Herečka Miluše Šplechtová má za sebou stovky divadelních, televizních nebo filmových rolí. Manželka herce a principála Jana Hrušínského je zároveň maminkou tří dětí a čtyřnásobnou babičkou. Není divu, že sever Čech má ráda, protože v Mostě se narodila a v ústeckém Činoherním studiu potkala svého manžela.
Jste mostecká rodačka. Jaký je váš vztah k Ústeckému kraji? Jezdíte sem, máte tu přátele, rodinu?
Do Mostu jedu kdykoliv velmi ráda, neznám nikoho, kdo by místo, kde se narodil, nenavštěvoval rád. Mám s tímto městem spojené vzpomínky na dětství, žijí v něm moji bratři a ostatní příbuzní, a mám v Mostě kamarády ze základní školy. Už jen proto se tam budu vždycky ráda vracet.
Jak vzpomínáte na roky strávené v ústeckém Činoherním studiu?
To jsou nádherné vzpomínky a postupem času dál intenzivnější. Pro mě znamená Činoherní studio první angažmá a vybaví se mi všichni kolegové, kteří mi pomáhali v hereckých začátcích, nehledě na to, že jsem se právě tady seznámila s manželem. Tehdy jsme všichni žili divadlem, byl to takový malý ostrov s vůní svobody, který při vzpomínce na tuto dobu cítím ještě dnes.
Chtěla jste být vždy herečka?
Ne. Mým přáním bylo stát se paní učitelkou – v první řadě jsem totiž chtěla být po mamince, která tuto profesi vykonávala. Postupem let jsem zjistila, že učitelství a herectví má něco společné. Buď své žáky/diváky zaujmete, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje. Dalo by se říct, že divadlo je taková škola života.
Téměř dvacet pět let jste působila v Národním divadle, kde jste hrála nespočet zajímavých rolí. Dá se říct, která je nezapomenutelná?
Za těch dvacet pět let v Národním divadle se pro mě vybírání rolí stává tak trochu Sophiinou volbou, ale kdybych musela opravdu vybrat jedinou, tak zvolím postavu Beatrice ze Sluhy dvou pánů, kterou jsem v Národním divadle ráda hrála celých 15 let.
Měla jste to štěstí setkat se s mnoha legendami, včetně vašeho tchána Rudolfa Hrušínského. Jak na něj vzpomínáte?
S vděčností. To, myslím, vystihuje vše. Jsem vděčná za jeho přítomnost v mém životě – byl mým tchánem, režisérem, dědečkem mých dětí. Moje vzpomínání je umocněno tím, že ho i doma vidím všude kolem, protože jsme dohromady žili deset let. K Rudolfovi Hrušínskému navíc neodmyslitelně patřila jeho žena Eva, která dokázala vytvořit zcela jedinečný domov.
Po odchodu ze „zlaté kapličky“ jste šla do Divadla Na Jezerce, kde je principálem váš manžel, Jan Hrušínský. Jak se vám hraje v „rodinném“ divadle?
Naše „rodinné“ divadlo jsem vždy brala jako své další dítě a o dětech neřeknete, že je nemáte rádi, ať se děje cokoliv, ale vždycky se snažíte o to, abyste jim poskytli ty nejlepší podmínky pro jejich rozvoj. I když nám teď právě tuhle naši 18letou snahu vláda znemožňuje, nevzdáváme to a těšíme se, až zase v hledišti přivítáme diváky. Máme pro ně celou řadu novinek!
Koronavirová pandemie nyní divadla zavřela. Držíte se v této nelehké době?
Držíme. Nic jiného, než držet se vlastních sil, nám totiž nezbývá. Nazkoušeli jsme během ročního uzavření kultury dvě nové inscenace – hru Petra Vacka Ze života Čapka a Mašíny režiséra Janka Jirků – věříme, že se brzy setkají s reakcí diváků. Je těžké plánovat už rok s tichým hledištěm každý měsíc nový program, který pak musíme rušit, zatím se ale české vládě nepodařilo vzít nám chuť do práce, ani naději.
Na co nás můžete pozvat, až se zase začne hrát?
Všechny hry, které uvádíme, stojí za to, aby byly viděny. Nehrajeme nic, na co bych já sama nešla. Aktuálně bych diváky pozvala na novou inscenaci Gin Game v režii Radka Balaše, protože herecký koncert, který na jevišti rozehraje Jiřina Bohdalová s Milanem Kňažkem, je něco tak výjimečného, že bych si to nechtěla nechat ujít. Poslední inscenace, kterou jsme stihli loni 5. března odpremiérovat, se jmenuje Naprostí cizinci a tematicky je podle mého názoru velmi aktuální – vypovídá o tom, jak nás moderní technologie dokážou spojit i rozdělit zároveň, pokud je necháme řídit náš život. Na premiéře byl s námi dokonce autor filmové předlohy Paolo Genovese a u kritiků se hra režiséra Matěje Balcara setkala se velký úspěchem.
Hrajete i pro seniory?
Na seniory myslíme v případě veřejných generálek, které před každou naší premiérou uvádíme v dopoledních hodinách. Žánrově jsou naše hry pro seniory vhodné, podle mého názoru, všechny.
Lidé vás mohou vidět i na televizních obrazovkách. Je to něco jiného než divadelní práce?
Divadlo, to je živý organismus. Každé představení je samo o sobě premiérou, protože nikdy nevíte, kdo bude sedět v hledišti, v jaké náladě se publikum sejde, co se stane v zákulisí a jakou zprávu třeba dostanete těsně před tím, než vstoupíte na jeviště. Film je díky umění střihu dokonalý, perfektně načasovaný záběr je perfektním jednou pro vždy. Víc mě odjakživa oslovuje nepředvídatelnost divadelního světa než jasná tečka za poslední filmovou klapkou.
V novácké Ulici hrajete lesbičku Jolanu, přítelkyni Marie, kterou hraje Jitka Smutná. Co jste si pomyslela, když přišla nabídka na tuhle roli?
Měla jsem radost, Jitku Smutnou znám od mých 22 let a jsme kamarádky. Navíc je výborná herečka i kolegyně, takže jsem se na spolupráci s ní těšila. A taky je naše opětovné setkání před kamerou trochu paradox, protože jsem jí v minulosti v jednom seriálu odloudila manžela a teď se do ní zamiluji dokonce já sama.
Setkala jste se s nějakými reakcemi diváků? Ať pozitivními, tak negativními.
Každou reakci diváků přijímám, ať už je negativní, nebo pozitivní. Myslím si, že nejhorší je, když herec žádnou reakci nevyvolá. Mám štěstí, že jsem s takovým postojem zatím nesetkala.
V Ulici jste se potkala i se švagrem Rudolfem Hrušínským mladším, který tam hraje od roku 2005. Jaké to bylo setkání?
Za to, že se s Rudolfem můžu díky seriálu Ulice potkat, jsem vděčná. Před kamerou spolupracujeme poprvé a je to velmi příjemné setkání.
Proč vlastně nejste Hrušínská?
Hrušínská jsem, v občanském průkazu to jméno mám, ale příjmení Šplechtová jsem si chtěla uchovat kvůli mamince a tátovi, které jsem ztratila velmi brzy.
Jak se udržujete v kondici? Stihnete i odpočívat?
Když je to možné, vyměním jízdu autem za tenisky a chodím všude po svých. Nyní se těším na jarní práci na zahradě, která je pro mě velkou radostí a relax v jednom. V práci i soukromí jsem ráda obklopena mladými lidmi, kteří mi nedovolí stěžovat si na stárnutí nebo únavu a mají energie na rozdávání.
Co vás nabíjí a dodává vám energii?
Rozhodně vnoučata. A nabíjí mě fakt, že i přes všechny životní překážky se vše děje z nějakého důvodu. Věřím tomu, že co nás nezabije, to nás posílí. Vždy se snažím vidět světlo na konci tunelu – i kdyby byl sebevíc tmavý a dlouhý. Někdy máme možná pocit, že něco definitivně skončilo, ale definitivní je pouze konec života. I když – kdo ví.
