Je to pokaždé velký svátek. Návštěvy herce Josefa Dvořáka, patrona kadaňského Domova pro seniory, bývají vždy velmi očekávány a s nadšením veškerého osazenstva vítány. Mají pouze jednu vadu na kráse, utečou až nehezky rychle. „Dokázali bychom Pepíčka poslouchat celé hodiny. Je to uragán. Jeho vypravěčské schopnosti jsou nezaměnitelné. Mimika, gesta, vodopád slov, jedním slovem zážitek,“ dělí se o dojmy posluchači a diváci v jedné osobě.
Divadelníci mají pro podobný výstup přesné označení. One man show, tedy představení pro jednoho člověka. Je to nelehká disciplína, Josef Dvořák ji ale zvládá s bravurou sobě vlastní. Je neuvěřitelné, kolik pozitivní energie v sobě ukrývá, kolik jí předá, a kolik mu jí ještě zbývá. A to jede na plný výkon.
Oblíbený komik nepřijel ani tentokrát do Kadaně sám. Půvabný doprovod mu dělaly manželka Jája a zpěvačka Blanka Tůmová. Trojice se během celé hodinky skvěle doplňovala. Jája, byť od Pepy nedostala mnoho prostoru, nad čímž mimochodem mávla rukou se slovy, že je zvyklá, přidala do vyprávění pár historek z rodinného života, Blanka se pak postarala o krásná hudební intermezza.
Zatím poslední návštěva patrona kadaňských seniorů měla ovšem ještě nečekaný druhý rozměr. Dvě neuvěřitelná setkání. Josef Dvořák se po několika desítkách let setkal se svojí paní učitelkou ze čtvrté třídy a se svým prvním režisérem z vlastních divadelních začátků. Oba jsou klienty Domova. „Nádherný scénář, který napsal sám život. Neuvěřitelné. Ani nedokáži vyjádřit, jakou mám radost. Opravdu,“ líčil dojatý herec, kterému poprvé za dobu, po kterou k nám jezdí, došla slova. Pikantní na celém příběhu bylo, že během povídání Josef Dvořák vyprávěl o svých ochotnických prvních krůčcích a pana režiséra zmiňoval. Ten přitom celou dobu seděl naproti němu a ani slůvkem nevyzradil, o kom je řeč. Překvapení si nechal na konec. „Není divu, že jsi mě nepoznal. Přes půl století je opravdu dlouhá doba a zub času vykonal své,“ vyhodnotil situaci čerstvý jedenadevadesátník, stále ovšem šaramantní pan František, „Pepo, celou tu dlouhou dobu pozorně sleduji tvoji kariéru a jsem pyšný. Mám z tebe, chlapče, velkou radost.“
Jedinečnou tečku za celým odpolednem udělala vzápětí paní učitelka. Přece jen to byla skvělá příležitost dozvědět se něco navíc. Něco, o čem zatím nepadlo ani slovo. A jakým že byl tedy malý Pepa žáčkem? Bývalá kantorka, přestože si dobře pamatovala, s odpovědí taktně váhala. „Pepo, nezlob se, ale byl jsi pěkný lump,“ smála se nakonec s dokonalým ruměncem ve tváři.
Zdeněk Moravec, MěSSS Kadaň, Domov pro seniory