Ústí nad Labem má jen pět čestných občanů. A mezi nimi je jedno jméno, které zná snad každý – Václav Neckář. Zpěvák a herec, který na severu Čech prožil své dětství a mládí. Bydlel v Resslově ulici, chodil na gymnázium v Jateční ulici a první herecké krůčky dělal na prknech ústeckého divadla.
Jste jedním z pěti čestných občanů Ústí nad Labem. Jaké máte na město a severní Čechy vzpomínky?
Nečekal jsem, že se mi dostane takového významného ocenění. K Ústí nad Labem a k severu Čech mám srdečný vztah. S rodiči jsem přišel do Ústí v roce 1946 a bráška Honza se v Ústí narodil v roce 1949. Dětství jsme prožili na Klíši v Resslovce a dobrodružné výpravy jsme podnikali na Střížák, na Hrad Střekov a v létě o prázdninách jsme jezdili do Mostu. Na statku strejdy Pepíka Vrány ve starém Mostě v Kamenné ulici pod Špičákem a na okolních haldách povrchového dolu jsme zažívali podobné zážitky jako v seriálu zdivočelá země. Strejda Pepa choval koně, prasata, krávy a veškerou drůbež. Chodil jsem pást krávy a koně.
Jak často do Ústí jezdíte a máte tam ještě po těch letech kamarády?
Každoročně tu koncertujeme s Bacily v Městském divadle, nebo v kulturáku, v amfiteátru, ale třeba i na náměstí, nebo v kostele. Pravidelně jezdím na setkání se spolužáky z gymplu z Jateční ulice. Letos v září se sejdeme 55 let od maturity.
Sever Čech je úzce spjatý se začátkem vaší kariéry. Jak vlastně tehdy začala?
Druhým domovem bylo zákulisí divadla ústecké opery. Rodiče tam po válce pracovali. V 10 letech jsem si poprvé zazpíval v dramatické opeře Othello. V druhém jednání má dětský sbor přivítat Desdemónu. V té době však v Ústí žádný dětský sbor neměli. Pan dirigent Viktor Málek si všiml, že si po chodbách divadla zpívám všechny árie a tak se rozhodl, že to se mnou zkusí. Od té doby se ze mne stal sólista.
Po vašem boku vystupovalo mnohá známých českých umělců, jak na ně vzpomínáte?
Bylo jich hodně. Například v Othellu to byli Zdeněk Zouplna (Othello), Karla Janečková (Desdemona) a Vladimír Bauer (Jago). V Prodané nevěstě, Eduard Haken (Kecal) a Ivo Žídek (Jeník). V Carmen jsme už měli dětský sbor, který dal dohromady naše paní učitelka Jaroslava Hubičková (ZŠ Moskevská) . Tam s námi zpívali s Vilém Přibyl (Don José), Marie Štréblová (Carmen). V Jakobínu to zase byli, Vladimír Bauer (Bohuš z Harasova), Alena Míková (jeho žena Julie). Moje operní kariéra skončila rolí pasáčka v opeře Tosca. Ve 3 jednání to zpravidla zpívá za scénou zpívají mezzosopranistky. Šéf opery Josef Bártl se ale rozhodl, že to se mnou zkusí. Tenkrát v Tosce zpívala Naděžda Kniplová (Tosca), Oldřich Lindauer (Cavaradossi), ale i hosté, sólisté Národního divadla, Marie Podvalová (Tosca) a Zdeněk Otava (Baron Scarpia). Na všechny rád vzpomínám. Pro nás děti to všichni byli strejdové a tety, se kterými jsme si tykali.
Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že se budete živit zpěvem?
To bylo v roce 1964, kdy jsem přijel na konkurz do plzeňského divadla Alfa.
Mnohé vaše písně se za léta staly hity? Kdo je psal a skládal nejčastěji a má i on na tom zásluhu?
Samozřejmě, že autoři mají na úspěchu lví podíl. První písně mi napsali Boban Ondráček s Honzou Schneiderem v Plzni. Po příchodu do pražského Rokoka jich bylo hodně. Dá se říci, že téměř všichni čeští autoři té doby pro mne napsali nejednu píseň. Po krátké éře Golden Kids, a roční pauze, jsme s Honzou Bunzelem a Zdeňkem Rytířem dali dohromady kapelu Bacily. S tou vystupuji dodnes, i když nám někteří kolegové schází. Třeba právě Zdeněk, nebo Ota Petřina.
Která z vašich písní je vaše nejoblíbenější a proč?
Těch písní je hodně. Třeba bráchova Podej mi ruku a projdem Václavák na text Michaela Prostějovského.
Kromě zpívání jste se stal i úspěšným hercem. Ale asi to nebyla taková priorita jako muzika?
Celý život jsem se snažil tyto dva obory spojit. Například ve filmu Ta naše písnička česká v roli studenta Tadeáše, nebo v muzikálu Bohuslava Ondráčka a Jana Schneidera Gentlemani. To bylo v Hudebním divadle Karlín v roce 1967. Tam jsem hrál a zpíval v roli Prcka.
Jakou z rolí jste měl nejraději?
Asi ta první filmová je nejmilejší. Miloš Hrma (Ostře sledované vlaky).
A taková otázka fráze – vzpomínáte si na nějakou veselou historku z natáčení?
Nejedna by byla, ale není to zas taková sranda…
V současné době stále koncertujete, ale na začátku století to vypadalo, že vaše kariéra může kvůli zdraví skončit. Co vám dodalo energii k návratu?
Energii si beru z písniček a hlavně od publika, které na nás nezanevřelo.
Vydal jste i nová alba a vaše koncerty bývají vyprodané. Jak vás těší zájem publika?
Těší nás, že na naše koncerty chodí tři, možná čtyři generace diváků…
Chystáte ještě nějaké projekty nebo například turné?
Brácha s oblibou říká, že už máme všechno hotový! Ale ještě něco, možná nějaké CDéčko spácháme… Kromě koncertů s názvem Příběhy, Písně a Balady, připravujeme na dobu adventu spolu s Bacily i vánoční koncerty s chlapeckým sborem Pueri Gaudentes a se smyčcovým kvartetem.
Život ale nebyl jen o zpěvu a herectví. Prozradíte, co jste rád dělal ve volných chvílích?
Není nad vodorovnou polohu… třeba i s knihou.
A jaké jsou vaše koníčky v současnosti?
Koníčci. Pravidelně, když zrovna nehrajeme, chodím do Chuchle na dostihy.
Máte nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte – v ČR nebo v zahraničí?
Rád se teď procházím na „branické skále“, kde je krásný výhled na Prahu. Rád také vzpomínám na cestování po Kanadě a USA, kam jsme několikrát byli s bráchou a zpívali tam pro krajany.
Kam pojedete na dovolenou?
Budeme spíše hrát na hudebních festivalech. V Čechách, na Moravě a i na Slovensku.
Ve vašem programu jsem to nenašel. Ale nechystáte nějaké vystoupení v Ústí nebo na severu Čech?
Termíny se připravují. V teplickém divadle budeme hrát 27.března 2018.
Profil:
Václav Neckář se narodil 23.října 1943 v Praze. Oba jeho rodiče byli divadelníci a i on sám začal brzy účinkovat na scéně Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, kam se s rodiči o tři roky později přestěhoval. V Ústí se také narodil jeho bratr Jan. Studoval na střední všeobecně vzdělávací škole (dnes Gymnázium Jateční), ale také hru na klavír a zpěv. Dělal čtyřikrát neúspěšně přijímací zkoušky na DAMU. Od roku 1962 byl hereckým elévem a na půl úvazku osvětlovačem v Divadle pracujících v Mostě. V roce 1964 se v divadle malých forem Alfa v Plzni seznámil s Martou Kubišovou a o rok později s ní přešel do pražského divadla Rokoko. Tam se seznámil i s Waldemarem Matuškou, Karlem Štědrým, Helenou Vondráčkovou, Zdeňkem Rytířem a později i s Otakarem Petřinou. Roku 1965 vznikl první gramofonový hit Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Režisér Jiří Menzel si ho vybral pro hlavní roli ve filmu Ostře sledované vlaky, který získal Oscara a Václav Neckář se stal filmovou hvězdou. Hrál i ve filmech Soukromá vichřice, Ta naše písnička česká nebo Skřivánci na niti. V roce 1968 s Helenou Vondráčkovou ztělesnil hlavní role v hudební pohádce Šíleně smutná princezna. 1.listopadu 1968 zakládají s Martou a Helenou trio Golden Kids. V roce 1970 vznikla skupina Bacily. Přelom 70. a 80. let byl na vrcholu své popularity. Po roce 1989 založil se svým bratrem hudební vydavatelství Ne a Ne Records, které vydalo výběr Časy se mění došlo i ke znovuvzkřísení tria Golden Kids, ale to však nemělo dlouhého trvání. Se vstupem do nového tisíciletí však přišel comeback. Jeho desky se úspěšné prodávaly a album Zlatej Vašek dostalo i zlatou desku. V listopadu 2002 Václava postihla mozková příhoda. Řada jeho koncertů a vystoupení musela být odložena a na pódia se vrátil se až po dvou letech. V prosinci 2005 uzavřel Turné Oči koní 05 před vyprodanou Lucernou. Rok 2011 a ústřední písnička Půlnoční z filmu Alois Nebel ho vrátila na vrchol. V tomto roce vstupuje do Dvorany slávy, píseň mu přinesla prvenství v kategorii skladba a videoklip roku. V listopadu 2014 vyšlo vůbec první Václavovo vánoční album pojmenované Mezi svými. Stále koncertuje se skupinou Bacily.
Moje nej….
Jídlo – všechno co už nesmím…
Číslo – 7
Barva – žlutá s modrou (dres FK – Teplice)
Hudba – Bacily
Politik – Václav Havel, J.F.Kennedy i „Gorby“