Právě jsme se dostali do turbulencí nad Tureckem, zapněte si pásy! Hlas pilota byl příjemný a klidný. Kamarádka Blanka se na mně vyděšeně podívala. Poprvé letí v oblacích. Už to začíná! Letadlo se každou chvilku pořádně zachvěje. Padá dolů a zas se drápe nahoru. Úschovné prostory nad hlavami cestujících se otevírají a na podlahu padají bundičky, kabelky, tašky a další předměty…vedle sousedovi poskočila sklenka s kávou a označkovala mu kalhoty…
Co mám dělat? Spadne to s námi? Ptá se s pobledlou tváří Blanka. No, když spadneme, tak to nebude bolet. Horší je autonehoda. Po ní už raněný třeba navždy zůstane na vozíku. Blanko, když se v letadle něco takového děje, tak sleduj stevardky co dělají. Dokud si nesednou a nezapnou si pásy, tak je to dobé…
Blanka ani nedutá. Náhle je po všem a pokračuje klidný let na jih. Letadlo začíná klesat a v dálce se objevují první domy. Z křídel se vysouvají brzdící plošinky. Blanko, koukni na ta křídla! Vypadávají z nich šroubky! Vidíš, jak se to chvěje? Dělám si legraci, neboj se, už to máš za sebou. A ještě jedna rada. Až začneme přistávat, tak mnozí cestující budou tleskat. Můžeš tleskat a nemusíš. Dokud se letadlo úplně nezastaví, tak není jisté, že vše dopadlo dobře. Ten potlesk stejně pilot v kokpitu neslyší.
Poznávací zájezd se chýlil ke konci. Viděli jsme toho dost. Teď už máme kufry sbalené a hurá domů. Ještě nás čeká autobusová doprava na letiště a pak už vzhůru do oblak a směr Praha. Odbaveni jsme bez problémů, kufry už zmizely v břiše letadla a my jsme z odbavovacích prostor spokojeně vešli do letadla. V ruce už mám denní tisk, nudit se nebudu. Z Blanky se za tu dobu stala zkušená cestovatelka.
Bezpečnostní pásy už máme zapnuté a motory letadla začaly hlasitě kvílet. Už abychom vzlétli! Ale co to? Motory náhle utichly. Proč je takové ticho? Nikdo nic neříká a všichni cestující věří, že je to jen náhoda a že motory se znovu roztočí. Nestalo se tak!
Vážení cestující, došlo k problému na jednom z motorů, který přestal fungovat… Je nutné vystoupit do odbavovací haly a počkat na opravu. Právě ji začali provádět naši technici. Dozvídáme se z palubního mikrofonu a poslušně míříme k výstupu. Hala je prázdná, jsme tu jen my co letíme do Prahy. Vedle nás se chechtají mladí Angličané a pozorují opravu motoru našeho letadla.
Smějí se víc a víc. Informují nás, že technici opravují problém jen kladivem a šroubovákem. Jak jim pomoci? Pošleme jim láhev vodky, říkají Angličané. Dárek už je na cestě. Technici nad lahví alkoholu jásají, z rukou jim padají kladiva a spokojeně odcházejí od nemocného letadla.
Zeptala jsem se průvodce, kdy budou v opravě pokračovat. Pokrčil rameny. Další dotaz zněl, kdy poletíme? Pokrčení rameny se opakovalo. Třetí otázka se týkala možnosti náhradního letadla. Prý žádné nemají, a tak bude nutné přežít noc v odbavovací hale. Rozkládám na zem denní tisk a stelu si. Nejsem sama, kdo bude takhle spát. Ještě musím zavolat synovi, že přiletím až druhý den. Syn mobil nezvedá a nezvedá. Co můžu dělat? Nic!
Cink, cink… ozývá se halou a příjemný hlas oznamuje přílet letadla z Číny. Cink, cink… další letadlo roluje na dráhu a letí do Vietnamu. My nic! Jsme tu uvězněni. Oči se mi zavírají a moje papírové doupě mě láká k noclehu…
Ráno na letišti bylo kruté. Kartáček na zuby si hověl v kufru, ale ten byl v zavazadlovém prostoru letadla. Stejně tak pleťové mléko, krém na obličej a další ženské zbraně půvabu. Ještě, že na toaletě teče voda a fungují papírové ručníky. Nejsem rozmazlená a přežiju to. Když jsem v mládí vandrovala, tak jsem si také dokázala poradit. V tajze tenkrát tekl jen slabý potůček a museli jsme se o něj dělit s lesní zvěří.
Do haly vchází náš průvodce. Informuje, že technici pokračují na opravě motoru. Prý brzo poletíme. Drze se ptám. Kdy? Průvodce odpovídá: Brzy! Já na to: Kdy brzy? Průvodce zadupe jako králík a zaječí: Brzy!!! Znovu vytáčím synovo číslo mobilu. Na druhé straně je ticho. Ani náš pes neštěká.
Po čtyřech hodinách nadešel čas zvaný brzy. Konečně se vlečeme k našemu letadlu. Rolujeme na dráhu a motory burácí. Buď vzlétneme anebo zase budeme pokračovat v nudném čekání? Zapínáme bezpečnostní pásy. Vše je v pohodě, až přistaneme v Praze, tak pokleknu a políbím matičku zemi.
Kamarádka Blanka je v klidu, a tak jí zpestřuji let příhodou mojí známé letušky. Ta mi vyprávěla, jak se letadlo, v kterém měla službu, chystalo k přistání. Nedařilo se však vyklopit podvozek. Ani na podruhé, ani na potřetí. Letuška ohlásila tento problém cestujícím a uklidnila je tím, že je nutné, aby se letadlo co nejvíce zbavilo pohonných hmot, neboť bude pravděpodobně přistávat jen tak – bez kol – na břiše a hrozí vznícení. Na letiště už přijíždějí požární vozy, ale letadlo krouží a krouží. Letušku napadlo, že z celé strašidelné situace udělá lehkou komedii. Nandala na vozík alkoholické nápoje a začala plné sklenky nabízet cestujícím. Ti nelitovali s chutí a opakovaně popíjeli kvalitní moky.
Když se pasažéři rozjásali a začali se smát, tak se ozvala rána a podvozek se konečně podařilo vysunout. Letadlo v klidu dosedlo. Cestující srdečně poděkovali letušce za milé chování. Všichni říkali, že na tak krásný alkoholický zážitek nikdy nezapomenou. Blanka se zasmála a jen tak ji zajímalo, zda ten alkohol museli platit. Samozřejmě, že ne a ani letušce nestrhli z výplaty vypité láhve.
Naše letadlo konečně dosedlo na dráhu a dovolená skončila. Ještě počkat na kufry, zavolat domů, že už jsme v Praze a začínají všední dny. Volám synovi, chci ho informovat, že už mu přiletěla maminka. Ale ten mobil nezvedá.
Po hodině konečně odemykám byt, tiše otevírám dveře a najednou mi do náruče skočí náš pes! Tiskne se ke mně, olizuje tvář a šťastně kňučí. Synek mi sice do náruče neskočil, ale také mě radostně vítá. Ani pusa nechyběla.
Chlapče můj, nepřišlo ti to divné, že jsem nepřiletěla už včera? Podíval ses do mobilu? Nepodíval. Ale já jsem si říkal, že asi máš zpoždění, tak jsem byl v pohodě. Víš co? Já ti přeji, až budeš mít své děti, abys to samé prožil! A stalo se. Mám dva vnuky. Žádní peciválové to nejsou. V jejich dětském pokoji jsou ale časté turbulence.
Věra Lukášková
