Patří mezi naše nejznámější básníky. Jeho verše plné vtipu znají už malé děti. Chomutovský rodák Jiří Žáček tráví čas na chalupě ve Frýdlantu a do šuplíku hromadí další básničky.
Jste chomutovský rodák. Jaký je váš vztah k Ústeckému kraji? Jezdíte sem, máte tu přátele, rodinu?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsem rodák z Krušných hor. Ten kraj má v sobě nějakou tajemnou magii, o níž vědí i čeští filmaři, kteří tam rádi natáčejí. Bohužel už jsem na výlety do Krušnohoří trochu starý a rozhašený, ale na sever jezdím – do Frýdlantu na chalupu.
Měl jste rád literaturu už jako dítě?
Nejzázračnější kniha mého dětství je Erbenova Kytice. Každý rok si z ní přečtu aspoň jednu baladu. Kam se na ně hrabou autoři hororů!
Vystudoval jste stavební fakultu ČVUT. Co rozhodlo, že jste se stal básníkem?
Básničky jsem psal od svých patnácti, ale byly to spíš legrácky, epigramy na kantory a tak. Kvůli kamarádům jsem vystudoval stavební průmyslovku, a to pak člověk skončí na stavební fakultě. Víc než inženýrské vědy mě zajímala literatura, ale teprve od roku 1992 jsem se začal živit psaním.
A co na to říkali rodiče?
Rodiče mi zpočátku moc nefandili, profese inženýra jim připadala perspektivnější, ale nakonec mi fandili.
Vzpomínáte si na první knihu, kterou jste vydal?
Aby ne, první knížka je jako první láska. Ale první lásku si můžeme celý život idealizovat, kdežto první knížku časem vnímáme kriticky. Měl jsem počkat a vydat až svou třetí sbírku básní.
Kdy jste začal věřit, že se psaním uživíte?
Po své páté knížce, která vyšla v nákladu pětadvacet tisíc výtisků. To už se z honoráře dá vyžít.
Co vás v poezii inspiruje? O čem píšete úplně nejraději?
Nejlepší inspirace je láska, nejen ta erotická, ale i láska k přírodě, ke zvířatům, k umění. Ale jako inspirace poslouží i televizní aktuality.
Máte nějakou múzu?
Bez múz to nejde, a lepší je mít jich několik než jednu. Ta nejprvnější, s kterou jsem prožil čtyřiačtyřicet let, mi zemřela před sedmi roky. Ale mám i dceru, dvě vnučky a pár přítelkyň.
Tou múzou byla vaše manželka, akademická malířka Eva Žáčková. A ta vám knihy často ilustrovala. Jak se vám spolupracovalo? Nebylo to někdy náročné? Když třeba manželka měla jinou představu než vy …
Manželky obvykle mívají jiné představy než manželé. Z toho pak vznikají domácí války o to, kdo má pravdu. Moje žena byla vzácný typ ženy, která nepotřebuje dokazovat manželovi, že je blbec. Protože mi fandila. A já jsem zase fandil jí, ale chvilku mi trvalo, než jsem se to naučil.
Jak na vás literatura působí? Je pro vás psaní knih spíše odreagování nebo naopak dřina?
Psaní je pro mě způsobem přemýšlení, bez pera nebo počítače mi to nemyslí. Ale je to i způsob, jak se bránit demenci – když trénujete mozek, Alzheimer si na vás netroufne. Ale psaní je pro mě i radost, protože dosti často vymyslím něco, co bych od sebe nečekal. Možnost překvapovat sám sebe je zázračná. Nerad bych se dočkal toho, že bych umřel nudou.
Je rozdíl mezi psaním básniček pro děti a pro dospělé?
Hlavní rozdíl je v tom, že psát pro děti je veselejší.
Máte syna a dceru, dnes i vnoučata. Mají vaši blízcí vztah k poezii?
To byste se musela zeptat jich, ale věřím, že poezie je nakažlivá.
Čeká v knihkupectvích na čtenáře nějaká nová vaše kniha nebo máte nějakou rozepsanou?
Zrovna v květnu vyšlo druhé vydání výboru z mé poezie „Co oči nevidí“. Jde o lyrické básně ze všech mých sbírek. Mají většinou vážný obsah, ale v celku básně rozdávají radost a vzrušení. A v šuplíku se mi pomalu hromadí básničky, za rok za dva nebo za tři z nich bude nová sbírka. Anebo třeba nebude.
Když to situace dovolí, děláte stále autorská čtení?
Rakovina mě před šestnácti lety připravila o hlasivky a bez nich to nejde. Sice jsem se jakž takž naučil mluvit, ale na čtení poezie to není, to bych si čtenáře spíš odradil.
V době omezení kolem koronaviru jste loni na podzim oslavil pětasedmdesátiny. Jaké období života považujete za nejlehčí?
Nejšťastnější mi připadá období mezi třicítkou a čtyřicítkou, to člověk bývá zdravý, úspěšný, milovaný, má děti, které ho nabíjejí energií, a dobré přátele, kteří mu nedovolí zpáprdovatět.
Je něco, co vám v důchodovém věku chybí?
Spíše kdo než co – k stáru nám umírají přátelé a naši nejbližší.
Jak se podle vás žije seniorům v České republice?
Mně osobně se žije přiměřeně, ani si nestěžuju na mizerný důchod, protože si něco vypíšu. Občas ale slyším o mladých pitomcích, kteří vyčítají seniorům, že je musejí živit; jestli z podobných názorů nevyrostou, svět nebude dobrým místem k narození.
Dá se říct, že vás psaní nabíjí a dodává vám energii?
V pokročilém středním věku je důležité zaměstnávat mozek, aby si na nás netroufl dr. Alzheimer. Tělo ať si lenoší, ale hlava má mít pohotovost.
Jak se udržujete v kondici? Stihnete i odpočívat?
Udržovat se v kondici ve fitcentrech je riskantní, člověk si snadno ublíží, zlomí si ruku nebo nohu, případně natrhne sval, rozumnější je udržovat v kondici svého ducha, ono se tělo přizpůsobí.
Co rád děláte ve volných chvílích?
Ve volném čase čtu, chalupařím, chodím do lesa, a kdybych žil u moře, brázdil bych oceán na nějakém skromném škuneru.
Prozradíte nějaké vaše plány do budoucna?
Nechytit koronavirus a nezblbnout. To úplně stačí.