Stalo se to v Rumunsku a dodnes nevím kdo v tom má prsty. Drákula, nebo oslí kopýtka? Pravda, do této země jsme jeli za dobrodružstvím na vlastní pěst. Spali jsme, kde se dalo. Pod celtou na louce, ve vrbičkách na pláži a také v chudé chaloupce místní rodiny.
Jednoho dne jsme vyrazili do rumunské oblasti Transylvánie. Krásná příroda se právě probouzela z teplé noci a setřásala z listů diamantové kapky rosy. Na cestě se objevili dva lidé. Postarší žena a muž. Dali jsme se do řeči, která byla směsí rumunských a českých výrazů. Žena cosi vysvětlovala, nakonec začala výt a předvedla, že v lesích jsou vlci. Nabídla nám proto ubytování u sebe doma s dodatkem, že to bude zdarma.
Dosud mlčenlivý muž prozradil, že je redaktorem a působí v Bukurešti. Nocleh byl spojen i s večeří – teplé brambory posypané cibulí a pokapané olivovým olejem. Ta hodná paní nám nabídla, že nás druhý den zavede do hor na ochutnávku ovčích sýrů. Souhlasili jsme.
Hned ráno jsme ušli asi 5 kilometrů. Před námi se objevila louka a jakási stodola, nebo koliba? Kolem volně pobíhali koně, prasátka a také ovce. Ze stodoly vyšla vrásčitá stařenka, s úsměvem přivítala návštěvu cizinců a pozvala nás dál. Ve stodole převažovalo šero. U stěn byly tři dřevěné postele se zmuchlanými hadry a v nich pospávaly slepice. Nám byla nabídnuta jedna z pryčen pro sezení a na druhé se usadily tři ženy. Hleděly na nás a byly celé pryč z cizinců a mých blonďatých dlouhých vlasů. Stále opakovaly – frumos, frumos – hezké, hezké.
Ze stropu stodoly vedly řetězy s háky, do kterých se zavěšovaly kotlíky. Pod tím velkým už doutnal ohýnek. Najednou se na posteli pohnuly hadry a mezi slepicemi se vynořila čarodějnice! Zamrazilo mě a uvědomila jsem si, že v těchto lesích pobýval nebo ještě stále pobývá, hrabě Drákula! Ta strašidelná stařena je možná jeho služkou. Kdo ví? Čarodějnice přiklekla ke kotlíku, nalila do něj vodu a rozdmýchala oheň. Moje Drákulová fantazie pokračovala. Už se domů asi nevrátíme, vaří se na nás voda a my budeme hlavní chod k obědu. Možná přijde vysát naši krev i hrabě Drákula?
Stařena sáhla do pytle a hodila do horké vody umletou kukuřici. Obsah zamíchala upatlanou rukou, vůbec ji vařící voda nepálila. Čarodějnice jsou asi ohnivzdorné bytosti. Dostali jsme pokyn, že máme jít ven. Před stodolou byly staré, ručně vyrobené dřevěné stoly, které už přikryly bělostné ubrusy. Kukuřičná kaše byla hotová, a tak se před námi objevily misky a mísy s různými výrobky z ovčího mléka. Vyhladovělí hostitelé se vrhli na pokrmy. Jedlo se lžící, ale převážně rukama. Sýry velmi dobré, ale kukuřičná kaše byla bez chuti. Kolem nás pobíhala různá zvířata, ale neloudila. Nebyla zvyklá, že by jim jedlíci u stolu něco dávali. Multumim – děkujeme za doprovod a netradiční oběd. Míříme do civilizace.
Lesní cesta nás dovedla k silnici a začali jsme stopovat auta. Trvalo to necelých 10 minut a už jsme sjížděli k moři. Rozhodli jsme se, že tentokrát se nebudeme schovávat před vlky, ani se třást před Drákulou a jeho čarodějnicí. Zavítali jsme do prosté vesničky obyčejných lidí. Po jakési návsi pobíhali psi, kočky, slepice a také si nás prohlížel zvědavý oslík.
Zeptali jsme se prvního člověka, jestli má caméra – pokoj. Muž s úsměvem přikývl a zval nás dál. Pokojíček pro hosty byl docela útulný. Na udusané hlíně ležel novinový papír a na něm ručně tkané koberečky. Obyvatelé nás večer pozvali na čaj a dali nám ochutnat kukuřičnou placku. Paní domu mi vysvětlila, že si v její kuchyni mohu uvařit jídlo, ale nesmím zbytečně používat její vyleštěné pánve. Asi to bylo její věno. Když se žena vzdálila, tak nám její muž rychle vysvětloval, že nesmíme vařit jídlo z vepřového masa, protože oni oba jsou Turci a jejich náboženství to zakazuje.
Druhý den jsme šli prozkoumat vesničku a najít cestu k moři. Opět se kolem nás prošel zvědavý oslík. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale aparát jsem nechala v domku. Následující den jsem foťák měla s sebou, ale osel nikde! A tak to chodilo pořád dokola. Moc jsem toužila po snímku, na kterém bude můj partner a vedle něj bude stát oslík. Pak budu dávat kamarádům hádanku – kde stojí partner a kde osel. Legrace musí být.
Odpoledne jsem našla našeho Turka sedět na zahrádce. Využila jsem příležitost a zeptala se, kde najít osla, že si ho chci vyfotit. Muž napřed nechápal, co chci, ale pak jsem mu to zvíře předvedla, zahýkala IA, IA a ukázala na foťák. Pochopil a vydali jsme se ve třech – Turek, partner a já – za oslíkem.
Vesnička už byla daleko za námi a my jsme se najednou objevili v písečných dunách. Byly dost vysoké a z mnohých trčely roury od kamen. Najednou křik, jásot! Pak dětský smích, žvatlání. Kolem mně a partnera vytvořily kruh ušmudlaní chlapci a děvčátka děti. Sahaly nám na kalhoty, hladily vlasy, snažily se dostat do tajů fotoaparátu. V tom blázinci se zatím náš Turek dohadoval s písečným králem o vyfocení oslíka. Ten muž jen vrtěl hlavou, ale se zájmem se na nás díval. Náš průvodce zesmutněl a řekl: Laptě nu – mléko ne. Naznačil, že majitel čekal za vyfocení svého oslíka nějaký dárek. Neměli jsme mléko ani peníze. Vracíme se s nepořízenou.
Ohlédla jsem se za pískovou vesničkou a najednou mi došlo, proč je v několika dunách zasunutá roura. No ano! Obyvatelé si v dunách vyhrabali vlastní obydlí a roura měla funkci odvětrávání, možná i odvod kouře z ohniště. Náš Turek nás varoval, abychom se do této vesničky nikdy nevypravovali sami. Prý bychom se už nikdy nevrátili.
Poslední ráno v rumunské vesničce bylo svěží a jako vždy nechybělo modré nebe. Všichni vesničané otvírali dokořán dveře venkovních dřevěných záchodků, aby interiér slunce desinfikovalo. A sluníčko se snažilo.
Loučíme se s tureckou rodinkou: La revedere – na shledanou! Na cestu jsme od Turkyně dostali svačinu, která obsahovala vařenou, hodně slanou rýži, zabalenou v kukuřičné placce. Ptáčkům v parčíku chutnala!
Hele! Támhle stojí osel. Honem za ním! Křičím na partnera a zrychlujeme krok. Postav se vedle něj, vyfotím vás! Oslík i partner neprotestují a oba se společně dívají do objektivu. Mačkám spoušť a nic. Znovu mačkám. Co se to děje? Vypínám a znovu zapínám fotoaparát…NIC! Ale přístroj je horký, mám pocit, že se z něj začne kouřit. Že by do toho osla vstoupila duše mého předka? Asi se zemřelý pra pra pradědeček naštval a pomstil se mi s tím, že není žádná filmová hvězda, aby se nechal fotit pro legraci. Snad mi to odpustí. Ano, stalo se. Druhý den už fotoaparát fungoval.
Od té doby žádné oslíky nefotím. Pravdou je, že když jsem v cizině a míjím osla, tak se mi to zvíře upřeně dívá do očí.
Věra Lukášková
