Miroslav Rada: U Horníčků jsem dostal čočkovou polévku

  •  

Je držitelem prestižní fotografické ceny Czech Press Photo. Jeho fotografie jsou nedílnou součástí médií na severu Čech už desítky let. Právě připravuje výstavu svých fotografií v Senátu. I když je Miroslav Rada v důchodovém věku, stále aktivně pracuje a věnuje se svým zálibám. Jako senior prý má méně volného času než za svého mládí.

Překročil  jste  sedmdesátku a stále jste aktivní fotograf. Proč nejste klasický důchodce?

Já  jsem  důchodce.  Ale  zároveň pracuji na úvazky. Třeba  pro  Deník,  na  autodromu v  Mostě, fotím si pro zábavu, pracuji  jako  aktivista  na  hradě Rýzmburk. S přáteli zde zabezpečujeme hrad, aby nespadl a  děláme tam různé akce. To je můj koníček a já jsem ve spolku zároveň  tiskový  mluvčí.  Mám to na hrad coby kamenem dohodil.  Odstěhoval  jsem  se  do Oseka poté, co jsem zanechal aktivní  činnosti  fotoreportéra. Za celoživotní úspory jsem tu postavil dům a dneska tu velmi spokojeně žijeme.

Ale jste také sportovec…

Hraji stolní tenis stále. Jsem jeden z nejstarších stolních tenistů v České republice. Hraji okresní přebor a občas zaskakuji v krajské soutěži. Před více než sedmi lety jsem také začal aktivně běhat. Do vrchu, je tady pro to ideální terén. Běhat jdu tak  třikrát  až  čtyřikrát  týdně. Když není pinčes, tak jdu pro-stě běhat. Vždy tak dvě až tři hodiny,  na  trase  je  převýšení až osm set metrů. Stále to jde. Tedy, když doběhnete a sednete si do křesla, tak cítíte, že to bolí. Ale vyspím se a druhý den mohu jít běhat zase.

Jak odpočíváte?

Nevím.  Zjistil  jsem,  že  důchodce jako já vlastně nemá na nic čas. Protože se stále něco děje.

A co vaše výstavy? Máte jich spoustu.

Chodí  hodně  lidí,  což  mě strašně těší. Předloni jsem měl výstavu,  kde  jsem  představil svou celoživotní práci. Návštěvníci mohli vidět necelých tři sta mých fotografií. Byly to fotografie  od  roku  1989,  kdy jsem jako fotograf nastoupil do tehdejšího Průboje, až do dnešní doby.

A v září je vernisáž výstavy vašich fotografií v Senátu…

Výstava  se  jmenuje  Uhlí a  samet  a vernisáž  je  6. září. Nápad vznikl spontánně na se-tkání přátel zámku Jezeří. Velkoformátové  černobílé  fotky připomenou  třicetileté  výročí teplických ekologických demonstrací  a raná  devadesátá léta, kdy se rozhodovalo o limitech těžby.

Která z vystavovaných fotografií je pro vás nejmilejší?

Není jedna… spousta fotek má  atmosféru  té  doby.  Třeba když  se  v Libkovicích  stavěla úplně poslední májka, než obec musela  ustoupit  těžbě.  Nebo když princ Charles a pak také i  nizozemská královna Beatrix přijeli na Jezeří, kde slíbil pomoc při záchraně zámku, aby ho nespolkla šachta. Mám rád i  fotky Václava Havla, který navštívil Libkovice. Byl tam jako občan, ne jako prezident.

Jak jste se vlastně dostal k focení?  V roce 1989, kdy jste nastoupil do Průboje, to jste nebyl student po škole.

Před tím jsem dělal v Ústí nad  Labem,  naposledy  před revolucí  v Pozemních  stavbách, kde jsme vydávali tamní  podnikové  noviny.  Dostal jsem hned po revoluci nabídku jít do Průboje, tak jsem šel. Tehdy ta práce byla úplně jiná než dnes. Fotilo se na kinofilmy, nikoli digitálně jako dnes, kdy fotografii  můžete  přímo poslat do redakce z místa pořízení. Měl jsem tehdy obrovský rádius. Od Jablonce a Liberce až po Chomutov a Louny. Ráno  jsem  vstával  v  sedm a  vracel se v deset večer a měl za den najety stovky kilometrů. Jeden hokej byl v Liberci, druhý v Kadani a to jsme museli stihnout nafotit. A pak ty filmy ještě vyvolat, aby se to stihlo  do  vydání.  Aby  to  šlo, tak se třeba z Liberce filmy posílaly  autobusem.  Nebo  jsem filmy vyvolával v autě během cesty. To si dnes nikdo ani nedokáže představit.

Byl přechod z klasického focení na digitální složitý?

Když  nad  tím  přemýšlím, tak  pravdou  je,  že  když  jsem dostal první počítač a měl posílat fotky, tak jsem si říkal, panebože,  co  to  po  mne  chtějí? Nakonec jsem se to ale naučil. Když jsem dělal pro ČTK, tak to ani jinak nešlo, protože tam záleží na rychlosti. Ale dneska již techniku používám běžně a je to  samozřejmě  mnohem  jednodušší  než  v minulosti.  Můj největší zážitek byl, když jsem s  teplickými fotbalisty vyjel do Glasgow, kde hráli pohár. Náš „ajťák“ mi řekl, jak to tam asi budu muset udělat, ale na mís-tě jsem zjistil, že jsou tam jiné přípojky. Naštěstí tam byl fotograf z ČTK, který tomu rozuměl a  podařilo se mi s jeho pomocí odeslat dvě fotografie. To byly nervy.

Takže se nakonec stala digitální fotografie přítelem?

Ano.  Ale  digitalizace  má i  svá negativa. Dneska má každý mobil s fotoaparátem a cítí se  být  fotografem.  Dříve  bylo na akci několik profesionálních fotografů, kteří tomu rozuměli a   věděli, co je třeba. Dnes se sem nahrnou stovky lidí s mobily v rukách a každý se díky tomu cítí být téměř profesionál.

Kam jste se jako fotograf dostal?

Byl  jsem  v Anglii,  Rusku, Holandsku,  v Barceloně.  Vše s  teplickými fotbalisty. Ale dělal jsem třeba zakázky pro cestovní kanceláře, takže jsem byl třeba v Maroku.

A top událost, kterou jste fotil?

Pro mne je každé focení top událost. Já se při fotografování strašně potím. Tak jako při focení se nezpotím ani když běžím na Stropník. Když mi na něčem záleží, tak ze mne prostě začnou lít litry potu. Třeba v  novinách, když jsem věděl, že se něco stalo a jel na místo, už  to  začínalo  cestou.  Honilo se mi hlavou: Přijedu včas? Bude tam co fotit? Pustí mne tam policisté? A to vás svíralo již od začátku a já se potil a potil. Nakonec se to ale většinou povedlo.

Určitě si ale vzpomenete na fotografování nějaké osobnosti, na nějaký nesmazatelný zážitek…

Mám velkou vzpomínku na jednu  humornou  příhodu,  za kterou  stál  někdejší  ústecký primátor  Lukáš  Mašín  s Pepou Formánkem. Vymysleli si zvěst, že do Ústí přijede Woody Allen. Šel jsem tehdy za zástupcem  šéfredaktora,  ten  se divil  a říká:  Jestli  ho  nafotíš, máš obrovskou prémii. Primátor to tehdy rozhodil po všech redakcích a tak tam bylo více štábů. Chodili jsme kolem hotelu Vladimir a koukali na sebe a  čekali. Ve dvanáct přijela limuzína, z ní vystoupil primátor a  člověk v zeleném hubertusu. S  nikým se nechtěl bavit a šli rovnou do hotelu. Snažili jsme se nějaké informace zjistit, ale nikdo nám nic neřekl. Nakonec souhlasili s pár otázkami. Naštěstí tam tehdy byla stážistka z četky, která uměla perfektně anglicky. A té se nezdála jeho angličtina.  A nakonec  zjistili, že Woody Allen je ten samý den v New Yorku u soudu. Byl to  nějaký  chlapík  z chemičky a  všechna média na to naletěla. A druhá událost je z opačného  ranku.  Výbuch  ruského tanku v Bohosudově, při němž zahynulo osmnáct ruských vojáků. Tam jsem se dostal s hasiči  a    tehdy  jsem  se  opravdu bál.  Jeden  ruský  voják  natáhl samopal a co že tam dělám. Nakonec  jsem  vše  nafotil,  ale co se stalo, jsem si uvědomil až venku.  Nebezpečných  situací člověk zažije více, třeba na demonstracích  extremistů.  Jako reportér nemůžete stát vzadu, musíte do centra dění.

Jaká osobnost, kterou jste fotil, vám nejvíce přirostla k srdci?

Je  těžké  si  vzpomenout. S  některými politiky jsem prožil třeba celé dny, ale nedá se říci, že mi někdo úplně speciálně přirostl k srdci. Prolezl jsem i  byty mnoha celebrit. Ale na koho  opravdu  vzpomínám,  je Miroslav Horníček. Jednou na Silvestra  jsem  se  nablind  vydal do Kytlice a zazvonil u nich u  domu. Otevřela paní Horníčková  a ptala  se,  co  potřebuji. Tak jsem řekl, kdo jsem a jestli by pan Horníček něco pěkného neřekl  k Novému  roku  lidem do novin. Pozvali mne dále, dostal  jsem  čočkovou  polévkou. A  pan Horníček povídal a povídal, já se ani na nic nemusel ptát. Tehdy jsem si uvědomil, co je to za osobnost. A také pamatuji  na  poslední  dny  Vlastimila  Brodského.  Byl  jsem u  něho na chalupě asi dva týdny před jeho smrtí.

Jste držitelem ceny Czech Press Photo za havárii balonu v Trmicích. Jak jste se k tomu dostal?

Byla to vlastně trochu náhoda a štěstí. Jel jsem z redakce domů a z  dálnice u teplárny vidím nádherný balon. Tak jsem zastavil a čekal jsem, až se balon dostane mezi komíny, protože jsem si říkal, že to bude hezká fotografie. Najednou přijel jeep s vysílačkou a že hledají místo na přistání. Připravil jsem si teleobjektiv a fotím balon  mezi  komíny  a najednou pink, balon visí na jednom z  nich. Z auta zaznělo jen: A je to v    pr… a     někam odjeli. Ten balon naboural,  pak  se  utrhl, spadl asi deset metrů a pak znovu  na  komín.  Viděl  jsem jen, jak se hlavy v koši schovaly. Naštěstí koš uvízl hned vedle žebříku a lidem se povedlo zachránit. Vše jsem nafotil, jedu zpět do redakce, a musely se samozřejmě předělat noviny. Když jsem jel pak domů podruhé, na dálnici stáli kolegové a  fotograf Libor z ČTK na mě, že jsem dvojka a jedu pozdě. A    já na něj – já mám nafoceno, jak nabourali. Nechtěl mi to nejdříve ani věřit. Byl jsem ale  svědkem  i havárie  balonu u  Litvínova, kterou mám také nafocenou. Od té doby mne nikdo nechce k balonům pouštět.

Jak dlouho ještě budete pracovat?

Dokud budu chodit a běhat a  dokud a udržím fotoaparát ve svých rukách. Kdybych nemohl nic dělat, tak bych se strašně nudil.

 

 

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*