Je držitelem prestižní fotografické ceny Czech Press Photo. Jeho fotografie jsou nedílnou součástí médií na severu Čech už desítky let. Právě připravuje výstavu svých fotografií v Senátu. I když je Miroslav Rada v důchodovém věku, stále aktivně pracuje a věnuje se svým zálibám. Jako senior prý má méně volného času než za svého mládí.
Překročil jste sedmdesátku a stále jste aktivní fotograf. Proč nejste klasický důchodce?
Já jsem důchodce. Ale zároveň pracuji na úvazky. Třeba pro Deník, na autodromu v Mostě, fotím si pro zábavu, pracuji jako aktivista na hradě Rýzmburk. S přáteli zde zabezpečujeme hrad, aby nespadl a děláme tam různé akce. To je můj koníček a já jsem ve spolku zároveň tiskový mluvčí. Mám to na hrad coby kamenem dohodil. Odstěhoval jsem se do Oseka poté, co jsem zanechal aktivní činnosti fotoreportéra. Za celoživotní úspory jsem tu postavil dům a dneska tu velmi spokojeně žijeme.
Ale jste také sportovec…
Hraji stolní tenis stále. Jsem jeden z nejstarších stolních tenistů v České republice. Hraji okresní přebor a občas zaskakuji v krajské soutěži. Před více než sedmi lety jsem také začal aktivně běhat. Do vrchu, je tady pro to ideální terén. Běhat jdu tak třikrát až čtyřikrát týdně. Když není pinčes, tak jdu pro-stě běhat. Vždy tak dvě až tři hodiny, na trase je převýšení až osm set metrů. Stále to jde. Tedy, když doběhnete a sednete si do křesla, tak cítíte, že to bolí. Ale vyspím se a druhý den mohu jít běhat zase.
Jak odpočíváte?
Nevím. Zjistil jsem, že důchodce jako já vlastně nemá na nic čas. Protože se stále něco děje.
A co vaše výstavy? Máte jich spoustu.
Chodí hodně lidí, což mě strašně těší. Předloni jsem měl výstavu, kde jsem představil svou celoživotní práci. Návštěvníci mohli vidět necelých tři sta mých fotografií. Byly to fotografie od roku 1989, kdy jsem jako fotograf nastoupil do tehdejšího Průboje, až do dnešní doby.
A v září je vernisáž výstavy vašich fotografií v Senátu…
Výstava se jmenuje Uhlí a samet a vernisáž je 6. září. Nápad vznikl spontánně na se-tkání přátel zámku Jezeří. Velkoformátové černobílé fotky připomenou třicetileté výročí teplických ekologických demonstrací a raná devadesátá léta, kdy se rozhodovalo o limitech těžby.
Která z vystavovaných fotografií je pro vás nejmilejší?
Není jedna… spousta fotek má atmosféru té doby. Třeba když se v Libkovicích stavěla úplně poslední májka, než obec musela ustoupit těžbě. Nebo když princ Charles a pak také i nizozemská královna Beatrix přijeli na Jezeří, kde slíbil pomoc při záchraně zámku, aby ho nespolkla šachta. Mám rád i fotky Václava Havla, který navštívil Libkovice. Byl tam jako občan, ne jako prezident.
Jak jste se vlastně dostal k focení? V roce 1989, kdy jste nastoupil do Průboje, to jste nebyl student po škole.
Před tím jsem dělal v Ústí nad Labem, naposledy před revolucí v Pozemních stavbách, kde jsme vydávali tamní podnikové noviny. Dostal jsem hned po revoluci nabídku jít do Průboje, tak jsem šel. Tehdy ta práce byla úplně jiná než dnes. Fotilo se na kinofilmy, nikoli digitálně jako dnes, kdy fotografii můžete přímo poslat do redakce z místa pořízení. Měl jsem tehdy obrovský rádius. Od Jablonce a Liberce až po Chomutov a Louny. Ráno jsem vstával v sedm a vracel se v deset večer a měl za den najety stovky kilometrů. Jeden hokej byl v Liberci, druhý v Kadani a to jsme museli stihnout nafotit. A pak ty filmy ještě vyvolat, aby se to stihlo do vydání. Aby to šlo, tak se třeba z Liberce filmy posílaly autobusem. Nebo jsem filmy vyvolával v autě během cesty. To si dnes nikdo ani nedokáže představit.
Byl přechod z klasického focení na digitální složitý?
Když nad tím přemýšlím, tak pravdou je, že když jsem dostal první počítač a měl posílat fotky, tak jsem si říkal, panebože, co to po mne chtějí? Nakonec jsem se to ale naučil. Když jsem dělal pro ČTK, tak to ani jinak nešlo, protože tam záleží na rychlosti. Ale dneska již techniku používám běžně a je to samozřejmě mnohem jednodušší než v minulosti. Můj největší zážitek byl, když jsem s teplickými fotbalisty vyjel do Glasgow, kde hráli pohár. Náš „ajťák“ mi řekl, jak to tam asi budu muset udělat, ale na mís-tě jsem zjistil, že jsou tam jiné přípojky. Naštěstí tam byl fotograf z ČTK, který tomu rozuměl a podařilo se mi s jeho pomocí odeslat dvě fotografie. To byly nervy.
Takže se nakonec stala digitální fotografie přítelem?
Ano. Ale digitalizace má i svá negativa. Dneska má každý mobil s fotoaparátem a cítí se být fotografem. Dříve bylo na akci několik profesionálních fotografů, kteří tomu rozuměli a věděli, co je třeba. Dnes se sem nahrnou stovky lidí s mobily v rukách a každý se díky tomu cítí být téměř profesionál.
Kam jste se jako fotograf dostal?
Byl jsem v Anglii, Rusku, Holandsku, v Barceloně. Vše s teplickými fotbalisty. Ale dělal jsem třeba zakázky pro cestovní kanceláře, takže jsem byl třeba v Maroku.
A top událost, kterou jste fotil?
Pro mne je každé focení top událost. Já se při fotografování strašně potím. Tak jako při focení se nezpotím ani když běžím na Stropník. Když mi na něčem záleží, tak ze mne prostě začnou lít litry potu. Třeba v novinách, když jsem věděl, že se něco stalo a jel na místo, už to začínalo cestou. Honilo se mi hlavou: Přijedu včas? Bude tam co fotit? Pustí mne tam policisté? A to vás svíralo již od začátku a já se potil a potil. Nakonec se to ale většinou povedlo.
Určitě si ale vzpomenete na fotografování nějaké osobnosti, na nějaký nesmazatelný zážitek…
Mám velkou vzpomínku na jednu humornou příhodu, za kterou stál někdejší ústecký primátor Lukáš Mašín s Pepou Formánkem. Vymysleli si zvěst, že do Ústí přijede Woody Allen. Šel jsem tehdy za zástupcem šéfredaktora, ten se divil a říká: Jestli ho nafotíš, máš obrovskou prémii. Primátor to tehdy rozhodil po všech redakcích a tak tam bylo více štábů. Chodili jsme kolem hotelu Vladimir a koukali na sebe a čekali. Ve dvanáct přijela limuzína, z ní vystoupil primátor a člověk v zeleném hubertusu. S nikým se nechtěl bavit a šli rovnou do hotelu. Snažili jsme se nějaké informace zjistit, ale nikdo nám nic neřekl. Nakonec souhlasili s pár otázkami. Naštěstí tam tehdy byla stážistka z četky, která uměla perfektně anglicky. A té se nezdála jeho angličtina. A nakonec zjistili, že Woody Allen je ten samý den v New Yorku u soudu. Byl to nějaký chlapík z chemičky a všechna média na to naletěla. A druhá událost je z opačného ranku. Výbuch ruského tanku v Bohosudově, při němž zahynulo osmnáct ruských vojáků. Tam jsem se dostal s hasiči a tehdy jsem se opravdu bál. Jeden ruský voják natáhl samopal a co že tam dělám. Nakonec jsem vše nafotil, ale co se stalo, jsem si uvědomil až venku. Nebezpečných situací člověk zažije více, třeba na demonstracích extremistů. Jako reportér nemůžete stát vzadu, musíte do centra dění.
Jaká osobnost, kterou jste fotil, vám nejvíce přirostla k srdci?
Je těžké si vzpomenout. S některými politiky jsem prožil třeba celé dny, ale nedá se říci, že mi někdo úplně speciálně přirostl k srdci. Prolezl jsem i byty mnoha celebrit. Ale na koho opravdu vzpomínám, je Miroslav Horníček. Jednou na Silvestra jsem se nablind vydal do Kytlice a zazvonil u nich u domu. Otevřela paní Horníčková a ptala se, co potřebuji. Tak jsem řekl, kdo jsem a jestli by pan Horníček něco pěkného neřekl k Novému roku lidem do novin. Pozvali mne dále, dostal jsem čočkovou polévkou. A pan Horníček povídal a povídal, já se ani na nic nemusel ptát. Tehdy jsem si uvědomil, co je to za osobnost. A také pamatuji na poslední dny Vlastimila Brodského. Byl jsem u něho na chalupě asi dva týdny před jeho smrtí.
Jste držitelem ceny Czech Press Photo za havárii balonu v Trmicích. Jak jste se k tomu dostal?
Byla to vlastně trochu náhoda a štěstí. Jel jsem z redakce domů a z dálnice u teplárny vidím nádherný balon. Tak jsem zastavil a čekal jsem, až se balon dostane mezi komíny, protože jsem si říkal, že to bude hezká fotografie. Najednou přijel jeep s vysílačkou a že hledají místo na přistání. Připravil jsem si teleobjektiv a fotím balon mezi komíny a najednou pink, balon visí na jednom z nich. Z auta zaznělo jen: A je to v pr… a někam odjeli. Ten balon naboural, pak se utrhl, spadl asi deset metrů a pak znovu na komín. Viděl jsem jen, jak se hlavy v koši schovaly. Naštěstí koš uvízl hned vedle žebříku a lidem se povedlo zachránit. Vše jsem nafotil, jedu zpět do redakce, a musely se samozřejmě předělat noviny. Když jsem jel pak domů podruhé, na dálnici stáli kolegové a fotograf Libor z ČTK na mě, že jsem dvojka a jedu pozdě. A já na něj – já mám nafoceno, jak nabourali. Nechtěl mi to nejdříve ani věřit. Byl jsem ale svědkem i havárie balonu u Litvínova, kterou mám také nafocenou. Od té doby mne nikdo nechce k balonům pouštět.
Jak dlouho ještě budete pracovat?
Dokud budu chodit a běhat a dokud a udržím fotoaparát ve svých rukách. Kdybych nemohl nic dělat, tak bych se strašně nudil.