Možná kdyby nebylo seniorů, tak by to rodiče prvňáčků měli 1. září dost složité. Na kuchyňském stole odpočívá kornout sladkostí, který bude už od rána svírat prvňáček. Půjde s ním poprvé do školy a nebude sám. Všechny děti si ponesou podobný dárek.
Maminka budoucího školáčka sedí v kuchyni a přemýšlí jak to udělat, aby mohla jít ráno do práce. Ale komu svěřit doprovod synka?
Že bych zatelefonovala tchýni? Přemýšlí.
– Ahoj, babi? Mám pro tebe úkol.
– Dobrý večer. Co se děje? Ozývá se z druhé strany.
– Babi, mohla bys zítra ráno přijít k nám a doprovodit svého vnoučka – prvňáčka do školy?
– On už jde do školy?
– No…ano…už!
– Tak jo. Ráno jsem u vás, říká s úsměvem seniorka a hlavou se jí honí nejrůznější myšlenky. Celý rok si na mně nevzpomenou, už ani nevím jak můj vnouček vypadá.
Ráno zvonek na dveřích oznamuje návštěvu spolehlivé babičky. Její snacha rychle vystrčila prvňáčka na chodbu a popřála mu šťastnou cestu do školy. Chlapec si nedůvěřivě prohlíží babičku…s touhle paní mám jít do školy? Chytil ji za ruku a bez řečí táhnul k budově vědomostí. Seniorka sotva popadala dech, ale mladé tempo vydržela. Před školou ji vnouček opustil a zmizel mezi dětmi.
Uběhla asi hodina a ze školy se valí rozesmátý dav chlapců a děvčátek. Babička vyhlíží vnoučka.
– Jo, támhle je! Utíká mu naproti, chytá za ruku a táhne na cestu k domovu. Chlapeček se cuká, křičí ať ho pustí, ale babička plní své poslání. Nekřič! Půjdeme spolu na zmrzlinu a pak do zoo.
Takový program se prvňáčkovi zalíbil a začal vzorně poslouchat. Zoologická zahrada byla plná dětí, ale babička to s vnoučkem docela dobře zvládla. Už se začalo smrákat, když spolu zamířili k domovu.
– Kde ta babka je? Začala se zlobit její snacha, když přišla z práce.
– No jo, zasmál se manžel. Máma ho asi vzala do zoo. To víš, vždyť Jakuba od jeho narození viděla asi třikrát, tak si ho musí užít.
– Přece nebudu staré seniorce dávat na hlídání naše dítě? Ušklíbla se manželka. Slyšíš? Už zvoní.
– Ahoj všichni! Tady máte budoucího Einsteina, vtipkuje babička a strká před sebe chlapce.
– Dobrý den, usmívá se prvňáček. Byli jsme s touhle paní na zmrzlině a pak v zoo.
– Cože? A kde je náš Jakub? Ty jsi sem přivedla úplně jiné dítě! Zaječela snacha.
– Mamííí, tati já jsem tady! Zasmál se na posledním schodu udýchaný prvňáček. Babička se mi ztratila, tak jsem lítal venku s klukama a už jsem tady. Já přece domů trefím.
– Vy se máte, kde jste sehnali takovou hodnou babičku? Pochválil seniorku budoucí Einstein.
– Tak ty jsi Jakub? Úplně jsem zapomněla, jak vypadáš. Omylem jsem sáhla po jiném klukovi, zasmála se babička.
V kuchyni se pochechtával tatínek. Víš, moje milá, proč se naše babička spletla? Nikoliv, že je ve věku seniorky, ale my ji odsunuli na vedlejší kolej a její vnuk – náš synek – je človíček, kterému babička opravdu chybí, i když ji má.
