Herec, dabér, divadelní režisér a principál vlastního divadla Pavel Trávníček radí pracovat, dokud to jde. Nehádali byste, že energický a velmi aktivní princ z pohádek příští rok oslaví sedmdesátku. Baterky mu dobíjí malý synek. V Severočeském divadle několik měsíců zkoušel a už má za sebou úspěšnou premiéru muzikálu Zasněžená romance.
Vypadáte výborně, máte pořád plno energie. Máte na to nějaký zvláštní recept?
Recept mám a je úplně jednoduchý (smích). Musí se hodně pracovat a málo spát.
Takže žádné zahálení?
To určitě ne. Většina lidí ten důchodový věk vnímá jako takový konec. Ale jak říká jeden můj kamarád: „Jít do penze a chodit na ryby je to nejhorší, co můžeš udělat. Musíš pořád pracovat. Cvičit hlavu, učit se texty. Jinak tě to zabije a člověk ztratí vnitřní motor, který ho někam žene.“ A s tím se ztotožňují, a radil bych to všem, co to jde, tak se zapojovat, pracovat a nebýt sám někde zalezlý.
Chtěl jste být vždy herec?
Ne, já jsem chtěl být zubař, ale také jsem byl hodně sportovec, takže jsem váhal. Napřed jsem chtěl být reportér. Líbil se mi totiž slavný slovenský reportér Gabo Zelenaj, který se vyznačoval tím, že strašně rychle mluvil, což se mi jako klukovi hrozně moc líbilo, takže jsem vždycky říkal jé já bych chtěl být sportovní reportér. Pak jsem ale chtěl být zubař a dopadl jsem, tak jak jsem dopadl.
Natáčel jste s legendárním režisérem Václavem Vorlíčkem, jak na to natáčení vzpomínáte?
Václav Vorlíček, dá se říct, byl pro mě takový filmový táta, protože u něj jsem začínal. Navíc u filmu je to tak, že režisérovi se úplně naprosto věří. Na place byla báječná atmosféra. Václav byl totiž velice galantní člověk s jemným humorem. Nevyráběl na place, jako někteří režiséři, dusno. On byl intelektuální člověk, takže s ním se dobře pracovalo.
Měl jste to štěstí a hrál jste s legendami, jako byl například Vladimír Menšík. Jak vám třeba zrovna on přirostl k srdci?
Tak zrovna Vladimír Menšík přirostl k srdci úplně každému, protože byl nesmírně kolegiální. A i když je spojován s různými historkami, tak to byl opravdu velký profesionál, vždy byl připravený. Byl to člověk s úžasným humorem. Já měl jednu dobu to štěstí, že jsem s ním, jezdil jeho pořad „Křeslo pro hosta“, tak jsem s ním nějakou dobu strávil. U něj jsem viděl tu genialitu jeho fantazie. On se neopakoval. Některé historky měl takzvaně kmenové, ty říkal častěji, ale jinak úžasně improvizoval a to byla pro mě škola, která byla k nezaplacení.
Musím zmínit nestárnoucí Popelku, takový symbol Vánoc. Vnímáte to stejně? Díváte se s rodinou?
Teď už se nedívám. Ale symbol Vánoc to je a pro velkou část Evropy, pro Norsko a samozřejmě Německo. Takže k Vánocům patří. Dnes je to pro mě už hlavně taková sentimentální vzpomínka, ale bylo to fajn natáčení. A zajímavý fakt je, že tehdy vůbec nikoho, když se to točilo, nenapadlo, že by to mohlo tak moc slavné.
Jak jste se k roli prince dostal?
Normální cestou, jak se dnes říká castingem, tehdy to byly kamerové zkoušky. Takže takové to postavte se z profilu, anfas, dobře, děkujeme, na shledanou (smích). A teď se to začalo kombinovat. Koho k němu, koho k Libušce.
Zmiňujete krásnou Libušku Šafránkovou, nezamiloval jste se do ní třeba?
(Smích) Libušku si musí zamilovat každý. Ona když přišla, tak kolem sebe šířila z duše strašný dobro, pohodu a lásku. Ona je velice něžná, takže ji měli rádi úplně všichni.
V Popelce vám zdatně sekundoval bývalý ministr kultury herec Vítězslav Jandák. Jak se s ním hrálo?
To byla doba, kdy Slávek ještě netušil, že bude ministr (smích). Ale on byl bezvadný. On je takový chlapák, lidově řečeno řízek od rány. A myslím, že i jako ministr byl dobrý a i jako šéf filmového festivalu ve Zlíně.
A jak to natáčení pod taktovkou pana režiséra Vorlíčka probíhalo?
Natáčelo se hlavně ve velmi svízelných podmínkách. Z technického hlediska to není jako dnes, kdy to jde velmi snadno. Tehdy museli kluci donést tři obrovské lampy. Václav vždy mávl rukou někam do dálky a řekl: „Támhle, je to asi půl kilometru, tam donesete ty světla.“ A tak to bylo se vším. Nebo ta kamera, když jsem ji nedávno viděl, to je prostě něco neuvěřitelného. Technicky to bylo hodně náročné a my jsme třeba udělali jen dva, tři záběry za den. Dnes je to šup, šup, a když to nejde, tak to smažte, dáme to znovu.
Pohádka vznikala, na německém zámku Moritzburg, který je z našeho kraje nedaleko. Každý rok se zde pořádá i výstava k Popelce, byl jste se někdy na výstavě podívat?
Ano, od začátku té výstavy jsme tam byli každý rok. Pojedeme tam i tentokrát. My jsme taková rekvizita toho Moritzburgu. Návštěvníky, co tam přijedou, což jsou často i české zájezdy, pozdravíme, provedeme. Lidé mně poznávají a ptají se, co tam dělám, tak jim vždy odpovím, že jsem na zámku přeci doma (smích). Jsem moc rád, že nás na Moritzburg stále zvou. Určitě všem doporučuji návštěvu. Ten zámek je nádherný, na jezeře.
Ale nemáte trochu pocit, že si Němci tu pohádku přivlastňují?
Ono to bylo vlastně bráno tak nějak napůl. V pohádce hrají němečtí herci. Král, královna, macecha. Německá byla i produkce. A upřímně řečeno, je fakt, že přes německou stranu se pohádka dostala do Evropy. Myslím, že Barrandovu by se to tak snadno tehdy nepodařilo.
Máte své zájezdové divadlo, můžete nás na něco pozvat?
Hrajeme po celé republice, je to taková ta tradiční forma hraní, zájezdy. Ale moc nás to baví. Teď jsme tedy byli častěji na Moravě. Hrajeme především komedie. Nedávno jsme měli premiéru francouzské detektivní komedie Vysoká hra, v hlavní roli s Yvettou Blanarovičovou. Na tu bych vás pozval. A další věc, na kterou bych vás pozval, je hra, kterou jsem napsal, která se jmenuje Sborovna. Ta není o žáčcích darebácích, ale naopak o učitelích, které mají své mouchy. Je to velká sranda.
Máte nějak blíž k našemu kraji?
Ano, jezdím sem, v Klášterci nad Ohří mám sestru. A celý podzim jsem zkoušel v Severočeském divadle v Ústí nad Labem.
A co jste zkoušel v ústeckém divadle. Na co se můžou diváci těšit?
Zkoušeli jsme Zasněženou romanci, kterou jsem napsal já s Tomášem Vondrovicem. Je to muzikál, při kterém uvidí diváci živou kapelu na jevišti. Známý krásný příběh plný tance a zpěvu s hudbou Glenna Millera, takže swingovky. Příběh kapely, která získá angažmá v Sun Valley i se svou hvězdou Vivien Dawnovou. Všechno běží hladce, až do chvíle, kdy se manager Jarry Allan přizná, že očekává dítě z válčící Evropy a slíbil, že se o něj bude starat celá kapela. Hraje například Tereza Mátlová, která alternuje s Jolanou Smyčkovou, Glenna Millera hraji já, milionáře hraje Dan Hůlka a mnoho dalších.
Jste hodně aktivní. Máte malého synka, řekl byste, že i on vám dodává energii?
To je to nejdůležitější na světě, to je to nejlepší, co mě potkalo a mnoho věcí šlo stranou. Ubral jsem ve spoustě povinností, protože můj Maxmilián mi stojí za to. Neuvěřitelně si ho užívám a on mi tu energii opravdu dodává.
A ptát se, co rád děláte ve volných chvílích je tedy asi zbytečné, co?
Ale ne, když mám volno, tak velice rád pracuji na zahradě, kterou mám hezkou, stylově upravenou. Rád se o ni starám. A když mám čas, tak si jdu rád zahrát tenis. Ten hraji už od mládí, kdy to ještě ani nebyl takový módní sport. A v zimě docela slušně lyžuji, takže i na lyže jezdíme