Spoustu divadelních i televizních rolí má na svém kontě herec Václav Vydra. S manželkou Janou Bouškovou také provázejí diváky pořadem Prostřeno!. K herectví se ale dostal zejména proto, že neměl rád matematiku. Svůj čas rozděluje hlavně mezi divadlo a celoživotní lásku – koně, jejichž chovu se věnuje na statku v Malčanech.
Pocházíte ze slavné herecké rodiny, jak na své dětství vzpomínáte?
No, je to jediné dětství, na které si vzpomínám. Takže nemám srovnání. Ale co si pamatuju, tak bylo úžasné, krásné, plné lásky…. Nepřál bych si jiné. Měl jsem úžasné zázemí. Starostlivou babičku, milující rodiče…. co víc si přát. Že rodiče byli herci, mi přišlo úplně samozřejmé a neviděl jsem v tom nic výjimečného. Nebo spíš – to, že to výjimečné bylo, mi přišlo úplně samozřejmé.
Chtěl jste také být hercem? Nebo jste měl jako dítě jiné plány?
Když se mně, jako malého kluka, příbuzní ptali: „Vašíku, čím bys chtěl být?“, samozřejmě chtěli slyšet, že hercem a mě by na první dobrou taky nic jiného nenapadlo. Ale přišlo mi to banální a chtěl jsem se taky nějak odlišit. Tak jsem začal hasičem, pokračoval přes ošetřovatele v ZOO, malíře, spisovatele, ale nakonec mě stejně nic jiného než herectví nenapadlo.
A kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat právě umění?
Když jsem byl už v deváté třídě a musel jsem se tedy už definitivně rozhodnout, volba padla na studium herectví na pražské konzervatoři. To, že se na téhle škole nevyučovaly matematicko – fyzikální předměty, byl pro mě také jeden z rozhodujících argumentů. S matematikou a fyzikou jsem bojoval už na základní škole.
Jste známým milovníkem koní. Co vás k nim přivedlo?
No, asi život. Je to dlouhá historie. Když mi bylo třináct let, přemluvil jsem jednou na prázdninách rodiče, aby mi koupili dvě hodiny na koni na jízdárně někde u Balatonu. Pak jsem se znovu posadil na koně asi ve dvaceti s jednou známou, která měla koně na Mělníce. Asi sedm let jsem začal jezdit pravidelněji. Pak jsem na dalších sedm let skoro úplně přestal a někdy v roce 1993 jsem zase začal. V roce 1998 jsme si s Janou (poznámka redakce: manželka, herečka Jana Boušková) koupili mého prvního koně, Nelly. No a tam to tak nějak začalo. Bezudidlové ježdění, pořídili jsme si dalšího koně hříbě Navarra, další koně Gustava a Démona, Memoriál generála Custera 2021, parforsní hony, v roce 2006 začátek studia celostní péče o kopyta koní, vlastní statek, kopytní klinika a teď v tom vězím až po uši (smích).
Vaše manželka Jana Boušková je úspěšná herečka. Hrajete nějaká společná představení?
Ano, hrajeme v několika agenturních představeních. Například Turecká kavárna, Příbuzné si nevybíráme, Herci jsou unaveni, Rukojmí bez rizika nebo Na poslední chvíli. Nebo taky v představení Blbec k večeři, v této bláznivé francouzské komedii hraju už pětadvacet let let.
Jste velmi aktivní. Hrajete nebo jste hrál ve filmech, seriálech, v divadle, dabujete. V které z těchto činností se cítíte nejlépe? Co je vám bližší?
Víte, já jsem herec. Hraju role, které mi nabídne produkce nebo režisér. Je to vždycky i trochu o štěstí a náhodě. Nicméně teď, po skoro padesáti letech co se v téhle profesi pohybuju, bych řekl, že těžiště mé práce je v divadle. Tam jsem taky hrál své největší a nejhezčí role. Ale film a televize, to jsou takové moje třešničky na dortu. A nemůžu říct, který typ herecké práce je mi milejší. Pokud je co hrát a s kým, těší mě každá práce.
Kromě toho často vystupujete pro seniory. Jaké jsou senioři publikum?
To se nedá takhle specifikovat. Každé publikum je jiné, ale v naprosté většině jsou to lidé, kteří znali už moji mámu, tátu a někteří i dědu. Takže je o čem povídat a cítím z nich vřelý zájem o všechno, co dělám. Na sever Čech jezdím často, kromě toho, že se tu zúčastňuji rekonstrukce bitvy u Chlumce, tak zrovna nedávno jsem byl v chlumeckém domě kultury, kde jsem vzpomínal a vyprávěl o životě a samozřejmě odpovídal na otázky místních seniorů.
Zmiňujete rekonstrukci bitvy u Chlumce, které se každoročně účastníte v roli polního maršála Karla Filipa Schwarzenberga. Jezdíte k nám na sever Čech rád?
To je další pokračování mé kariéry kavaleristy. Ano, jezdím sem rád, jsem rád, že mě sem organizátor téhle krásné akce zve. Už se zase těším na příští rok.
S manželkou Janou Bouškovou provázíte diváky pořadem o vaření Prostřeno. Jaká je to práce, jak dlouho trvá, než namluvíte jeden díl?
Je to fajn práce, která nás baví, a navíc jsme u toho spolu. Jeden díl trvá zhruba půl hodiny a namlouváme čtyři díly. Dělali jsme i šest, ale to už je náročné.
Jste koňák tělem i duší, ale v současné době probíhá na televizních obrazovkách populární soutěž StarDance. Vy jste se v roce 2006 zúčastnil první řady a s tanečnicí Petrou Kostovčíkovou jste skončili na druhém místě. Šel byste do soutěže znovu, když víte, co by vás čekalo?
To byla veliká zkušenost a kus trochu jiného a krásného života. Nebylo to lehké, ale stálo to za to. A jestli bych do toho šel znovu? Pokud by do toho šla znova Petra Kostovčíková, tak s ní ano. Ale to je čistá teorie. Za prvé by nás už asi nechtěli a za druhé… už tenkrát to tělo bolelo. A to už to je patnáct let.
Poslední období je poznamenáno koronavirem. Jaký byl návrat na jeviště po tak dlouhé pauze?
Nikdy před tím jsem tak dlouhou přestávku nezažil. Divadlo hodně chybělo. Některé hry jsme museli skoro zkoušet znova. Je mi teď spíš úzko z toho, že v hledišti musí sedět diváci se zacpanou pusou… Mají můj hluboký obdiv a vážím si toho. A jen čekám až tahle „opatření“ skončí.
Je hodně náročné herectví a koně skloubit dohromady?
Ano, je. Ale je to krásné a mě to baví. A dává mi to sílu navzájem jedno k druhému.
Stihnete i odpočívat?
Ne (smích). Jen v noci. Když spím.
Blíží se Vánoce, jak je Václav Vydra s manželkou slaví?
Jsme spolu doma.
Co vás nabíjí a dodává vám energii?
Divadlo a koně. Nebo koně a divadlo. A taky naši dva psi a kocour.
Co byste našim čtenářům popřál do roku 2022?
Možná to bude znít banálně, ale hodně zdraví, štěstí, lásky a svobody.