala zdobit barevnými křídami smutnou chodbičku. Na stěnách se objevil nakreslený plešatý senior, který spěchá do špeluňky tak čile, až se mu kouří z bagančat. Z úst mu zaznívá v obláčku: „Hurá do špeluňky!“ Nedaleko dědy sedí šťavnatá dáma s výrazným hrudníkem a v jejím obláčku je napsána myšlenka: „Krásný děda! Kolik má asi v bance? Třeba dost a mně možná pro radost!“ Jak toto setkání dopadlo, se neví. A neví to ani květinky, které se pnou nad touto veselou karikaturou.
Úředníci z horního poschodí často stepují na chodbě před tajemnými dveřmi náhradního záchodu. Také je pro ně zamknutý!
Ale zvědavost je mocná. Hodilo by se jim pozvání na vernisáž. Senioři mají dobré srdce, a proto plánují cedulku na vstupních dveřích s nápisem Galerie špeluňkových seniorů. Když budou sousedé z vyššího poschodí vstřícní a smíří se s tím, že také budou patřit mezi seniory, tak je možná čeká pozvání přesně tam, kam chodíme všichni s inteligentním výrazem ve tváři. My senioři už ten výraz ve tváři máme dávno a nějaká hloupost a opovržení nám náladu nezkazí. Tak dosti řečí! Kluci, jděte ladit nástroje, dámy nalistujte noty, vyleštěte si zlato v hrdle. A jakou si dáme? No přece tu naši!
Věra Lukášková, SPCCH Teplice
