Zdeněk Rytíř: K rozhodnutí odejít jsem se dopracovával poměrně složitě

Čerstvým seniorem je od podzimu bývalý mluvčí Spolchemie a šéf tiskového oddělení krajského úřadu Zdeněk Rytíř. Na novou roli si teprve zvyká, ale na nudu si stěžovat nemůže. Úkolů má naplánovaných tolik, že do konce roku určitě zahálet nebude.

Jste doktorem přírodní věd, tři desetiletí jste byl ve Spolchemii, 18 let z toho jejím mluvčím. Jak se to přihodilo?

Je to docela dlouhý i zajímavý příběh, ale rád se o něj podělím…Na gymnáziu jsem se zajímal o český jazyk a literaturu, lákala mě žurnalistika. Také jsem si velmi oblíbil chemii, exaktní přírodovědný předmět. Takže jsem při rozhodování o dalším studiu váhal mezi žurnalistikou a chemií. Zkušený profesor češtiny mi tehdy rozhodování usnadnil, když řekl, že z chemika se ještě může stát novinář, ale z novináře na chemika je změna téměř nemožná. Takže jsem začal se studiem chemie na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem si po řádné promoci po ukončení studia ještě dodělal doktorát z chemie. Ale novinářská práce mě stále lákala. Na vysoké škole jsem redigoval fakultní časopis. Když jsem po nástupu do podnikového výzkumu ve Spolchemii v srpnu 1978 zjistil, že zde vycházejí firemní noviny, ihned jsem se začal o redakční práci v chemičce zajímat.

Postupem času jsem z laboratoře přesedlal do kanceláře a na konci osmdesátých let jsem měl v chemičce na starosti dlouhodobý rozvoj, přípravu na privatizaci a obnovení formy akciové společnosti. Tehdy se velmi diskutoval negativní vliv chemičky na životní prostředí. Obyvatelům Ústí nad Labem chemička umístěná téměř v centru města zapáchala, měla na svědomí znečištění ovzduší a vod. Toxické a výbušné látky, s nimiž se zde pracovalo, hrozily podle kritiků Spolchemie rozsáhlými haváriemi s dopady na město a jeho obyvatele. V takové atmosféře se nesly i protesty na ekologicky zaměřených shromážděních v listopadu 1989. Novináři i aktivisté se na mě, jakožto šéfa dlouhodobého rozvoje, často obraceli s dotazy, jak to dál s existencí chemičky bude. Nelibost veřejnosti vůči Spolchemii sílila a vyústila v návrhy likvidace a přestěhování chemičky. Negativní obraz chemického průmyslu v očích veřejnosti se šířil i v ostatních lokalitách, kde chemické podniky sídlily. Novému polistopadovému generálnímu řediteli Spolchemie tyto problémy ležely na srdci. Rozhodl se, že firma musí vztahy s veřejností a s médii nějakým způsobem institucionalizovat a najít osobu, která by se této práci plně věnovala. Byl jsem pověřen, abych sepsal náplň činnosti takového pracoviště. Když jsem to řediteli předložil, navrhl mi, abych se této práce ujal a já to přijal. Měl jsem na starosti komunikaci s veřejností, s médii a posléze s akcionáři a snažil jsem se vnímání a image chemičky zlepšit. Ukazovalo se, že kromě zaměstnanců chemičky o tom, co se děje za zdmi závodu, ví málokdo. Bylo proto třeba začít s osvětou, s otevřením se veřejnosti a novinářům. Začaly tak například pravidelné tiskové konference a dny otevřených dveří.

Byl jste mluvčím chemičky v době, kdy ji zachvátil obrovský požár v provozu pryskyřic. Jaké to bylo odrážet dotazy novinářů, co se to v chemičce děje?

V létě roku 2002 zasáhla Českou republiku rozsáhlá povodeň, celé povodí Labe a Ústí nad Labem byly velkou vodou silně zasaženy, ušetřena nezůstala ani Spolchemie, jižní část areálu byla zatopena. To byla škola krizové komunikace. Aby toho nebylo málo, dne 21. listopadu 2002 zničil rozsáhlý požár velkou výrobnu umělých pryskyřic (UP-II), která představovala velkou část výrobní kapacity ústeckého závodu. O práci rázem přišlo více než 110 zaměstnanců.

Při této události nešlo jen o komunikaci s novináři, zasedal krizový štáb města, dotazovala se řada obyvatel Ústí, bylo třeba událost a její dopady vysvětlit i zaměstnancům a akcionářům.

Půlku Ústí zavřela policie, nad městem obrovský černý hřib, chemička v plamenech, hejtman v závodu…Jak se vlastně řeší tyhle situace? Je složité lavírovat mezi tím, co říká vedení firmy a mezi tím, co se doopravdy stalo a tím co a jak odprezentovat veřejnosti?

Především nejde v krizové komunikaci o nějaké lavírování. Nejjednodušší je říkat všem pravdu a nic než pravdu a poskytnout popis události takový, jaký ve skutečnosti byl. Každý případný pokus o nepravdu či přikrašlování a zlehčování by se vždy nakonec odhalil a vlastně pozici mluvčího zhoršil. Firma nebo organizace by se stala nedůvěryhodnou. Mluvčí k tomu musí mít samozřejmě všechny potřebné a nezkreslené informace, což je uprostřed krizové události někdy složité.

Šíření falešných sdělení či různých polopravd a „čtveráčkovin“ směrem k veřejnosti do role a práce mluvčího rozhodně nepatří. Mluvčí by se však neměl za každou cenu snažit přesně odpovídat na nepřesné otázky novinářů, jejichž dotazy často směřují k takovému popisu události, jak se ve skutečnosti vlastně vůbec nestala.

Byl tohle nejhorší okamžik vaší kariéry coby mluvčího?

Co je vlastně horší a co lepší okamžik? Nikdy jsem se nesnažil dělat nějaký žebříček. Položené otázky mohou vyvolat dojem, že chemička prožívala jen události negativní. Není to však pravda.

Požár provozu UP-II se skutečně zpočátku zdál být katastrofou pro další existenci Spolchemie. Hned po požáru v následujících málo letech následovala řada méně závažných havárií a mimořádných událostí. Podle tehdejšího ústeckého primátora ztratila Spolchemie důvěru města. To bylo velmi závažné. Hrálo se dokonce o referendum k vystěhování chemičky z města, podle tehdejších průzkumů nedůvěřovaly Spolchemii až dvě třetiny Ústečanů. Veškerá komunikace firmy se zaměřila na obnovení důvěry, to byla asi nejsložitější etapa mojí práce v roli mluvčího. Výsledkem bylo, že v následujících letech se poměr příznivců a odpůrců chemičky otočil ve prospěch Spolchemie.

Pro chemičku byl ten požár nakonec očistnou záležitostí, nebo ne?

Požár a další mimořádné události odstartovaly rozsáhlou modernizaci chemičky. Řada provozů byla uzavřena (a to nejen z ekonomických důvodů), nové provozy s nejlepší dostupnou technologií se vybudovaly. Celá restrukturalizace umožnila zachování Spolchemie ve městě, investovalo se mnoho miliard korun. Nyní je podle mého názoru opět čas a příležitost k tomu, aby se chemička více otevřela městu a veřejnosti, aby ukázala, že patří technologickou i environmentální a bezpečnostní úrovní mezi špičkové chemické firmy.

Odešel jste z chemičky, když masivně začala propouštět. Tehdy jste řekl, že vám už hrozila provozní slepota. Proto jste se rozhodl odejít ze Spolchemie nebo byly i jiné důvody?

I když jsem měl na vizitkách uvedenou funkci tiskový mluvčí, byla to jen jedna z mých rolí vyplývající z pracovního zařazení jako asistent generálního ředitele, popřípadě ředitel pro komunikaci. Když jsem si jednou spočítal, že v této pozici jsem již u sedmého generálního ředitele, řekl jsem si, že by bylo účelné změnit „rajón“. Nebylo to ale jednoduché rozhodování. I když jsem vystupoval jako mluvčí Spolchemie, byl jsem především vystudovaný chemik a svému prostředí jsem proto rozuměl. Bylo mi jasné, že pokud z chemičky odejdu, už se k chemii ani zprostředkovaně nevrátím. Dnes s nadsázkou říkám, že o chemii umím už jen poutavě vyprávět…

Jak jste se ocitl na krajském úřadu? Přišla nabídka od tehdejšího šéfa úřadu nebo hejtmanky Jany Vaňhové?

S mluvčími firem a institucí v Ústí jsem se pochopitelně znal. Proto jsem i věděl, že se místo mluvčí a vedoucí tiskového oddělení na krajském úřadu uvolňuje, a proto jsem se přihlásil do výběrového řízení. Důkladně jsem se na to připravoval, protože sféra státní správy a samosprávy je odlišná od podnikatelského prostředí, ze kterého jsem do funkce na krajském úřadu šel. Konkurz jsem vyhrál a byl jsem jmenován vedoucím tiskového oddělení. Do nové funkce jsem nastoupil 1. 12. 2009.

Na krajském úřadě jste byl téměř devět let. Jaké to bylo šéfovat mediálnímu oddělení?

Práce v mediální oblasti se velmi liší v podnikatelské sféře a ve veřejném sektoru, jak jsem již uvedl. Ve firmě prostě platilo to, jak rozhodl ředitel a vedení podniku. V politickém prostředí to tak zcela naplatí. I když některý z orgánů kraje o dané věci rozhodne, je obvyklé, že takové rozhodnutí mohou různě komentovat jednotliví politici, kteří mohou mít přirozeně i zcela opoziční názory.

Zajišťování mediální komunikace kraje, krajské politické reprezentace a úřadu je službou, která je poměrně náročná. Prakticky každý den si výstupy vaší práce může zkontrolovat veřejnost, novináři, politici. Denně tak jdete se svojí kůží na trh.

V chemičce i později na krajském úřadu jsem měl štěstí na své nadřízené i na svoje spolupracovníky. To mi vždy velmi usnadňovalo práci. Cítil jsem se spíše vždy součástí týmu než jako šéf.

Jak jste vnímal hejtmany, které jste na kraji zažil? Oba levicoví – to je i váš šálek kávy?

Se současným hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem jsem se poznal ještě na tiskových konferencích ve Spolchemii, kterých se zúčastňoval v té době jako novinář. Jak paní hejtmanku Janu Vaňhovou, tak nynějšího hejtmana Oldřicha Bubeníčka jsem vnímal jako politiky, kterým není lhostejné, kudy se kraj ubírá a bude ubírat. Hejtmani jsou jakýmsi vrcholem krajské politické reprezentace, ale ne vždy a ve všem zůstane vyslyšen jejich názor. Já sám jsem neměl a nemám ambice se politicky angažovat. Pro mě jako obyvatele krajského města je blízká komunální politika.

Jakou nejnáročnější chvilku jste zažil na krajském úřadě?

Náročné okamžiky v mediální oblasti jsou události spadající do krizové komunikace. Mohou to být povodně, mohou to být nehody a havárie, mohou to být různá účelová obvinění představitelů instituce. Všechno z tohoto výčtu jsem zažil.

Nemůžu se nezeptat na prezidentské návštěvy v regionu. Jak to probíhalo v zákulisí?

Na prezidentských návštěvách je nejsložitější jejich příprava. Když ta je odvedena dobře, pak při vlastní prezidentské návštěvě jde všechno hladce. Z pohledu tiskového oddělení je důležitá práce s novináři a publicita návštěvy. Myslím si, že i to, co se odehrává „v zákulisí“, je médiím i veřejnosti přístupné a žádné tajnosti či senzace se prostě nekonají.

Na co jste pyšný, že se vám v mediální oblasti na kraji podařilo prosadit, zavést, vytvořit?

Během mého devítiletého působení na krajském úřadu se toho v mediální oblasti dost změnilo. Podařilo se nám zachytit trendy změn v tištěných a elektronických médiích, kraj se zapojil do komunikace na sociálních sítích, do sdílení informací se dostala krajská webová televize provozovaná na samostatném profilu YouTube, kraj využívá tiskový i rozhlasový prostor k šíření informačních sdělení. Pravidelně se hodnotí účinnost publicity, rozvinula se spolupráce s lokálními komunikačními nástroji.

Za sebe vysoce hodnotím mediální podporu programu Rodinné stříbro Ústeckého kraje (pozn. redakce: více než dvě desítky nejprestižnějších a nejnavštěvovanějších krajských akcí ročně) a publicitu věnovanou regionálním výrobcům a produktům.

Nic z tohoto zdaleka neúplného výčtu by se nepodařilo uskutečnit bez skvělých nápadů spolupracovníků a tahounů, kteří nápady dotahují do realizace.

Obohatila vás práce ve veřejném sektoru? Případně o co?

Každá práce v mém životě, která měla smysl, mě obohatila. Konkrétně jsou to nové poznatky, nové zkušenosti, nové kontakty, noví lidé. Často jsem si připomínal citát Charlese Dickense: „Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.“

Jaký vztah vlastně máte k novinářům?

Novináři jsou pro mě partneři. Vnímám však rozdíl mezi regionálními a centrálními redakcemi. Krajské redaktory znám osobně, vím, o co se zajímají, tiskové oddělení i politici jim vycházejí vstříc. Centrální redakce mají někdy trochu přezíravý pohled, nebo se svými dotazy trochu diskvalifikují, protože je z nich patrná neznalost krajské problematiky.

Nechtěl jste si někdy zkusit být na druhé straně té barikády mluvčí-novinář, tedy v roli novináře?

Asi bych si věděl rady s rolí novináře. Ostatně vydávání tiskových zpráv je tak trochu novinařina. Redigování krajských vlastních komunikačních nástrojů je něco podobného. Cítím však, že by mi dělalo problém vyhovět či podřídit se editorům. Mám na mysli větu od našich krajských novinářů, kteří na nabídnuté krajské mediální téma reagují: „to by nám v Praze nevzali“.

Je něco, co jste řekl médiím a ona to zcela zkreslila. A vy pak za to byl pokáraný hejtmanem nebo šéfem úřadu?

Abych pravdu řekl, takovou situaci si nevybavuji. Zřídka se stane, že díky práci editora (viz předchozí odpověď) je informace poskytnutá krajem médii interpretována jinak, než byla myšlena a řečena. Zejména pak může být zavádějící titulek tištěné zprávy. Politici dobře vědí, že ke zkreslení informací může dojít. Samozřejmě jim to není lhostejné, ale vždy jsme se dokázali domluvit, jak v takovém konkrétním případu dál postupovat.

Od září jste v důchodu, ale jaké bylo loučení na kraji?

K rozhodnutí odejít do klubu seniorů (rozuměj důchodců) jsem se dopracovával poměrně složitě. Záměr jsem všem dotčeným včas oznámil, a tak se obě zúčastněné strany měly možnost se na akt rozchodu připravit. Na loučení jsem se netěšil, ale nakonec to bylo velmi přátelské a kolegiální. Dodatečně i touto cestou všem spolupracovníkům děkuji.

Je vstup mezi seniory velká změna? Jak se vlastně teď máte?

Ještě jsem si na tu změnu nestačil přivyknout. Nemůžete se na ni prakticky připravit, prostě do nového statutu spadnete. Za těch pár týdnů v roli penzisty cítím zklidnění v denním režimu, nemohu si však stěžovat na nevytíženost. Úkoly jsem si naplánoval asi tak do konce kalendářního roku.

Změnily se nějak vaše priority?

Na hodnocení priorit je pro mě ještě příliš brzo. Asi se stane více důležitou péče o zdraví a kondici, na to jsem nějak neměl v pracovním zápřahu myšlenky a čas. Rozhodně se v žebříčku priorit posune ještě výše rodina.

Projezdil jste s hejtmany celý Ústecký kraj, jak se podle vás žije zdejším seniorům?

Seniorům v Ústeckém kraji se žije stejně jako v ostatních koutech republiky. Snad je zde nabídka sociálních služeb pro seniory lepší. Výše důchodů je jako všude jinde závislá na výši příjmů v produktivním věku. Tedy nic moc. Dobře zde pracuje krajská rada seniorů a snaží se lidem na zaslouženém odpočinku nabídnout i něco navíc. Je tu většina aktivních seniorů.

Jak se podle vás chová stát k seniorům?

Myslím si, že je nevyhnutelná skutečná důchodová reforma, to je záležitost vlády. Deklarované výhody pro seniory, jako je nyní třeba sleva jízdného ve veřejné dopravě, jsou tak trochu populistické a jednorázové. Celkově by si zasloužili senioři lepší podmínky pro kvalitní stáří. Doufám, že nové vedení Ministerstva práce a sociálních věcí se toho zhostí, je zde samostatný odbor rodinné politiky a politiky stárnutí. Je zpracována Strategie přípravy na stárnutí na léta 2018-2022, která navazuje na Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí. Takže teoreticky má stát jasno…

Myslíte si, že se společnost dokáže důstojně postarat o dříve narozené?

Jsou ve světě příklady, kde lze hovořit o skutečně důstojných podmínkách pro život seniorů. Dlouho naši politici hovoří o změnách v důchodovém pojištění. Zatím se nic nového nedokázalo vymyslet. Populace v průměru stárne, to se ví již desítky let. V současných podmínkách je docela obtížné postarat se o důstojné stáří. Šťastnější mohou být ti senioři, kteří mají rodinné zázemí, kteří mají dobré bydlení, dostupnou zdravotní péči, slušnou penzi a nejsou zadlužení.

Co považujete v oblasti seniorů za nejdůležitější?

Už jsem to vlastně řekl v předchozí odpovědi. Je to rodinné zázemí, přiměřené podmínky bydlení, dostupná zdravotní péče, slušná penze a nezadluženost.

Jak se třeba díváte na výši penzí a na to, jak se výše penze vyvíjí?

Výše penze se odvíjí od příjmů v produktivním věku, to je všeobecně známo. Sotva se penzistům nějaká stovka přidá, narostou platy a mzdy o tolik, že výše důchodů se propadne v porovnání s reálnými příjmy ještě níže. Myslíte si, že je v pořádku, když po čtyřiceti padesáti letech práce si musíte jako důchodce najednou snížit svoji životní úroveň na třetinu?

A jaké máte nyní plány? Máte blízko ke klubu seniorů Spolchemie…

Zatím si zvykám na nový životní režim. Klub seniorů Spolchemie navštívím, i když pravidla pro členství jsou jasná – odchod do penze ze zaměstnaneckého poměru v chemičce. To sice nesplňuji, ale mám tam z minulosti řadu známých, s nimiž se rád uvidím.

Jak vlastně relaxujete? Umíte to?

Relaxací jsou pro mě některé činnosti, jako například pobyt v přírodě, houbaření, cestování. S tím houbařením vzhledem k letošnímu suchu to nebude nyní asi tak slavné. Rád si odpočinu také při vaření, to pro mě představuje práci rukama a posléze kulinářské potěšení. Také někdy říkám, že vaření je vlastně jen chemie. A kruh se uzavírá…

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*