Režisér a scénárista legenda českého filmu Václav Vorlíček je usměvavý pán, který má na svém kontě řadu nestárnoucích filmů a seriálů. Autor jedné z nejoblíbenějších pohádek Tři oříšky pro Popelku, seriálu Arabela nebo komedie Dívka na koštěti oslavil v letošním roce osmaosmdesáté narozeniny.
Máte pořád plno energie, je na to nějaký zvláštní recept?
No je za tím práce. Pořád něco dělám a jsem stále dost činorodý. Ony mě k tomu často spíš nutí okolnosti. Často mě někam zvou a já, pokud můžu, tak rád vyhovím a přijedu.
Takže jezdíte rád na setkání s diváky, promítání vašich filmů a autogramiády?
Tak to nemůžu říct, ale vyplývá to z profese. Je to přeci jen zvykem, že člověk představí svou práci, popovídá si s lidmi, a když je zájem, tak se i podepíše. Já jezdím docela často, snažím se vyhovět, když mě pozvou. Ono se to dost těžko odříká, zvlášť když vědí, že zrovna nic netočím, že jsem volný a mám čas. Přeci jim nemůžu lhát, že točím, když to tak není.
Co děláte rád ve volných chvílích?
Já trávím volný čas tím, že něco dělám a přiznám se, že jsem docela šikovný na různé rukodělné práce. Navíc mě to i moc baví. Mám řezbářské náčiní, takže si třeba rád vyřezávám. Něco, co mě napadne. Nebo najdu v lese nějaký zajímavý kořen, tak si ho vezmu a doma si ho dodělám. Líbí se mi, když to má nějaký zvláštní tvar a já z toho udělám třeba draka nebo něco takového.
Kdo vám z osobností, s kterými jste se setkal, přirostl k srdci?
Jsem s mnoha herci ve velmi přátelském vztahu a oni, když jim to program dovolí, tak pro mě rádi hrají. Protože už ze zkušeností vědí, že moje filmy se přeci jen dobře prodávají. Že jdou často i do ciziny. A z toho pak vzniká velká šance, že si jich třeba někdo všimne, například vedle v Německu, a pak si ho tam i obsadí.
Máte třeba ještě nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám splnilo?
Ne přání, já mám přímo plán. Že napíšu scénář a natočím z toho film. Bude se to částečně odehrávat i v padesátých letech. Což je pro mě docela problém, poněvadž vysvětlit třeba mládeži, která chodí nejvíc do kina, tehdejší poměry, jaké v té době vládly. Čeho se lidé museli v těch letech vystříhat. Co bylo dovoleno a co nesměli, tak to bude dost problém. Tato generace nechápe, že se něco nesmí. Dneska se může prakticky všechno. Takže se jim to bude muset vysvětlit dost podrobně. Včetně zázemí, rodinných vztahů, jak to v té době chodilo mezi rodiči a dětmi. Vše se časem razantně změnilo, takže to vnímám jako takové vandrování do mírných dějin.
A jak jste daleko?
No jak jsem daleko…tak, že mám nápad, jak ten příběh vystavět, jako dramatický tvar. A teď už jen stačí sednout a pilně psát.
Chtěl jste se věnovat filmování odjakživa nebo jste měl jiný sen?
Já jsem chtěl být strojní inženýr (smích). Ale když jsem se jako skaut, dostal k nějakému filmování, tak jsem se rozhodl, že inženýr nebudu, že chci být filmař. Náš skautský vedoucí byl spisovatel a napsal námět, který koupil Barrandov, a rozhodli se, že to budou točit. No a točilo se to na našem táboře. Za filmové peníze jsme si tehdy postavili krásný tábor. To se mi líbilo a rozhodlo to o mé budoucí profesi.
Který film, z těch vašich máte nejraději?
Já bych řekl, že se to pohybuje kolem dvou, možná tří filmů. A to je Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách a Pane, vy jste vdova!.
A na jaké natáčení vzpomínáte nejraději?
Nejraději? No když všechno klapalo, dařilo se a bylo dobré téma. Třeba Pane, vy jste vdova!, na to mám velice hezké vzpomínky, stejně tak na natáčení filmu Dívka na koštěti nebo i na třetí už zmiňovaný Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách. To jsou všechno filmy, které se i dobře prodávaly do zahraničí, takže jsem si na těchto filmech udělal i jméno jako „komediograf“. Tj. člověk, který se zabývá komediemi, takže baví diváky a mě baví bavit diváky.
A to se vám i výborně daří…
Když mám pocit, že se ten film povedl, tak se jdu do kina rád podívat. Koupím si normálně lístek, sednu si někam dozadu a poslouchám, jestli se diváci smějí na těch místech, kde jsem chtěl, aby se smáli, a musím říct, že dost část to vychází.
A co práce s dětskými herci, je nějak komplikovanější?
To není, protože člověk si musí umět vybrat dítě, ve kterém ten talent opravdu je a jen ho stačí odkrýt. Zbavit dětského herce strachu z okolí. Že se na něj lidi dívají, že je v tom okamžiku středem pozornosti. Někdy se stane, že se nafoukne, zpychne. No, a pak je to tak na pár facek (smích).
Nestárnoucí Popelka, to je symbol Vánoc. Vnímáte to stejně?
No jasně, že vnímám, ačkoli jsem vůbec netušil, že to tak bude. Já jsem to vzal jako zajímavě napsaný scénář na velice známé téma. Pohádku o Popelce znal každý. A pak jsem se snažil tomu dát ten správný nátěr a ten film natočit. A měl jsem šťastný nápad. Protože mi to nevycházelo časově a já jsem v určitém okamžiku stál před rozhodnutím, jestli začít točit, a pak počkat na příští rok. Což je riziko, rozehraný herec může například umřít, může ho něco přejet a tak dále. Tak jsem váhal. Ale nakonec jsem vybral ideální herce a film se povedlo natočit. Z toho jsem měl velkou radost.
Pohádka vznikala, na německém zámku Moritzburg, který je z našeho kraje nedaleko. Každý rok se zde pořádá i výstava k Popelce, byl jste se někdy na výstavě podívat?
Byl jsem se tam podívat, je to už několik let, asi čtyři nebo pět. Ale o každoroční výstavě vím, lidé na zámku často hledají taneční sál, který tam ale nenajdou, protože sál byl postavený v ateliéru. Na zámku vznikaly jen scény zvenčí.
Máte nějak blíže i k našemu kraji?
Do Ústeckého kraje jezdím rád, ne přímo do Ústí, ale do Kytlice. Což je na Děčínsku. Moje dcera s manželem tam má pěknou chalupu a často se tam jako rodina scházíme. Poněvadž jsme rodina poměrně veliká, a když se slaví narozeniny, tak se domluvíme a všichni se sejdeme v Kytlici. Pak se vybavíme patřičným počtem lahví a slavíme tam. Na místě, kde je kolem pěkná příroda a dá se jít projít. Tam se rádi scházíme a bavíme se.
Jak se podle vašeho názoru žije seniorům v České republice?
Nevím jak ostatním, ale já musím říct, že mně se daří dobře. Jsem spokojený, je mi osmaosmdesát a vím, co můžu a co nemůžu. Delší pochody už si opravdu rozmyslím, protože mě zlobí klouby. Už má člověk určité neduhy, které souvisejí se stářím, nedá se nic dělat. Jednou je mi zdravotně líp, jednou zase hůř. Čas každému běží, jak koně splašení.
