V penzi si musím dost věcí odepřít

Fotograf, cestovatel a horolezec Jiří Reissig letos oslavil sedmdesátku. K jubileu si dopřál i výstavu svých fotografií v jízdárně teplického zámku pod názvem Cestou necestou. A jak se čerstvému sedmdesátníkovi žije v penzi?

Oslavil jste sedmdesátku. Mění se věkem vaše fotografické priority?

Jistě,  s příchodem  digitální techniky došlo k zásadnímu zlomu  v mé  činnosti.  Protože jsem  v     minulosti  v době  analogu  proseděl  skutečně  hodně času  ve  fotokomoře,  mám  už nyní problémy se zrakem, nedokázal bych už dnes v temnu fotky  zpracovat,  nevidím  na to. Příchod digitálu mi otevřel nové obzory. Já mám v PC fotokomoru ve dne, to je naprostý komfort. Kdo to nezažil, nepochopí.  Možnost  odejít  od  rozdělané práce, kdykoli se vrátit a  pokračovat.  Minimální  ztrátové časy. Ta nejistota v temné komoře,  jaký  bude  finální  výsledek, to dnes neexistuje. A to nemluvím  o finanční  stránce věci. Stále mne to baví, navštěvuji vědeckou knihovnu v Ústí, kde  se  snažím  neustále  sebevzdělávat v novinkách v grafice i fotografii.

Co se týká témat, zůstávám věrný krajině, jen jsem musel ubrat. Už nemám tolik sil tahat tu techniku na vrcholy hor. Ale stále jak mi to umožní čas a počasí,  jsem  v krajině  a hledám a  objevuji nová témata a mám radost, když se zadaří. Naštěstí, nových nápadů mám pořád v  zásobě dosti, že je asi ani nestačím realizovat.

A mění se vaše životní priority?

Jistě,  dříve  jsem  považoval zdraví za samozřejmost a dnes si vážím každého dne, kdy je mi snesitelně. Dříve jsem dělal radost sobě a dnes je pro mne větší radost dělat ji druhým.  Proto více uznávám slogan či heslo: sdílená bolest poloviční bolest, sdílená  radost  dvojnásobná radost.

Jak se podle vás chová město k dříve narozeným?

Řekl bych, že to není o chování města, ale o lidech. Pokud máte na mysli město jako úřad, magistrát,  finanční  úřad  atd. Ale mám pocit, že se to poslední leta dosti zlepšilo. Při jednáních poslední dobou se na státních institucích setkávám s poměrně  velkou  vstřícností  u státní správy.

A jak stát?

Co je to stát? To jsou lidé, kteří jej vedou. Politici. I když bych si neměl stěžovat, co jsme si  zvolili,  to  máme.  Ale  řekl bych, že většina politiků je naprosto odtržena od obyčejného  života. Žijí někde jinde, schvalují zákony, řídí tuto zemi, ale jejich  zodpovědnost  za  vykonanou  práci  je  téměř  nulová. Vymahatelnost práva a právní odpovědnost je minimální. Příkladů vidí prostý občan v každodenním životě i ve sdělovacích prostředcích mnoho.

Jak se třeba díváte na výši penzí a na to, jak se výše penze vyvíjí?

Na rozdíl od mnohých si nestěžuji. Mám sice penzi hluboko pod průměrem, ale uvědomuji si ten komfort, každý měsíc mám jistotu. Žít v Evropě, to je radost. Vždyť v mnoha zemích světa penze vůbec nemají, nebo tak minimální dávky, že musí pracovat až do smrti. Nebo se o  přestárlé musí postarat rodina. Kdo nakoukl trochu dál do světa, ví, jakou máme vymoženost.  Samozřejmě  mohl  bych říci, a    se mnou cca 3 mil. českých  důchodců,  chceme  penze jako na západě. Stejně jako to neustále slyším v TV a    okolo od  všemožných  profesí,  stávkují, odcházejí atd. Dovedete si představit, že by důchodci stávkovali?  Státní  pokladna  není bezedná a jsem realista.

Dokáže z penze senior vlastně vyžít? Musel jste si něco odpustit?

Bohužel, jistě si musím dosti věcí odepřít, ale nejsem ten, komu  by  to  zásadně  vadilo. Zvykl jsem si. Nemohu si dovolit jít za dražší kulturou, musím počkat, až bude seniorská sleva nebo si to odpustit. Musím, pokud chci aspoň trochu zdravě jíst, sledovat slevy v marketech. Mám výhodu vlastního bydlení a   zatím jsme s manželkou na režii dva, což je nezanedbatelná výhoda. Pro samotného penzistu je to složité.

Myslíte si, že se společnost dokáže dobře „starat“ o seniory?

To je spíš otázka pro sociologa. Nemohu to globálně posuzovat, to by bylo ode mne dosti nezodpovědné, vyslovovat jakákoli moudra a vydávat to za stav společnosti. Je to patrně případ od případu. Ale pokud bych to posuzoval  z hlediska  světového, jsme na tom u nás i  v  Evropě neskutečně dobře a i  poslední bezdomovec se má mnohem a  mnohem lépe než velké množství  populace  v  oblastech  tzv. třetího světa. Navíc pokud člověk pracoval, má zajištěnu státem pravidelnou penzi. Nechci hovořit o její výši, to by bylo na hlubší  diskuzi.  Stále  je  akutní nedostatek zařízení pro seniory. A  to  nemluvím  o finančních částkách,  které,  pokud  se  tam člověk  dostane,  musí  zaplatit. To je pro mnoho z nich nedostupná služba.

Jak se díváte na vztah vaší generace s mladými?

Pokud je to vztah s mými potomky, tak to je výborné, ale je to patrně o výchově. Pokud je to bráno obecně, tak je to povětšině dosti žalostné. Čas od času se setkám s výjimkami, v hromadném dopravním prostředku mě pustí sednout mladší ap. Ale jak jsem popisoval výše, je to případ od případu o lidech. Všechno je ale  vykoupeno  tím,  co  člověk chce a co může. Jak si nastaví životní hodnoty a co je ochoten obětovat, aby dosáhl na to ostatní. Stejně tak jsem přistupoval k  životu po celý předchozí čas, kdy jsem byl zapojen do aktivního pracovního procesu. Pokud jsem něčeho nedosáhl, neuskutečnil, neviním z toho nikoho, ale jen sám sebe, a když se mi něco podařilo, mám z toho pak o to větší radost.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*