Dozněly poslední tóny kapely v Krušnohorském divadle v Teplicích. Diváci povstali a vzdávají hold hudebníkům nekonečným potleskem. Aleš využívá možnosti, když všichni v hledišti stojí a prchá. Běží v tom šeru po schůdcích, abychom stihli trolejbus. To ještě netuší, jak se mu tenhle spěch odmění. Jeden skok, tělo jde do vrtule. Aleš padá na kolena. Lidé tleskají dál, ale ne jemu! Aleš se snaží vstát, nejde to. Naštěstí se objevují tři ochotní muži a pomáhají mu do divadelního křesla. Záchranka už vyjíždí. Pojízdná sedačka dopravuje raněného po schodišti. Lidé se zájmem přihlížejí, ale nikdo mu netleská. Urgentní příjem. Rentgen bolavé končetiny, ta je zlomená. Partnerka Alešovi vysvětluje, že ho čeká operace a šrouby do stehenní kosti. Radí, jakou si má vyprosit narkózu a informuje, kolik měsíců budou berle jeho kamarádi. Oba se smějí budoucí situaci. Až se Aleš vrátí do „civilu“ bude „zvonit“ při procházení bezpečnostním rámem – například do senátu, nebo na letišti.
Je krátce před půlnocí. Výtah dopravuje nového pacienta na úrazové chirurgické oddělení. Aleše doprovází po celou dobu jeho partnerka. Záchranáři ji ochotně dovolili jet s nimi do nemocnice a sestrák ji vzal s sebou i na oddělení, aby věděla, na kterém pokoji pacient zůstane. Druhý den začíná seniorská drbárna. Alešova partnerka informuje jeho dceru, spolupracovníky SPCCH, kamarády, kamarádky. Všichni mu přejí brzké uzdravení. No jasně, že se mu život na několik dlouhých měsíců změní, ale nutné je přijmout novou situaci s optimismem. Ten léčí víc než doktoři.
A teď k té drbárně. První telefon: Prý když Aleš upadl, tak těžce dýchal? Ta dáma určila diagnózu týkající se infarktu nebo mozkové mrtvici? Odpověď: Jéje! Už začínají drby? Není to pravda, celou dobu jsem byla s Alešem. Dýchal normálně, možná trochu rychleji, když ho ta noha bolela, ale byl v klidu. Další telefon: Hele, prý Aleše převezou na LDN, protože se o něj nemá kdo starat? Odpověď: To jsou zlé drby! Jezdí za ním několik dní v týdnu z Prahy jeho dcera. Já za Alešem chodím denně. Odmaturovala jsem na SZŠ a pár let v uniformě zdravotní sestry jsem se pohybovala na interním oddělení teplické nemocnice. Vím toho dost. Mám za sebou i zkoušky z pražské Masérské školy Refit a působila jsem několik let ve vlastním masérském salónku. Mám II.+ stupeň REIKI. Že bych se o Aleše, mého partnera, nedokázala postarat a musel by do LDN? Co říci na závěr téhle drbárny? Dokud o tobě lidé mluví, tak jsi živý. Tak ať drbou dál!
S úsměvem Aleš a Věra, SPCCH Teplice