Oranžová vůně pomerančů přehlušuje typický pach interního oddělení. Na chodbě už stojí ozdobený vánoční stromek. Tak dnes je Štědrý den a já ho tady s Janou poprvé oslavím. Ještě pár sponek do vlasů, uhlazení bílé zástěry a vcházíme do ambulance. V knize hlášení je příjemná zpráva. Namísto tří desítek pacientů je tu o čtvrtinu méně. Kdo mohl, ten samozřejmě putoval ke svým rodinám.
„Dobrý den“, zdravíme pacienty a Jana rozdává teploměry. Úsměvy jsou jí odpovědí a sestra s každým prohodí několik milých slov. Tomu pochválí miniaturní vánoční stromeček na nočním stolku, jinému zase pěknou čokoládovou figurku ve stříbrném obalu. „Tu mi dal vnuk k vánocům“, chlubí se dědeček. Mně už tolik pacienti nevítají. Nesu totiž na podnose injekce.
Scházíme se s Janou opět na ambulanci a zbývá nám čas na plán jak zpříjemnit těm, kteří zůstali, vánoční svátky. „Víš co? Každý přece dostane balíček pomerančů, sušenek a čokoládu,“ říká Jana. „Dáme jim to pod stromeček a uděláme nadílku.“ „A co kdybychom jim navíc zazpívaly?“ navrhuji. – „Ale kterou?“ Po chvilce zní mezi léky, obvazy a injekčními stříkačkami tichý zpěv. Usuzujeme, že je možné s tímto „koncertem“ vystoupit před veřejnost.
Jana připravuje večerní injekce do žil a já léky. Naše tempo přerušuje pomocnice, která přivezla večeři. Zavoněl bramborový salát, kapr, ale také jen vařené filé a kaše. Dieta je dieta a ani o Vánocích se nesmí porušit! Už se setmělo. Na pokoje přichází lékař a aplikuje injekce do žil. Jana mu asistuje a začíná být netrpělivá. Konečně! Nakládáme na jídelní vozík vánoční balíčky, a vezeme je ke stromku. Pacienti začínají něco tušit. Ti co mohou chodit, přihlížejí a nešetří zvídavými otázkami. Jana škrtá zápalku, já zhasínám světlo, aby stromeček pěkně zářil. Ještě prskavky. Vánoční zvonek nahradila lžička ve sklence.
V mžiku je u centra Vánoc plno. Ale nejsou tu všichni. Běžíme pro pojízdnou sedačku a usazujeme do ní starého muže. Má bílou košili a stejně tak vlasy, které mu lemují polovinu hlavy a končí na ramenou. Takhle nějak vypadá pohádkový dědeček. Hodí se nám do vánoční pohody, proto pána usazujeme do středu dění. Začínáme dvojhlasně zpívat koledy. Někteří pacienti se přidávají. Ale co to? Takový ostřílený chlap a slzy?
A ten vedle něho? Ještě včera měl plno řečí o zbytečných dárcích k Vánocům a teď? Muž se rychle otáčí a odchází. Co se děje v jeho duši však napovídá cukání lícních svalů.
Ne, nechtěly jsme pacienty rozplakat, a tak honem vybíráme ze svého repertoáru škádlivé písničky a zachraňujeme situaci. Daří se nám to. Vzduch rozechvívá smích a následují veselé příběhy a vtipy. Rozdáváme pomerančové balíčky a hned je u stromku prázdno! Pacienti utíkají na pokoje. Každý chce tenhle večer prožít po svém. Ten pravý dárek je teprve čeká. Až budou zase doma mezi svými.
„U nás pod stromečkem v obýváku asi teď táta s mámou cinkli sklenkami aperitivu a pouštějí se do rybí polévky,“ vzdychla si Jana, ale na sentimentalitu není čas. Oddělením zazněl „bzučák“. Běžíme do přízemí a unavený řidič záchranky opakuje stokrát vyřčenou větu: „Máte tady příjem.“ No prostě vánoční svátky přinášejí nejrůznější dárky. Veselé i smutné.
Věra Lukášková, SPCCH Teplice
