Stala jsem se čtecí babičkou. Dnes už to není žádná novinka. Prostě – ty opravdové babičky, které se věnují svým vnoučátkům a vyprávějí jim pohádky, nějak vymizely… Ale nevymizely děti. Jak to vyřešit, aby i ony naslouchaly pohádkám, kde dobro zvítězí nad zlem? A tak se v mateřských školkách postupně usadily čtecí babičky, někde i dědečkové… Otvírám svůj deníček, do něhož jsem uložila příběhy z mateřské školky, které se tu staly během dvou let.
První setkání s pětiletými dětmi začíná:
ČEHO JSEM SE BÁLA ?
– Co když mě děti nepřijmou?
– Co když mě děti budou ignorovat, běhat po herně a křičet?
– Co když je bude moje povídka o pejskovi Bohouškovi nudit?
CO MĚ PŘEKVAPILO ?
– Děti jsou komunikativní.
– Děti touží vyprávět o sobě, o svých domácích zvířátkách…
– Děti vydrží pozorně naslouchat čtení pohádky 15 minut, pak pozornost klesá.
Hurá ! Můj první vstup do dětských duší se vydařil.
Druhé setkání se uskutečnilo o týden později. Tentokrát to bylo v dětské ložnici. Tam chlapci a děvčátka odpočívají po obědě. Leží na měkkých podložkách, ale spát se jim nechce. S radostí mě přivítali a těšili se co bude. Zeptala jsem se jich co měli k obědu. Nikdo si z těch mrňat nevzpomněl. Prozradila jsem jim, že já jsem si pochutnala na špagetách. Ložnicí se hlasitě ozvalo : Mňam mňam, mňam !
DOTAZY A ODPOVĚDI
Zeptala jsem se té drobotiny jestli si vzpomenou o čem byla moje povídka, kterou jsem jim minule četla. Chvíli bylo ticho, tak jsem otázku upřesnila: Bylo tam zvířátko? To už si všichni vzpomněli, že to byl pejsek. Ale jak se jmenoval zapomněli…
Další otázka zněla: Kdo má doma pejska, kočičku, nebo třeba papouška ? Napřed se hlásily 3 děti, pak se ostatní chlapci a děvčátka začali překřikovat a najednou měli všichni doma pejsky, kočičky i papoušky. Pštrosa prý nikdo!
ČAROVÁNÍ
Chtěli byste umět čarovat? Zněla moje otázka. Ano! zaznělo jednohlasně. Pak se děti začaly překřikovat:
Já bych si vyčaroval auto ! prozradil jeden chlapeček. A následovaly další a další sny. Vyprávěla jsem jim vlastní příběh jak jsem v severní Itálii čarováním přivolala déšť. Malí posluchači ani nemukli. Jedna holčička zapřemýšlela a byla téměř u cíle k odhalení kouzla. Druhý příběh, který jsem dětem vyprávěla se odehrál v Chorvatsku. Tam jsem večer na břehu moře také čarovala a přivolala nad svoji hlavu partu netopýrů….Děti ale nevěděly, jak netopýr vypadá. Musím jim ho nakreslit.
No a jak jste tam čarovala? Křičely zvědavé děti.
Tak já vám to prozradím. V té Itálii jsem si všimla, že když se mraky plíží k horám, tak začne pršet. Volala jsem před kamarádkou : Pojď, dešti, pojď a za chvilku už pršelo. A v Chorvatsku u moře jsem vyhazovala nad hlavu malé kamínky a volala na netopýry, aby ke mně přiletěli. Netopýři poslechli a chytali do paciček ty kamínky co jsem vyhazovala nad hlavu. Mysleli, že je to nějaký hmyz na kterém si pochutnají.
Ale to není čarování ! Volali malí posluchači.
Není, máte pravdu. Ale hloupý nápad to nebyl! Směji se.
ČÍM JSEM DĚTI JEŠTĚ ROZVESELILA ?
Chlapci a děvčátka nestáli o to usnout po obědě jako miminka. Pořád vstávali z lehátek, naklepávali si deky, polštářky, prostě je nebavilo v klidu odpočívat. Tak jsem jim řekla, že až hvízdnu na prsty, tak to bude povel a zůstanou v klidu ležet. Byli zvědaví a čekali na povel. Hvízdla jsem a všichni se to chtěli ihned naučit. Ložnice byla plná dětského smíchu. Určitě to slyšely i paní učitelky.
Na okně jsem zahlédla tamburínu. Využila jsem ji k další výchovné blbině. Kdo zlobil musel ke mně přijít, otočit se zády a tamburínou jsem ho klepla přes zadek! To mělo velký úspěch! Všichni se hlásili, že chtějí být umravněni cinkající tamburínou!
ROZMAZLOVAT SE MUSÍ !
Bylo to veselé odpoledne a já jsem postupně zjišťovala, že babičky jsou tady od toho, aby děti rozmazlovaly. A přesně tak vypadalo naše další setkání. Ale…když už jsem ta čtecí babička, tak příště si opravdu budeme číst z pohádkové knihy, kterou vlastní školka.
ŽLUTÍ STRÁŽCI NA SCHODECH.
Před školkou se na schodech usadily 4 vydlabané dýně s otvory pro oči, nos a rozšklebenou bezzubou tlamu. Čekají na zapálené svíčky až začne Halloowen… Proč ne? Starší generace má dušičky…hřbitovy k současným dětem to jaksi nepatří…
To je můj názor, tak mě zastřelte!
PYTEL KAŠTANŮ MĚ SVEDL…
Na chodbě školky stál pytel vyloupaných kaštanů. Děti se asi činily, lesní zvířátka budou mít v zimě co chroupat. Kromě toho – kaštany vysílají pozitivní energii a mají se prý dávat na počítač, vedle mobilů a také pod postel… Hádejte, co jsem udělala! Já vím, krást se nemá. Ale do kapsy jsem si schovala jen tři.
ČAU, DĚTI!
Odpověděly mi slušně: Dobrý den! Snad proto, že byla přítomna jedna z usměvavých učitelek. Tentokrát jsem ke čtení dětem využila knihu příběhů, která je majetkem školky.
První příběh byl o babičce a jejím vnoučkovi. Babička mu ukazovala fotografie ze svého dětství, dospívání a dospělosti. No…že by to mladé posluchače zaujalo se říci nedá. Ale i tak pozorně poslouchali a uměli odpovědět na kontrolní otázky.
POUČENÍ Z DRUHÉHO PŘÍBĚHU ?
Při čtení druhé povídky jsem se zamyslela. Pojednávala o ptáčkovi strnadovi, jak si užíval léto, ale vůbec se nepřipravoval na zimu. Ta záhy nastala a strnada trápil hlad. Přiletěl však vrabec a ukázal mu cestu, jak se dá sehnat jídlo u lidí.
Tak jaké si z toho mají děti vybrat poučení?
Buď: Krmte ptáčky? Nebo: Jak být úspěšný příživník ?
FANDA POŘÁD ZLOBIL
Mezi dětmi byl Fanoušek – zlobidlo. Absolutně neposlouchal i když jsem ho varovala, že půjde za dveře. Po chvilce mi ale slíbil, že už bude hodný. Jeho řádění jsem vydržela až do konce. Pak už otevřela dveře paní učitelka a ptala se, zda děti byly hodné. Řekla jsem, že že ano, až na jednoho chlapce. Fanouška jsem nenaprášila. Udělaly to za mně děti. Rodiče tohoto chlapce si asi budou rvát vlasy, až hošík začne chodit do školy…
ZAČALO TO PRDĚNÍM
Zábava chlapců a děvčátek ten den zahltila ložnici. Nevím kdo z nich to vymyslel, ale jednalo se o hru, kterou naštěstí předváděli ústy. Moc se mi nedařilo tu bandu zkrotit a vysvětlit, že tohle slušné děti nedělají ! A tak jsem prohlásila, že když se chtějí takto bavit, tak půjdu domů…
NÉÉÉ!!! ozvalo se téměř jednohlasně ze všech lehátek. Nepopírám, že mi to udělalo dobře. A tak jsem zůstala.
SPOLEČNÁ VÝROBA POHÁDKY
Rozhodla jsem se, že si s dětmi vymyslíme vlastní pohádku, která bude trošku podobná Červené Karkulce. Ta naše pohádka se bude jmenovat Zelená Karolína ! Děti se zasmály a hned mě vedly svým příběhem do kterého přidávaly současnou dobu. Zelená Karolínka jela k babičce přes les na dětské elektro čtyřkolce. Babička ve své chaloupce zatím zdobila chlebíčky a pekla dortíky.
Najednou se v předsíni objevil vlk! Babička vykřikla a utekla i s mobilem do koupelny. Tam zatelefonovala myslivcovi Frantovi, že má v chalupě nezvanou návštěvu. Vlk se zatím vplížil do kuchyně a sežral všechny dobroty na stole, které připravila babička pro Zelenou Karolínku. Přesycený vlk pak padl na babiččinu postel a usnul…
Během chvilky se v chalupě objevil myslivec s Karolínkou a volali na babičku. Ta vyšla z koupelny, ale moc se neradovala, když zjistila, že vlk všechno sežral. Franto, zastřel tu chlupatou potvoru ! Poprosila myslivce. Ten ale babičce vysvětlil, že vlka nemůže usmrtit, neboť patří k chráněným zvířatům…
V této chvíli si malí posluchači a tvůrci pohádky krvelačně přáli, aby Franta nabil kulovnici a vykonal popravu!
Pohádkový příběh ale pokračoval jiným směrem. Myslivec chytil vlka za ocas a vytáhl ho před chalupu. Zvíře se probudilo, a tak mu Franta pohrozil kulovnicí. Ale protože vlk nechodí do školy, tak si nikde nemohl přečíst, že je chráněný a nic se mu nemůže stát. Začal proto utíkat a zmizel v hlubokém lese…
V chaloupce se začalo slavit. Zelená Karolínka předala babičce bábovku se zelenou polevou a láhev vína, které se jmenuje Veltlínské zelené. A to je konec pohádky. Nastal potlesk na otevřené scéně a mladí tvůrci byli na sebe pyšní.
PROČ MÁŠ BÍLÉ VLASY?
Mezi dětmi se patrně formuje sem tam vizážista. Minule mi chlapec pochválil kabelku, dnes se mě zeptal proč mám bílé vlasy? Ale jedna dívenka ho okamžitě opravila, že vlasy nejsou bílé, ale světle bond. Prostě – my holky umíme držet při sobě !
ASI TOHO NECHÁM !
Ten den žádná disciplína… Je to tím, že je úplněk? Patrně nemám přirozenou autoritu. Ale přece nebudu na děti křičet? Kde dělám chybu? Hm…vidí ve mně kamarádku se smyslem pro humor. Asi to bude tím… Zahoď chmury! Říkám sama sobě. Vždyť z 10 dětí neposlouchala jen přidrzlá dívenka a vyváděli pouze 2 kluci.
ČTENÍ Z KNÍŽKY JE NEBAVILO
Mně by to také nebavilo. Kde jsou ti autoři pohádek z mých dětských let? Kde mají děti čerpat fantazii? Začala jsem jim proto vyprávět příhody s mým psíkem Bohouškem. Zpozorněly, dokázaly se vžít do příběhu a reagovaly na situace.
ASI BYCH JÍ DALA NA ZADEK…
Jiný den se odehrál takto : Zlobivá holčička se rozhodla, že moje rady a napomínání bude ignorovat. Na vše odpovídala NE !
Lehni si !
NE !
Přikryj se !
NE !
Od učitelky jsem se dověděla, že dívenka byla s rodiči na dovolené a tam zvlčila. Nyní je nezvladatelná… Zeptala jsem se dívenky co by dělala, kdyby byla maminkou a měla takovou zlobivou holčičku jako je ona. Děvčátko se zamyslelo a pak odpovědělo: Asi bych jí dala na zadek! Tak ono to funguje? Dobrá metoda…
AHOJ! ČAU! DOBRÝ DEN!
Takhle mě s úsměvem vítaly děti na příštím setkání a radostně se mi věšely kolem těla. Paní učitelka mi dala do ruky knížku, že prý ji donesl jeden z chlapců a že mu maminka z ní čte. Tak prý můžu dětem z této knížky také číst. Zalistovala jsem v doporučené literatuře a nestačila valit oči…
Příběh začínal v jiné vesmírné galaxii, kam se přistěhovali lidé z naší modré planety, protože jsme si ji zničili nepořádkem. Chlapci a děvčátka poslouchali jen pár minut. A tak jsem se zeptala majitele knížky, zda mu z ní maminka opravdu čte? Prý ano a že ho to baví…
Možná, že hoch ve svém věku pěti let už rozumí co je to kvantová fyzika. Ale co je zeměkoule nevěděl. Jeho kamarád se divil, že je naše země kulatá… Copak jsem Koperník, abych jim například vysvětlovala, že se Slunce netočí kolem naší zeměkoule? A tak jsem zavřela knížku a začali jsme si povídat o životě.
NOVÝ ZPŮSOB NA ZLOBIDLA
Přemýšlela jsem, jak se mám chovat k rošťákům. Pak jsem si řekla, že naprosto obráceně než čekají. Když se zase jeden hoch předváděl, dělala jsem, že to nevidím. Byl trochu zklamán. Ale jedno děvčátko ho povzbuzovalo, a tak jsem se Honzíka zeptala: Kolik je ti let? Prý mu bude šest. Nahlas jsem se podivila, že takový velký kluk a chová se jako miminko. Zarazil se, ale jen na pár minut. Zavolala jsem ho k sobě a posadila na klín.
Když jsi malé miminko, které ještě nemá rozum a nic neumí, tak já tě budu chovat…Zastyděl se, děti se hlasitě smály. Do této situace vpadla paní ředitelka a vynadala dětem, že zlobí !
SMUTNÝ OKAMŽIK
Uběhlo několik dní a čilý hošík se mi svěřil, ze byl včera u táty a ten mu dal živého králíčka.
Odnesl jsem si ho domů. Chlapec se šťastně usmíval, že na něj tatínek nezapomněl.
Ano, tahle situace vypovídala o současných rodinách bez octů a o samoživitelkách… A také o tom, že pro dnešní děti je to už zcela normální…
BUDU BOŽENA NĚMCOVÁ?
Dva dny jsem běhala po trafikách a sháněla nějaký časopis pro pětileté děti, kde by byly krátké pohádky a povídky. Prodavači byli ochotní, ale zjistili jsme, že takové časopisy neexistují. Jsou v nich jen tvůrčí témata. Omalovánky, vystřihovánky. Asi se bude muset ze mně stát Božena Němcová, jinak to nevidím. A začnu tvořit pro děti!
AMINA ZVÍTĚZILA !
Začala jsem dětem číst pohádku Pučálkovic Amina. Během čtení jsem je zkoušela jak si zapamatovaly text. Byl mezi nimi i budoucí vysokoškolák František, který věděl naprosto všechno i nepodstatné detaily. Výsledkem bylo, že tato pohádka děti zaujala a to jsem chtěla ! Nač číst dětem moderní blbiny, kterým nerozumí a v příbězích chybí cit, láska a moudrost?
A TEĎ TO ZAČALO !
Do třídy vpadly děti, kterým skončila hudební výchova. Honem si vlezly pod deky a čekaly co bude, Aminu jsem už dočetla, tak jsem se předškoláčků zeptala, jestli znají nějakou básničku a hned jsem jednu zarecitovala.
Řekla vrána vráně,
koupíme si sáně.
Budeme se vozit
v stodole na slámě.
Neznali ji, ale ochotně se básničku začali učit. Pak jsem děti vyzvala, aby mi přednesly jinou říkánku. A hned to začalo! Rozjela se recitace a povstali i talentovaní mimové. Byla při tom legace. Jedna dívenka přidala orientální tanec. Šlo jí to dobře, prý se to naučila od maminky.
Ještě nám zbývalo pár minut , a tak jsem se dětí zeptala jestli se už naučily hvízdat na prsty, jak jsem jim to minule ukazovala. Zatím prý ne, ale všichni začaly hvízdat na rty. Tak jsem jim pěkně zasalutovala. Jeden chlapec mě pochválil: Vy to salutování ale umíte pěkně vyseknout!
MŮJ TÁTA JE PLEŠATEJ…
… s touto informací vyrukoval jeden hošík a s hrdostí pravil, že už se těší až vyroste a také bude mít plešku. Ještě pár dětí prozradilo tajemství o prořídlých kšticích svých otců. František to ale utnul a řekl, že jeho otec je chlupatý. A tak jsem dětem musela udělat malou přednášku o vzniku člověka z opice. Nevím, zda by mě Darwin pochválil…?
DĚTSKÉ VTIPY?
Ptala jsem se omladiny, zda znají nějaké dětské vtipy. Prý ano, hlásili se, ale byly to neucelené příhody bez hlavy a paty. Tak jsem jim přednesla čtyři vtípky. Rozuměli jen o hořící továrně. Jedna chytrá dívka pochopila i ten o blechách. Ostatní děti si přály opakování a následné vysvětlení. Tak tady jsou :
Hoří továrna. Tatínek se synem sledují katastrofu. – Podívej chlapče, jak plameny tu továrnu olizují… říká otec. Táto, to se nedivím. Vždyť se tady vyrábí čokoláda. (cha chacha )
Druhý vtip:
Dvě blechy vyjdou z kina a vyprávějí si o filmu, který viděly. Kolem nich právě jde kudrnatý pes. Jedna blecha povídá druhé: Tak ahoj, mně už to jede!
JSTE HEZKÁ…
Na lehátku se posadil klučík a řekl mi: Jste hezká! Zasmála jsem se. Minule mi někdo z mladých mužů pochválil kabelku a také vlasy. Je vidět, že tyhle děti mají dobrý vkus! 🙂
BUĎ BONBÓN, NEBO UHLÍ …
Děti byly tu hodinku docela hodné. Možná to bylo tím, že jsem jim na začátku setkání řekla, že je prosinec a Mikuláš brzo přijde mezi nás. A jestli budou zlobit, tak místo čokolády dostanou uhlí a brambory. Fungovalo to!
UŽ PŘIŠLA ČTECÍ BABIČKA!
…bylo slyšet jak tuto informaci sděluje dětem paní učitelka. HURÁ!!! Ozvalo se sborově a chlapci s děvčátky vzali útokem ložnici. Vešla jsem dovnitř a … tak něco poslušného jsem už dlouho neviděla. Všichni zaujali horizontální polohu a čekali až se objevím… Ten den navštívil mateřskou školu Mikuláš a jeho pomocníci. Děti se nebály, přednesly básničky, zazpívaly a spokojeně převzaly dárečky. Já jsem nedostala nic…
JÁ UMÍM RUSKY !
Vyprávěla jsem dětem, jak jsem vandrovala po Rumunsku. Neznala jsem řeč, jen jsem uměla rumunsky říci: Mie foame (mám hlad). Děti hned tu vyhladovělou větu zkoušely říci a jedna dívenka povídá: Já umím rusky. Odpověděla jsem jí: Ja tóže znaju gavariť pa rusky! Holčičce se rozzářily oči, a tak jsme prohodily pár slov. Dozvěděla jsem se, že její maminka už ustrojila jolku (vánoční stromeček) a že má malého bratříčka. Od této chvíle, co jsme si spolu popovídaly mě ukrajinské děvčátko respektovalo a poslouchalo na slovo…
CO VÁM PŘINESL JEŽÍŠEK ?
Po vánočních prázdninách jsme se opět všichni setkali a v Novém roce se děti s radostí chlubily jaké hezké dárky našly pod stromečkem. Pak se ozvalo: Pojďte si lehnout mezi nás! Úsměvná nabídka mě potěšila, ale musela jsem se vymluvit, že lehátko je pro mně moc krátké a že nemám ani značku jako ony. A tak si děti vymyslely, že budu mít kytičku. To by paní učitelka asi koukala, kdyby mě našla ležet mezi svými svěřenci !
POHÁDKU DĚTI PŘEŽILY, ALE…
Když jsem dětem přečetla pohádku, tak mi připomněly můj slib, že jim budu vyprávět vlastní zážitky z cestování Rumunskem.
Sliby se musí plnit, že?
Jeden z příběhů byl nocleh pod širákem na pláži ve vrbičkách. Tam nás ráno objevili místní policisté a ptali se, proč nespíme v hotelu. Já jim rumunsky vysvětlila: Nu bani (ne peníze ), a tak nás nechali být. Děti pozorně poslouchaly a čile se mnou komunikovaly. Vyptávaly se na podrobnosti a dokonce radily co jsme mohli dělat, když jsme se dostali do problémů. A tak jsem usoudila, že opravdový příběh vždycky zvítězí nad pohádkou!
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA SE BODLA?
Stoupám po schodech k ložnici dětí. Na chodbě je nebývalé ticho. Přichází paní učitelka, já se ptám, zda děti náhodou neusnuly, že nejsou slyšet. Prý ne, ale dostaly takový céres, že už nebudou zlobit! A tak všechny leží a jsou zticha. Paní učitelka pokračuje ve vysvětlování. Na dnešní schůzi s paní ředitelkou jsme se dohodly, že jim budete číst jen z našich pohádkových knížek co máme ve školce. Žádné vyprávění životních příběhů! Děti se pak smějí a rozdovádějí. A to my nechceme! Potřebujeme, aby se zklidnily!
HEREČKA BY NEBYLA LEPŠÍ NEŽ JÁ!
Vcházím do ticha. Chlapci a děvčátka leží v pozoru na zádech a v této poloze mi odpovídají na pozdrav. Paní učitelka jim znovu připomíná, že nebudou vyrušovat. Začínám číst pohádku z podané knížky. Kupodivu docela hezkou. Snažím se jako herečka v Národním divadle, aby si to děti užily. Paní učitelka sleduje můj dramatický výkon… Asi jsem obstála, a tak odchází ze třídy.
Konečně jsme bez pedagogického dozoru a děti si chtějí se mnou povídat. Vyprávím jim jak jsem v mládí byla na vandru na Slovensku, kde jsme se setkali s 12 letým chlapcem, který o prázdninách spal v kolibě a hlídal krávy. Nadojil nám mléko, přecedil přes kousek plátna a dal vychladit do potůčku. Děti se mnou ihned komunikují. Hoch, co leží u mé nohy mě chytá za ruku a je milý, něžný, hodný… to je ten František co obvykle zlobí? Ale teď, když se držíme je velice spokojený…
ZNOVU SE MI POTVRZUJE, ŽE…
…nejsem dětský psycholog i když jsem na střední škole patřila k nejlepším studentkám psychologie. Pan profesor mi to dával znát a doporučoval mi vysokoškolské studium v oboru psychologie.
…že děti si chtějí povídat o normálním životě, chtějí o sobě vyprávět co dělají, co prožily
…rodiče na ně mnoho volných chvilek asi nemají.
ČTECÍ BABIČKA BY SE MĚLA LIŠIT …
Celý víkend nad tím přemýšlím. Provoz školky má své zásady a cíle. Zařazení Čtecí babičky do programu výchovy je ještě stále jakousi novinkou. Učitelky sice také dětem čtou pohádky a vyprávějí si o čem to bylo, ale to by pak nemusela do školky chodit za dětmi ještě Čtecí babička, že? Ta by se měla odlišovat od učitelek a ne je jen suplovat. O to se snažím celou dobu, ale jak se zdá mé úsilí nepadlo na úrodnou půdu…
VSTUP DO DŽUNGLE
Dnešní děti se narodily do světa nepřehledné džungle. Budou se setkávat se lží, nedodržováním slibů, budou potkávat podvody, násilí a to mnohem častěji než my dříve narození. Měly by proto naslouchat životním příběhům a ne jen pohádkám. Je to můj názor. Možná špatný? Je dnes cílem potlačit osobnost a jedinečnost dětí? To snad ne! Když jsem se s chlapci a děvčátky loučila, někteří z nich mě objímali, ty ostatní jsem pohladil já. Vždyť přece láska existuje!
POSLEDNÍ SCHŮZKA A NOVÁ SMLOUVA
Společnost Spolu proti samotě pozvala své Čtecí babičky na poslední schůzku. Z nějakých důvodů se její činnost zúžila, a tak nás předali pražské společnosti. Naše dobrovolnická náplň zůstává stejná. Před Čtecími babičkami se objevila propiska a nová smlouva o vykonávání dobrovolnické činnosti. Mnohé babičky ji rovnou podepsaly, aniž by ji četly. Škoda, že se nad textem ani trochu nezamyslely.
Smlouva je totiž napsána tak, že dobrovolnice jsou chápány – když to přeženu – jako služky! Ve smlouvě se pro ně neobjevují žádná práva, žádná pomoc… Když za námi přijedou z Prahy řešit nějaký problém, tak prý jim dotyčná Čtecí babička zaplatí výdaje!
Když bude Čtecí babička chtít ukončit dobrovolnickou činnost, tak to musí oznámit měsíc předem, podle Zákoníku práce č…(?) citace chybí…Dle mého názoru se Zákoník práce vztahuje na pracující osoby, které za svoji činnost pobírají výplatu…
Čtecí babičky prý chrání pojištění. Ovšem v jaké výši a co do pojištění spadá nám nikdo neuměl vysvětlit. Tak jsem uvedla příklad: Dítě si mojí vinou zlomí ruku. Maminka s ním zůstane doma pak na mně bude soudně vymáhat ušlý zisk.
Pokryje to výše pojištění ? (10 000,- ? 20 000,-?) Koordinátorka měla skvělou odpověď: Kdyby se takhle všechno bralo do detailu podle smlouvy, tak by člověk nemohl nic dělat! A toto vše ještě korunoval na konci smlouvy podpis – nečitelný klikihák a pod ním ani jméno tiskacím písmem. Kdo se takto zvěčnil? Kdežto my Čtecí babičky jsme musely do smlouvy napsat i rodné číslo!
NEJSEM OTROKYNĚ!
Rozhodla jsem se, že takovou smlouvu nepodepíšu! Papír zůstal i s tužkou ležet na stolku a já jsem hrdě odkráčela. To neznamená, že se bojím vyšlápnout do neznáma! Děti mám ráda i tak…
