K vánočnímu času neodmyslitelně patří pohoda, dobrá nálada, stromeček a betlém. V městečku pod Krušnými horami má sedmasedmdesátiletá výtvarnice a keramička Alena Marie Kartáková malý ateliér, v němž společně s manželem Pavlem vytvářeli opravdu nádherná dílka. Není divu, že jejich jesličky zvítězily i na mezinárodní výstavě betlémů.
Jak jste se vlastně začala zabývat výtvarným uměním?
Já si myslím, že talent k výtvarnu, ale i k muzice mi byl vnuknutý Bohem. U nás doma se to snoubilo. Pocházím z docela kulturní rodiny. Vedl nás k tomu táta, který byl velký tramp z Osady Nevada, takže jsem vyrostla na trampských písničkách. Jinak tvořit už jsem začala kolem těch čtyř let ve školce a to mě provázelo celá školní léta. Stále jsem něco malovala nebo modelovala. A když jsem se pak rozhodovala, kam půjdu na střední, tak jsem měla jasno, umělecká průmyslovka.
A co na to rodiče? Měla jste u nich podporu nebo chtěli, abyste jste věnovala něčemu takzvaně serióznějšímu?
Maminka k tomu, abych studovala výtvarno nakloněná nebyla, ona byla spíš taková pragmatická a chtěla, aby se přihlásila na ekonomickou školu. To by byl pro mě teda hrob. (smích) Takže jsem ty zkoušky dělat nechtěla a schválně jsem je ani neudělala, protože mě nebavila matematika. Rozhodla jsem se, že se půjdu učit do teplických Spojených keramických závodů, do keramičky. A že se na uměleckou školu přihlásím později.
Takže jste šla na učiliště?
Ano, já jsem si chtěla tu keramiku projít úplně od píky. A tam jsme jako učni procházeli jednotlivá pracovní oddělení. Ve Spojkeru jsem se přihlásila do výtvarného kroužku, kam docházeli i další umělci, jako Marta Taberyová nebo Václav Blahoš. Ve druháku jsem ale objevila uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, na kterou jsem se přihlásila. Přijímačky jsem dělala tajně. Maminka to nechtěla, ale táta mě podporoval a jel tam se mnou. Zkoušky jsem udělala, byla jsem hrozně šťastná, a když mě vzali, tak jsem to teprve ve Spojkeru oznámila. Byla jsem výborná žákyně, takže, když jsem se rozhodla přestoupit na jinou školu, nechtěli mě pustit.
Nadání jste tedy zdědila po tatínkovi?
Po tátovi jsem měla hudební talent, ale můj děda Emanuel z maminčiny strany, kterého jsem já nepoznala, byl brusič skla, dělal nádherné věci a psal poezii.
Takže škola v Uherském Hradišti byla splněný sen?
Do prvního ročníku jsem nastoupila v roce 1964 a tím začala krásná éra výtvarna. Původně tahle škola vznikla ve Zlíně jako Baťova škola umění. Byli tam skvělí profesoři, atmosféra, mně se tam moc líbilo. Bylo zde sedm oborů a já jsem nastoupila na obor užitá a dekorativní keramika.
Na škole jste se poznala s vaším budoucím manželem, výtvarníkem a sochařem Pavlem Kartákem, se kterým jste prožila více než padesát let.
Bylo to přesně, jak říkáte, s Pavlem jsme se na škole seznámili. On byl sochař, pak začal ještě malovat. Po absolutoriu se přihlásil ještě na Akademii výtvarných umění do Prahy, zkoušky udělal, on byl hodně talentovaný. Ale studia nechal, moc se mu tam nelíbilo. Takže jsme se v roce 1969 vzali. Já po škole nastoupila do Vlastivědného muzea v Teplicích, kde jsem spravovala sbírky porcelánu a keramiky. S Pavlem jsme se rozhodli, že si vezmeme půjčku deset tisíc korun a pořídíme si ateliér, kde jsme spolu tvořili. Pronajali nám prostor v řadě domů, v blízkosti soudu, které jsou dnes zbourané. Tam jsme se chtěli i nastěhovat. To zbourali, bez náhrady. Pak jsme měli ještě jeden byt v Teplicích, ale nakonec jsme si našli a opravili dům v Krupce, kde jsme začali žít a tvořit. Stěhovali jsme se sem v roce 1976. Syn se nám narodil ještě v Teplicích, dcera pak už v Krupce.
Bylo těžké v době hlubokého komunismu prosadit se ve výtvarné tvorbě?
V roce 1975 jsme se rozhodli, že půjdeme na volnou nohu a to v té době nebylo vůbec snadné. Samozřejmě, že nás lákali do KSČ. Hlavně mě. Třikrát jsem tomu unikla. Vstoupila jsem do skupiny Ženy vystavují, kde jsem hodně vystavovala a byla šťastná. Pavel to měl těžší, on musel mít v občance razítko, že pracuje. Tak nastoupil do Lidové školy umění na výtvarný obor. Ale protože byl špatný organizátor, tak jsem tam z lítosti nastoupila taky a pomáhala mu. On třeba neuměl psát dobře vysvědčení, vést třídní knihy a tak. (smích)
Neuvažovali jste někdy, že byste se z Teplicka odstěhovali? Třeba kvůli práci?
My se chtěli přesunout do jižních Čech, protože odtamtud Pavel pocházel. Ale pak jsme si uvědomili, že děti tu mají školu, kamarády a muziku, kterou všichni milujeme. Byli jsme všichni několik let členy Brixiho komorního souboru. Tak ze stěhování sešlo.
Jaké bylo spolu žít, pracovat?
Nejdříve jsme dělali nejdříve každý to svoje, já keramiku, on sochařství. Pavel dělal díla z kamene a bronzu a já jsem se živila výstavami. Pak jsem hodně vážně onemocněla a od roku 2001 jsme pracovali společně. Můj muž si tak zvykl, že pracujeme spolu. Já jsem kromě umělecké práce zajištovala spoustu výstav. Bylo to krásné období, my si neuvěřitelně rozuměli, a dokud byl zdravý, tak nám to šlo od ruky.
K Vánocům patří betlémy. Vaše tradiční výstava v kostele sv. Jana Křtitele na Zámeckém náměstí byla legendární. Předvánoční období v Teplicích jakoby bez ní nebylo. Proč jste se rozhodla s vystavováním skončit?
Kromě výstav v Galerii Dílo ještě před revolucí. Tak jsem v Teplicích vystavovala od mých padesátin. Přímo na zámku jsem měla výstav deset. Pak nám nabídli místo na oratoři teplického kostela sv. Jana Křtitele, kde zřídili malou výstavní síň a tam jsme udělali dalších šestnáct. Dotáhla jsem to na dvacet šest výstav. Rok co rok, pauza byla jen v roce 2021, kdy Pavel vážně onemocněl covidem a já se o něj starala. Po jeho smrti se uskutečnily ještě dvě výstavy. Loni v tento čas na oratoři proběhla výstava poslední.
Můžou vaše práce obdivovatelé ještě někde vidět? Neplánujete například stálou expozici?
Dvanáct let jsem usilovala o to, abychom měli v Krupce stálou expozici, kterou by si mohli lidé prohlédnout. Podařilo se to až letos, získala jsem malý prostor v Infocentru hornické krajiny v Husově ulici. Tam se expozice otevřela poslední listopadový den. Další prostor bychom mohli do budoucna získat i v prostorách krupského muzea, které prochází rekonstrukcí.
Mnohé z vašich děl jsou chloubou sběratelů i výstavních galerií u nás i v zahraničí. Máte přehled, kde vaše díla jsou, kolik máte sběratelů?
To jsem nikdy nepočítala. Ale vím, že sběratelů mám nespočet. I když bych měla svoje práce prodávat, tak se přiznám, že jsem si spoustu věcí nechávala. Já se se svými věcmi jen velmi těžko loučím.
V průběhu své umělecké tvorby jste s manželem, vytvořili celou řadu betlémů. Loni jste dokonce zvítězila v mezinárodní soutěži betlémů.
Ta výstava se koná jednou za pět let. Poprvé jsem se mezinárodní výstavy betlémářů zúčastnila v roce 2013, to jsem získala Bronzový nožík Tomáše Krýzy za Stoličkový betlém. Loni jsem se přihlásila také a to jsem ten nožík získala už zlatý za Betlém ve džbánu. To byla pro mě velká pocta.
Je ještě nějaké ocenění vaší práce, kterého si vážíte?
V roce 2018 jsem se stala Osobností roku Ústeckého kraje za padesát let své výtvarné činnosti. Tak to mě také potěšilo.
Je ještě nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Právě ta stálá expozice byl ten můj velký sen. Jinak už po ničem netoužím a ubírám na svých aktivitách.
Ohlížíte se za něčím ve vašem životě s nostalgií?
Cítím se plná vděčnosti a nostalgie, když naslouchám chodu našeho hrnčířského kruhu. Chtěla bych vzdát hold mému tátovi, který mi ho, na mé přání, vlastnoručně vyrobil v roce 1968. Slouží naší výtvarné činnosti dodnes padesát šest let bez poruchy. Je úžasné kolik polotovarů a tvarů jsme na něm s mým manželem Pavlem natočili. Nikdy jsem to nepočítala, ale bylo toho jistě na desítky tisíc. Táta mezi námi není už 49 let. Byl to machr ve svém oboru. Hrnčířský kruh se točí stále dál a dál. Takže, velké díky táto.
Jste plná energie. Láska k umění z vás vyzařuje. Máte nějaké krédo, které vás provází životem?
Nežádám o lehký život, zvládla jsem už dost. Žádám o sílu, abych zvládla, co ještě přijde. Moje životní krédo je: „Kamkoli se v životě vydáš, nechávej za sebou stopy lásky a laskavosti.“
Rok se pomalu chýlí ke svému konci. Jaký pro vás byl?
Tento nebyl moc dobrý. Na uměleckou činnost jsem vůbec neměla čas. Musela jsem řešit střechu na domě a neměla jsem štěstí na řemeslníky.
Blíží se Vánoce. Jaké budou ty vaše?
Na Vánoce se těším. Letos prvně si opravdu odpočinu, protože nebudu muset být na výstavě, jako poslední roky. Přijede rodina a užijeme si to spolu.
