Podle hesla: Dnes modelář, zítra technik, letec


Jsem dlouholetý modelář, začínal jsem asi v páté třídě ZŠ v kroužku Svazarmu v Pionýrském domě. Díky pánům Kloboučkovi a Grossovi jsem začal stavět volně létající Větroně A 2. Později, při studiu průmyslové školy jsem se přihlásil u Jičínského aeroklubu, kde podle hesla: „Dnes modelář, zítra technik, letec“ jsem „poletoval“ (jinak se tomu říct nedalo) jako žák na větroni Pionýr.

Potom přišla vojna a já se ocitl v Dubí. Zde jsem vedl kroužek leteckých modelářů v Pionýrském Domě v Teplicích. Tam byl kolega, který vedl kroužek lodních modelářů, ale musel se odstěhovat a zůstali po něm kluci s rozestavěnými maketami Warnov. Umlouvali mě, zda to s nimi dokončím a povedlo se jim to. A tak jsem se stal „Lodním modelářem“.

Do té doby jsem postavil několik neplovoucích modelů plachetnic a s kamarádem několik kajaků „papíráků“, se kterými jsme jezdili po českých řekách, takže jsem měl vlastně k tomu blízko. Postavil jsem americký hlídkový člun CG, se kterým jsem jezdil po soutěžích. Pak jsem ještě postavil několik maket vojenských lodí a to už nastávala doba, kdy se pomalu začalo jezdit s rádiem řízenými modely.

Po zkušenostech našich modelářů, kteří využívali našich, nebo amatérsky postavených RC stanic, jsem, tehdy ještě za marky, koupil RC stanici Warioprop 8 z tehdy západního Německa, vyráběnou v Holandsku (ještě stále funguje). A takto získané rádio jsem namontoval do CG a s tím jsem pak jezdil po různých soutěžích.

Postavil jsem několik RC maket, jezdil po soutěžích, ale soutěž, ve které se 3x svezete, na sice náročné trati v délce 7. minut, bylo však pro mne dost málo. Zúčastnil jsem se školení rozhodčích, kam přijel také pan Dvořák z Německa a provedl takzvaný „nábor“ do RC plachetnic, kam jsem se dostal a měl možnost přijít k různým zajímavostem, napříkla plavba jen pomoci větru i ve směru proti větru a v délce 1 hodiny. Pro porozumění, pravidlem soutěže je, že v prvním kole plavby se spočítá čas a z toho se určí, kolik kol je možné za daných podmínek zvládnout do jedné hodiny a to je třeba zvládnout. Musí se počítat s rychlostí a silou větru, nebo třeba bezvětří, klapky, přírodní překážky, jako vodní tráva a spoustu dalších okolností.

Sehnal jsem si plány na plachetnici DORIANA GREY (původní lodivodská plachetnice z Francie) a s ní jezdil i po mezinárodních soutěžích, mistrovství světa ve Francii, tam jsem získal 2. Místo. 2x jsem soutěžil v Maďarsku, 2x v Polsku, v Ilavě, také v NDR, samozřejmě v Československu. Onemocněním a s tím spojený odchod do domova důchodců to vypadalo, že všechny tyto aktivity skončí, budu muset toto vše opustit, což by byla velká škoda pro mě. Můj zdravotní stav se však zlepšil a já se soutěží a setkávání s kolegy modeláři mohu zase setkávat. Musím však čekat na to, kdy má rodina čas a jestli mě na nějaké ty závody odveze. Nemám totiž jinou možnost se na závody s osmnácti kilovou lodí jinak dopravit. Z 8 závodů jsem se účastnil jen poloviny, tedy 4 a to ještě na půlku závodního času, protože závody se pořádají už od pátku a já mohu přijet až v pátek v podvečer, protože je rodina v zaměstnání. Rád bych byl na všech závodech. Jsem ale rád, že se ti „naši“ domluví, prostřídají se a udělají si volno, seženou velké auto, na některou ze soutěží mě přivezou. V sobotu a v neděli tedy mohu závodit a po skončení mě opět naloží a zase přivezou zpět. Díky všem a Bohu za to. Letos jsem se tedy účastnil soutěží v Bakově nad Jizerou 19. – 21. 5., v Břehách u Přelouče 16. – 18. 6., ve Velkém Dářku u Žďáru nad Sázavou 11. – 13. 8. a v Duchcov 8. – 10. 9.

V celkovém hodnocení Seriálu soutěží NSS – B, tedy v celorepublikové soutěži jsem se umístil na 4. místě. Mám-li to hodnotit já, tak ….“bejval jsem mistr, ale teď jsem si rád zajezdil“ Není důležité to závodění ale to setkání s přáteli, i když už to není, to, co „bejvávalo“.

Jaroslav Zeman, PDSS Dubí, Ruská ulice