Paní Evě je 84 let, narodila se v Plzni, ale od deseti let žije v Děčíně, který má moc ráda. Její příběh z pracovního života je zajímavý tím, že vykonávala velice náročné, zodpovědné a prospěšné povolání či spíše poslání po neuvěřitelně dlouhou dobu 42 let a na stejném pracovišti, v Nemocnici Děčín.
Možná byste čekali, že již od samého dětství se toužila stát zdravotní sestřičkou, ale začátek byl trochu jiný. Rodiče paní Evy nesmýšleli politicky a ani se v tomto směru neangažovali, proto kvůli tomu byli „trnem v oku“. Dopad to mělo i na paní Evu, kdy jí jako studentce předložil pan ředitel seznam škol, kam by jí bylo dovoleno se přihlásit. Předem zavrhla školy, kde by pak pracovala v těžkém průmyslu nebo školy s matematickým zaměřením. Poslední, co pro ni přicházelo v úvahu, byla střední zdravotnická škola, takže by se dalo říct, že prvotní výběr jí byl určen a nemohla si zvolit dle svého. Nakonec nastoupila na střední školu zde v Děčíně, a jak se ukázalo, i když si sama z počátku zaměření nevybrala úplně dobrovolně, tato škola pro ni byla tou pravou.
Po škole ihned nastoupila jako chirurgická sestra do děčínské nemocnice, kde byla dalších neuvěřitelných 42 let. Na samém začátku vyprávění mi řekla, že toto povolání milovala, milovala, když práce bylo hodně a šla od ruky, když byl frmol, což na chirurgii je každý den. Absolutně si neuměla představit pracovat někde, jako třeba na interních odděleních, kde je vše v pomalém rytmu a práce není tak hektická. Paní Eva za těch 42 let prošla snad každým myslitelným oddělením, které mělo chirurgický charakter: septické oddělení, aseptické oddělení, anesteziologicko-resuscitační oddělení, jednotka intenzivní péče, práce na operačním sálu. Ale její srdeční záležitostí byla práce u záchranné služby. Tam strávila 12 dlouhých let a byla v týmu, který zakládal záchrannou službu zde v Děčíně. Práce byla extrémně náročná jak fyzicky, tak psychicky, jako člen záchranného týmu byla jednou z prvních, kteří museli řešit autonehody, sebevraždy nebo úrazy všeho druhu. Hodně náročné na psychiku byly výjezdy a záchrana dětí. V samých začátcích záchranné služby, když na výjezdy jezdili ještě i lékaři z jiných oddělení než z chirurgických, se někdy stávalo, že zkušená chirurgická sestra byla zručnější než samotný lékař. Ráda vzpomíná na některé pacienty, kteří se i po propuštění na oddělení vrátili a za veškerou péči poděkovali, dokonce několikrát dostala i osobní poděkování, které bylo uveřejněno v novinách (Rudé právo).
Paní Eva zkonstatovala, že její spolupracovníci z oddělení byli tou nejúžasnější partou lidí, kteří stáli při sobě, táhli za jeden provaz, byli pracovití a nebyli zákeřní. Jejich přátelství přesahovalo i do osobního života a společně se setkávali i ve volném čase. V závěru své pracovní kariéry ubývaly fyzické síly, a protože byla zodpovědná ve své práci a věděla, že na záchrance již nemůže podávat 100% fyzické výkony, domluvila se na přeřazení na jinou pozici. Rozhodli, že půjde na oddělení „šestinedělí“, kde pak strávila poslední 2 roky. Věděla, že tato práce je také zodpovědná a přínosná, ale upřímně, vnitřně ji ani zdaleka tak nenaplňovala jako ta předchozí. Nová práce neměla tu dynamičnost, nebyl zde takový frmol, na jaký byla zvyklá a který milovala.
Nyní po letech na oněch 42 let vzpomíná s maximální láskou a pocitem naplněnosti kariérního života, s některými bývalými kolegy je stále v kontaktu. Já paní Evě moc děkuji za její vzpomínání a sdílení svého příběhu s ostatními lidmi.
Dita Hornová – Centrum sociálních služeb Děčín, příspěvková organizace, Služby pro seniory a Pečovatelská služba