Můj masážní salonek sousedil s recepcí, kde se podávala káva. Jednoho dne tam přišla na drby mladá maminka se synem, který měl pravou ruku ovázanou obrovským fáčem. Žena si stěžovala kamarádce, že její syn upadl rukou přímo do ohýnku při grilování špekáčků a krutě si popálil dlaň.
No a ke všemu jde teď do první třídy. Jak se bude učit psát? Trdlo jedno! Doktor říkal, že Kuba bude muset jít na plastiku, tak teď nevím, co mám s klukem dělat, rozčilovala se maminka. Nedalo mi to a povídám jí: „Paní, víte co? Já něco s vaším chlapečkem zkusím udělat. Půjčíte mi ho na chvilku?“ Vezmu ho do masérny.
Kubík mě zvědavě následoval. Posadila jsem ho k masážnímu lehátku, rozsvítila na lampě modrou žárovku. Dej si pod to světlo ručičku! Rukama překrývám jeho zavázanou dlaň a posílám mu univerzální energii Reiki. Chlapečkovi vysvětluji: „Modrá barva z té žárovky léčí popáleniny. A teď se tě na něco zeptám. Když zavřeš oči umíš si představit citron?“ Hošík zavírá oči a pak zavrtí hlavou.
„Nevadí. Tak si představ svoje nejoblíbenější autíčko co máš doma. A co teď? Viděl jsi ho? Jakou má barvu? Červenou…hlesne kluk.“
Teď ti něco prozradím, jak si uzdravíš ručičku. Každý večer, až půjdeš spát, tak se dívej na tu zdravou ruku a představuj si, že stejně tak bude vypadat i tvoje pravá ruka. Představuj si jak se obaluje novými svaly, novou kůží a jak ti mizí jizvy…
Proboha, říkám si v duchu. Ta jeho máma mi vynadá, co jsem asi vyváděla s jejím synem. Vždyť mu tečou po tvářích slzy. „Pojď, jdeme za maminkou. Tak tady vám ho vracím, usmívám se na paní. Kolik platím? Nic! To bych se musela hanbou propadnout a stvořitel by mi nafackoval. Ale přijďte za mnou s Kubou ještě jednou a uvidíme, loučím se.“
Za několik dní už skoro zapomínám na tuto příhodu. Maminka s chlapečkem se už neobjevila, takže jsem usoudila, že moje snaha byla určitě k ničemu. Asi za měsíc jsem jela trolejbusem do města a v tom se na mně otočí paní: „Jééé, dobrý den, paní masérko! Kubíku, ukaž paní tu popálenou ruku!“
Kuba hrdě natahuje pravačku. Dlaň má hladkou, po popáleninách a jizvách ani památka. „To jste mu vyléčila vy! A vůbec nemusel na plastiku. Tak vám děkujeme. Už musíme vystupovat, mějte se hezky.“
Nebyla jsem schopna jakékoliv reakce. Ale potichu si říkám: Ne, ne! To jsem nevyléčila já. Ale sám Kubík… Věřte, nevěřte, jeho mysl a velké přání způsobilo rychlé uzdravení popálené ručičky!
