Čerstvý devadesátník zpěvák a herec Josef Zíma je stále plný energie. Přestože už má velké problémy s chůzí, stále rád vystupuje před svým milovaným publikem. A slibuje, dokud to půjde a dokud to budou chtít lidé poslouchat, bude zpívat dál.
Oslavil jste devadesátku. Vypadáte výborně, hýříte energií, máte na to nějaký zvláštní recept?
Na dlouhověkost recept nemám, poněvadž sám jsem z rodičů, kteří zemřeli velice mladí, akorát můj dědeček, z tatínkovi strany, se jako jediný dožil čtyřiadevadesáti let. Tak jestli jsem to přes generaci podědil po něm, nevím. Jinak ale je to možná i tím, že jsem celý život hodně sportoval. Já jsem skoro čtvrtstoletí aktivně běhal, taky jsem si, podle doktorů, „uběhal“ obě kolena (smích). Takže už jsem absolvoval výměnu kloubů a ten pravý by už chtěl vyměnit znovu, ale mě už se tam nechce. Ono už se ani těm doktorům do toho nechce, v mém věku.
Když jste byl aktivní sportovec, žil jste nebo stále žijete nějak zdravě?
No to vůbec (smích). Mě k nějakým omezením ve výběru potravin nic nenutí, naštěstí nemám ani cukrovku ani nic jiného. Neholduji tučným jídlům, ale jsem v podstatě všežravec.
Chtěl jste se věnovat umění odjakživa, nebo jste měl jiný sen?
Jako dítě jsem měl všelijaké sny. Vzpomínám si, že v jeden čas jsem chtěl být přírodovědec. Život zvířat mě, jako malýho kluka, moc zajímal. Taky mi rodiče tenkrát dokonce koupili mikroskop, takže jsem zkoumal všelijaký hmyz. Ale to bylo opravdu v útlém mládí. Když jsem přišel na gymnázium a tam byl pěvecko-recitační kroužek, tak tam jsem čuchnul umění. Navíc jsem měl veliké vzory doma v rodině. Maminka hrála na výborně na klavír a zpívala, tatínek hrál na housle. Můj strýček z maminčiny strany byl skladatel a profesor na konzervatoři František Pícha, který studoval a mapoval lidové písně z oblasti jižních Čech.
Proč jste se vlastně dal na hraní a zpívání?
K tomu bylo víc důvodů. Jeden z hlavních byl, že jsem ten základ té lidové muziky měl v sobě od dětství. Já jsem se sice narodil v Praze, ale vyrůstal jsem hodně v jižních Čechách. Během mobilizace v letech 1938-39, v rodné obci mojí maminky leželi na návsi naši vojáci připravení bojovat, měli tam stany, večer si tam udělali ohníček, někdo vzal harmoniku a zpívali písničky, jako třeba U našich kasáren stojí v noci stráž. To se mi líbilo a já vlastně ty písničky znám od dětství. Takže tam vznikly i moje základy pro tuhle muziku. Ale až na gymplu, v tom hudebním kroužku, se kterým jsme nastudovali dokonce i Křičkovu dětskou operu Ogaři a hráli jsme to v dnešním Divadle Na Fidlovačce, v dřívějším Tylově. Tam jsem čuchnul takzvaně ke kulisám a bylo to.
Nemůžu nezmínit, že jste v podstatě nekorunovaný král dechovky. Jak se vám tento přívlastek líbí?
Nechci to slyšet, nemám ten přívlastek rád. Mám rád dechovku, ale žádný král nejsem.
Příznivci dechové hudby na vás nedají dopustit. Vaše pořady Sejdeme se Na Vlachovce, jsou přeci legendární…
Na Vlachovku vzpomínám rád, vždyť jsem to dělal asi čtyřiadvacet let. Bylo to hezký, byla to hezká doba, ale nic netrvá věčně. Vlachovka už neexistuje, ani fyzicky. Ale v jejích počátcích šlo vlastně o renesanci dechovky. Do té doby byla dechovka absolutně zanedbaná záležitost. Tenkrát Vlachovka a vůbec pořady, které dělal režisér Zdeněk Podskalský s dramaturgem Gustavem Oplustilem, ty různé Babiččiny krabičky a různé vojenské a řemeslnické písničky, což byli takoví předchůdci Vlachovky, lidi hodně bavily. Podskalského s Oplustilem napadlo, když je tady ta písnička Padla facka, padla na sále, je tady ta hospoda, kde ta facka padla, proč nezkusit tam udělat takový nenáročný pořad. Kapela, muzika, pár najatých komparzistů, kteří dostali pivo nebo kafe a zpěváci. Bude se hrát, zpívat a tancovat. Bylo to myšlený jeden, dva pořady. No a pak z toho bylo tolik let.
Vystudovaný jste ale herec, je to tak? Nezapomenutelný jste ale i jako princ Radovan z pohádky Princezna se zlatou hvězdou. Vzpomenete si ještě, jak jste se k roli prince dostal?
Vystudoval jsem divadelní fakultu a zrovna na tom natáčení jsem se setkal s lidmi, kteří byli mými velikými vzory. Vždyť to byla jedna hvězda vedle druhé. Já jsem byl především rád, že mi pan režisér Martin Fryč svěřil tu roli. Protože jsem tam setkal s hereckými legendami, jako byl Stanislav Neumann, Martin Růžek nebo František Smolík. Já jsem všechny uctíval a vážil jsem si jich. Jak jsem se k té roli dostal už dneska přesně nevím, ale myslím, že mě tehdy zavolali na Barrandov a tam se to tak nějak upeklo. On byl totiž potřeba nejen herec, ale i zpěvák, takže možná proto si sám režisér vybral právě mně.
Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?
Co se týká kombinace herectví a muziky, tak tam si právě musíte vždy trochu vybrat. Obě ty věci najednou nejde dělat naplno, a když je naplno neděláte, tak to neděláte úplně poctivě. Jedno musí vždy ustoupit tomu druhému. Já třeba litoval toho, že jsem si tolik nemohl zahrát jako činoherec, kolik jsem toho nazpíval, ale jinak to nešlo. Je tady spousta věcí, které bych třeba chtěl udělat a ještě je neudělal.
Rozhovor děláme na akci, kde zpíváte seniorům v Chlumci. Máte nějaký vztah k Ústeckému kraji?
Jezdím sem celý život. Přátele tu mám, například v Zálezlech. Příbuzné tu nemám, ale vždy jsem sem jezdil rád a vždy to tu bylo prima.
Nedávno nás doma zavřela pandemie koronaviru. Co jste dělal, když se toho zase až tolik dělat nedalo?
To bylo smutný, jednak mi chyběl přivýdělek na živobytí. Protože z důchodu bych domek, ve kterém žiju, těžko uživil. A to bydlím s dcerou a jejím manželem. Ale hlavně se mi stýskalo po mém publiku. Přiznám se, že na publiku jsem byl a jsem do dneška závislý. Vždy čekám, jestli lidi přijdou. Jestli se budou smát a dívat se mi do očí. Jestli si s nimi budu povídat. Když jsem to tu dlouho dobu neměl, tak mi to chybělo, ale nezahálel jsem. Zůstal mi jeden regionální pořad v rozhlase, který jsem dělal i během pandemie. Doma jsem to připravil, v rozhlase jsem to namluvil a tím to končilo. To šlo, akorát jsme museli dodržovat ta hygienická nařízení. Taky jsem udělal pár těch onlinů, vystoupení bez publika, kdy jsem zpíval do kamery a do zdi, což sice nebylo ono, ale aspoň něco, no. Když pak zase vstupovat povolili, považoval jsem to za zázrak.
Na odchod do hereckého a zpěváckého důchodu ještě nemyslíte?
Dokud mi to zpívá a mám trochu toho hlasu a to jsem rád, že zaplať Pán Bůh, ještě tam něco je, zpívat budu. Na rozdíl třeba od některých mých kolegů. Což byl bohužel i kamarád Karel Gott, který v těch posledních letech, nejen, že byl velice nemocný, ale už i ty hlasivky mu přestaly fungovat, tak jako dřív. Už tak dobře nemohl a byl z toho nešťastný. Problémy má třeba i moje dlouholetá kolegyně, se kterou vystupuji dodnes, Yvetta Simonová. Protože ať děláme, co děláme, tak ty hlasivky, jsou sval, jako kterýkoli jiný, takže také stárnou. A bohužel ty vysoké hlasy, soprány a tenoři, ty se unaví mnohem dřív. Já naštěstí jsem takový světlý baryton a zatím mi to jde. Ale potýkám se s jinými problémy. Se sluchem, zrakem a s pamětí. Třeba nedávno mi publikum muselo napovídat, protože jsem si nemohl vzpomenout na první větu.
Devadesátiny stojí za oslavu. Podařilo se vám to i s milovaným publikem?
Jedna velká oslava proběhla už před narozeninami v divadle ABC, kam Aleš Cibulka pozval hosty jako Františka Němce, Petra Kostku nebo Naďu Konvalinkovou. Narozeniny jsem oslavil i koncertem v divadle U Hasičů. Vystoupil se mnou Orchestr Karla Vlacha a třeba i Pavlína Filipovská a Yvetta Simonová. Proběhla spousta muziky, povídání, vzpomínání i videa z mých klíčových momentů kariéry. Celým narozeninovým koncertem provázel Miloš Skalka.
Jak rád odpočíváte?
S odpočíváním je to u mě dost složité. Už od mládí, kdy jsem měl úraz, a něco se mi hnulo v krční páteři, tak špatně spím. Taky je to tím, že spánek umělce je nepravidelný, tím pádem narušený. Takže závidím lidem, kteří umí spát pravidelně. Já jdu jeden den spát o půlnoci a druhý ve tři ráno. Usnu u televize, usnu v autě a v noci v posteli koukám do stropu.
Všimla jsem si, že používáte chytrý telefon. Rozumíte si s moderní technikou?
Neučil jsem se to nikdy, ale nějak jsem si to vyhmatal a navíc mám synovce, který počítače vystudoval. Takže když mi manželka koupila kdysi dávno počítač, ještě takový přístroj z roku koně (smích), tak já jsem k tomu přišel a protože jsem zvědavý, tak jsem na to chtěl přijít. Ale kdybych to nechával jen na sobě, tak bych byl bezradný, takže jsme kolikrát i hodiny setrvali u telefonu a synovec mi říkal, co mám mačkat. Takže ty základní věci umím a nic víc nepotřebuji. Počítač používám stále, slouží mi jako psací stroj. Posílám emaily a taky ho využívám jako encyklopedii, jakoukoli informaci si vyhledám.
Máte třeba ještě nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám splnilo?
Přeji si jenom zdraví moje a těch mých nejbližších. Já mám velkou rodinu. Jsem čtyřnásobný pradědeček. A mám stále ještě dvě sestry. Moje největší přání, aby tohle fungovalo, protože když vidím, co se děje v jiných rodinách, jaké jsou hrozné vztahy. Jak se někdy mladí chovají ke starým, ale i naopak. Nevím, jestli je to tou dobou, ale bohužel ty vztahy jsou prostě takový narušený.