Třiasedmdesátiletý pianista Pavel Větrovec prošel legendárním Semaforem a spolupracoval s interprety, kteří se hřáli na výsluní české populární scény. Dlouhá desetiletí provázel Karla Gotta a strávil s ním přes půlku svého života. Po odchodu pěvecké ikony do hudebního nebe zvažoval konec kariéry. Jenže touha hrát pro milované publikum byla silnější.
Jste ústecký rodák, jak na roky dětství a mládí na severu Čech vzpomínáte?
Ano, jsem pravověrný „ústečák“ a na roky dětství a mládí vzpomínám jako asi každý s určitou nostalgií. Člověk při tom má nasazeny růžové brýle, ale nebylo vždy vše jen pozitivní.
Vracíte se sem někdy, máte tu třeba ještě rodinu, přátele?
Do Ústí se samozřejmě stále vracím, i když z rodiny mi zde zbývá už jen bratr a jeho dcery. I těch přátel je bohužel čím dál méně, ale nějací se stále ještě najdou.
Máte tu oblíbená místa, kam se i po letech rád podíváte?
Míval jsem tu mnoho oblíbených míst, dnes však vyhlížejí většinou hodně odlišně od těch, které mám uložené ve své hlavě a některá dokonce zmizela úplně. Mám tím na mysli například odstřely domů ve Fučíkově, dnes Masarykově ulici, bourání v historickém centru města, či demolici Bukova, kde jsem vyrůstal. Jako muzikantovi mi schází řada podniků, ve kterých pravidelně hrály kapely. Jen na samotném náměstí jich bylo několik a další jak v nejbližším okolí Grand, Savoy, tak i třeba na zmíněném Bukově, na Klíši, na Střekově. Prostě Ústí doznalo spoustu docela zásadních změn a já nechci, ani se necítím být oprávněn je nějak kritizovat, jen se domnívám, že ne všechny byly ku prospěchu města. Ústecké okolí je však je však stále nádherné a mám ho moc rád.
S Ústím vás pojí začátky vaší kariéry. Působil jste v ústeckém divadle, v Kladivadle nebo po vojně v Domě kultury. Jak na ty roky vzpomínáte?
V Domě kultury jsem působil dokonce už několik let před vojnou a to jako klavírista Velkého tanečního orchestru (VTO), který úžasně vedl pan Jiří Šíma. Tohle období sehrálo pro mou budoucí kariéru zcela zásadní roli a prožitky z této doby, nejen muzikantské… jsou naprosto nezapomenutelné. Po nějakém čase jsem zároveň navázal spolupráci s tenkrát velmi populárním Kladivadlem, pro které jsem napsal hudbu k představení „Teď, aneb všecko je možný“. S touto hrou jsme se zúčastnili i mezinárodní přehlídky malých divadel v tehdy západním Německu. V Kladivadle jsem též založil malý jazzový orchestr, se kterým jsme pak pořádali i čistě hudební večery. Do Domu kultury jsem se vrátil po vojně a převzal jsem vedení orchestru, jelikož pan Šíma mezitím odešel do zahraničí.
Jste mimo jiného klavírista, varhaník, dirigent, kapelník či skladatel. Vaše rodina byla muzikantská? Vedli vás k hudbě od dětství?
Nikoli, kam až má paměť sahá, se v rodině žádný hudebník nevyskytuje. Pravda je, že otec měl ke kultuře velmi blízko, pracoval také v ústeckém rozhlase, psal do novin, moderoval různé zábavné a hudební akce. K hudbě mě však přivedl fakt, že naši zároveň s koupí domku na Střekově zakoupili i starší pianino a tak se kluci, můj starší bratr a posléze i já, museli dát do učení. Zpočátku to bylo spíš trápení a nutné zlo, ale časem, v jakémsi záhadném momentě nastal zlom a mě to začalo strašně moc bavit. Bylo rozhodnuto.
Všichni, co něco znamenali, si museli svého času projít Semaforem. Vy jste nebyl výjimkou. Jak jste se do Semaforu dostal?
Do Ústí přijel na vystoupení pan Jiří Suchý, avšak bez na poslední chvíli onemocnělého klavíristy. Coby zaměstnanec Domu kultury jsem byl první na ráně a k tomu Semafor patřil odjakživa k mým favoritům a neměl jsem problém pana Suchého doprovodit. Vše dobře dopadlo a od příští sezóny jsem nastoupil v Semaforu do kapely Ferdinanda Havlíka.
Během své kariéry jste spolupracoval s řadou umělců. Mimo jiných třeba to byla třeba Eva Pilarová, Helena Vondráčková, Marta Kubišová nebo Václav Neckář. Na koho vzpomínáte opravdu rád?
V určité, pro mne asi nejexponovanější době, jsem opravdu přišel do styku s velkou spoustou lidí z branže, ale nemohu říci, že bych snad na někoho vzpomínal více rád a na jiného méně. Nelze a ani nemá smysl je zde všechny jmenovat, to by se náš rozhovor neúměrně protáhl. Přesto – rád bych se zmínil alespoň o dvou. Řadu let jsem byl členem orchestru Václava Hybše a byla to moc krásná léta. Právě tahle spolupráce mi pravděpodobně otevřela cestu mezi špičky české populární hudby. Tím dalším je náš nejúspěšnější skladatel Karel Svoboda. V jeho jevanském studiu jsem v rámci mnohaleté úzké spolupráce trávil nekonečné hodiny. Za úžasné považuji, že některé, původně čistě pracovní vztahy se časem vyvinuly až v přátelské a za to jsem životu vděčný.
Většina vašeho profesního života je ale spojena s Karlem Gottem. Jako kapelník jste ho doprovázel čtyřicet let. Museli jste si být asi velmi blízcí…
Musím vás trochu poopravit. Moje spolupráce s Karlem Gottem trvala opravdu více než čtyři dekády, ale kapelníka jsem dělal až po odchodu Ládi Štaidla z orchestru, tedy o několik let méně. Myslím, že jsme si byli jak profesně, tak i lidsky velmi blízcí, což dokazuje i ten prostý fakt, že to tak dlouho fungovalo. Ono by se to například na zájezdech vlastně ani jinak nedalo přežít.
Pro Karla Gotta napsal i řadu písní. Dá se říct, kterou máte nejraději?
No, nebylo jich zas až tak moc a nechce se mi některou zvlášť preferovat, své děti máme přece všechny stejně rádi. Když už bych ale musel nějakou vzpomenout, tak asi na tu první, kterou mi Karel „koupil“, jmenovala se Nedokončená a pak na tu pravděpodobně nejúspěšnější, kterou svého času zpívala celá Lucerna, což byla píseň s názvem Rána hlavou do zdi.
Jak těžké bylo hrát, když jste věděl, že je Karel Gott vážně nemocný?
Moc a moc, hlavně nedat na sobě nic znát…
Přeci jen vás pojila dlouholetá spolupráce. Neuvažoval jste, že po jeho odchodu, skončíte s hudbou?
Ano, skutečně jsem to vážně zvažoval, ale ono nejde všechno naráz utnout a zrušit už podepsané závazky a pak – na obzoru se objevilo uspořádání vzpomínkového koncertu v pražské O2 aréně Pocta Karlu Gottovi. To se kvůli covidu sice několikrát překládalo, ale nakonec se v loňském roce uskutečnily pro velký zájem dokonce koncerty dva. Po čtyřech desetiletích spolupráce jsem si to nemohl nechat ujít.
Věnujete se hudbě stále? Kde vás mohou fanoušci vidět?
Sice jsem už pár let důchodcem, ale zároveň jsem založením taky muzikant, a tak už to asi zůstane. Samozřejmě hodně brzdím, s učením na konzervatoři jsem skončil, i další činnosti omezuji a vybírám si spíš podle svých představ. V současnosti mě asi nejvíc baví komorní klubové hraní s partou výtečných muzikantů a dobrých kamarádů. Čas od času ale ještě dávám do kupy i větší orchestr a to například pro akce Amfory, jejímž jsem členem. Velmi mě potěšil dopis ústeckého primátora Nedvědického, ve kterém mě pozval na slavnostní koncert orchestru Severočeského divadla opery a baletu dne 14. února. V rámci tohoto koncertu jsem hrál s divadelním orchestrem speciální úpravu ústřední melodie z filmu Forrest Gump, dirigoval téměř devadesátiletý (!) Jiří Šíma, u kterého jsem před skoro 60 lety v Ústí začínal.
Co rád děláte, když máte volno? Jak odpočíváte?
Volna už mám opravdu hodně, a tak se snažím hodně se hýbat, sportovat, nejvíce a nejraději tenisem. Kupodivu ještě pořád si taky hodně rád sednu občas k pianu a hraju, na co mám zrovna náladu, nebo si poslouchám nějakou mojí oblíbenou muziku. Odpočívám jako určitě každý jiný člověk, nejlépe vleže.