Nestárnoucí herec a zpěvák Jiří Štědroň býval idolem dívčích srdcí. Přestože v mládí uvažoval o tom, že by se stal vojákem, nebo horníkem, nakonec ho zlákala světla reflektorů. Proslulý princ z pohádky Popelka neztratil ani kousek ze svého šarmu a srší energií, přestože letos oslavil už jednaosmdesáté narozeniny.
Herec, zpěvák, moderátor textař, skladatel, spisovatel či podnikatel. Ve které z těchto profesí se cítíte nejlépe a ke které máte nejblíže?
Jsem magistr herectví. Na to mám tedy „papíry“. Ty ostatní obory přinesl život. A většinu dokonce až někdy po roce osmdesát devět, kdy jsem z jakési popřevratové bujnosti začal zkoušet všechno možné, včetně výletů mimo kumšt. Bohužel, nebo bohudík mi nikdo nikdy otevřeně neřekl, že nemám třeba psát, skládat nebo režírovat, že je to ostuda. Tak to dělám, děj se vůle boží. Asi jsem ovšem začal přece jenom pozdě. Nikdo ode mne třeba knížky nebo autorská cédéčka neočekává a já nemám dost prostředků, komunikačních ani finančních, abych o sobě v tomto směru dal vědět. Ale i tak mě to baví. A to je to podstatné, když už si někdo jaksi samovolně všimne, že ty moje výplody existujou, nestěžuje si.
Proč jste se vlastně dal na hraní a zpívání? Vedli vás k tomu například rodiče?
Je to dávno a mám dojem, že jsem v rozhodující době o ničem jiném doopravdy neuvažoval. Část rodiny to připustila, sami byli podobně postiženi, část mi to rozmlouvala. Důležité je, že jsem nikdy nelitoval toho, jak to dopadlo.
Takže jste se chtěl věnovat umění odjakživa, nebo jste měl nějaký jiný sen?
Jak kdy. V deseti jsem málem podlehl náboru na vojenskou školu v Moravské Třebové. Všechno mohlo být jinak, náš pan prezident ji, myslím, má taky. Rodiče se museli hodně snažit, aby mě z onoho poblouznění vyvedli. Ve třinácti jsem zatoužil být horníkem. Pak jsem dostal rozum.
Nezapomenutelný jste jako princ Mojmír v legendární černobílé Popelce. Vzpomenete si ještě, jak jste se k této roli dostal?
Dost nudnou, „normální“ cestou. Zamlouval jsem se paní režisérce Janečkové, a tak mě obsadila. Dělal jsem s ní už před tím a víckrát, věděla, co ode mne může čekat. Ani ona, ani já jsme to nijak nepatetizovali. Byla to určitá etapa naší běžné práce. To, že měla úspěch, který až asi po třech letech zkomplikovala nepřízeň tehdejších mocipánů, reagujících na emigraci Jana Třísky, byl dárek navíc. Ne úplně očekávaný a o to příjemnější.
A jak vzpomínáte na natáčení po boku mladičké Evy Hruškové? Jste stále v kontaktu?
Vše, co v té souvislosti mohlo být řečeno, obávám se, už zaznělo a něco dokonce i vícekrát. S Evičkou se vídáme, v rámci padesátin Popelky jsme před čtyřmi roky absolvovali slavné turné uváděné Alešem Cibulkou, její manžel Jan Přeučil je navíc můj vzácný kolega a celoživotní přítel. Sdělil jsem veřejnosti o výrobě Popelky už opravdu kdeco. Vzpomínal jsem i na to, jaké jsem si během natáčení koupil auto, a že jsem si ho zabouchl před studiem, a že mi jeden ochotný muž ze štábu doporučil zloděje, který si krátce před tím odseděl svoje, aby mi je otevřel. Víc už ze mne stěží dostanete.
Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkal, nejvíce přirostl k srdci?
Setkal jsem se se spoustou významných lidí a jsem za to životu vděčný. Byli zdaleka nejen od divadla. Znal jsem se třeba se Zátopkem, znám se s Kodešem. Kamarádil jsem s Pepíkem Somrem nebo s Pavlem Landovským. K srdci mi ale asi, když o tom tak uvažuju, nejvíc přirostl Jiří Suchý. Jak už tak ředitelé divadla, kde je člověk nějakých dvaadvacet let v angažmá, mohou přirůst. Je to umocněno obdivem, který k Jiřímu nejméně šedesát let chovám i satisfakcí za neúspěch, který jsem zaznamenal při prvním pokusu o spolupráci s ním. Vyšel mi až pokus druhý. Po bezmála čtyřiceti letech. Jiří Suchý je ostatně jedním z těch, kteří způsobili, že jsem se přestal ostýchat skládat a psát. Ještě nevýtvarničím. Ale co není, může být. V dětství jsem docela pěkně kreslil.
Loni jste oslavil osmdesátku. Vypadáte výborně, hýříte energií, máte na to nějaký zvláštní recept?
Děkuji za pochvalu. Ale musím vás opravit. Nehýřím. Jako každý normální člověk nejradši lenoším. Jen mi to okolnosti málokdy dovolí. Sotva si sednu do ušáku, začne mi v hlavě hlodat, co všechno jsem neudělal, ač bych mohl. To ovšem není recept, to je diagnóza.
Je o vás známo, že jste sportovec, žil jste nebo stále žijete nějak zdravě?
Zase, asi tak jako každý, se peru s tím, co je správně a co ne. Včetně stravy a životosprávy vůbec. Naštěstí mám ženu, která v tomto ohledu převzala vůdčí roli. Během těch více než jednapadesáti let, co jsme spolu, se prostě nezvratně ukázalo, že vedení potřebuju. Zvlčil bych.
Několikrát jste vyhrál Děčínskou kotvu a zpíval s Petrou Černockou, která má chalupu na severu Čech. Máte nějak blízko k Ústeckému kraji. Jezdíte sem někdy?
Ústecko je pro mě nejen Kotva a Černocká… Měl jsem v kraji, konkrétně v Kamenickém Šenově továrnu! No… jenom jsem ji spoluvlastnil a vlastně pouze krátce. Byla to sklárna se specializací na lustry a malované sklo a postavili jsme ji, jak se říká, na zelené louce. V roce 1992, kdy jsem ji opouštěl, měla dvaašedesát zaměstnanců. Jak to s tou továrničkou dopadlo, nevím. Pustil jsem to z hlavy. Ostatně, vzato kolem a kolem, váš kraj mi asi není souzený. Před pár lety jsem nazkoušel v ústeckém divadle krásnou roli v Noci na Karlštejně, ale hrál jsem to jenom jednou nebo dvakrát. Nějak jsme se ne a ne dohodnout na podmínkách…
V současné době působíte v Semaforu. Pozvete nás na nějaké představení?
Hrál jsem v Semaforu už pěknou řádku nejrůznějších postav, dokonce i dva bohy a nějaké ty krále. A musím se pochlubit, hrály se tu i dvě moje hry. Co hrajeme aktuálně? Diváci si pochvalují třeba sled písniček s jednoduchým příběhem Černá kočka bílý pes, nebo hodně dobrý Suchého text Prsten pana Nibelunga. Ale to nejlepší teprve přijde. Aspoň doufám. Co nevidět začneme zkoušet Poslední štaci, kde mám mít hezkou roli a pak lahůdku, která se pracovně jmenuje Tančírna Paradis, kde se budeme vyskytovat pouze ve třech, se Suchým a Molavcovou. Jo, a na jaře se vrátí Kytice, aby konečně dovršila kýžených a neuvěřitelných devět set repríz. Do cíle jí chybí nějakých deset nebo dvacet.
Co dalšího plánujete po pracovní stránce?
Pořád něco dělám. Zrovna jsem dokončil písničku, kterou bychom měli zpívat s Josefem Zímou. Máme totiž stejnou manažerku, šéfovou agentury Yellow Pro a tu napadlo, že bychom mohli udělat něco spolu. V refrénu se se zpívá: Patrně už se sotva stanem Mojmírem nebo Radovanem, nic nebude už takové, jsme dva dědkové …
Na odchod do hereckého a zpěváckého důchodu tak ještě nemyslíte?
Ne, není čas.
Nemůžu nezmínit, že letos nejen seniorskou populací rezonuje téma valorizace penzí. Jak se podle vás vlastně žije seniorům v této době, kdy se potýkáme se zdražováním?
Zařekl jsem se před časem, že k politickým věcem se vyjadřovat nebudu. Názor nicméně mám a dá mi dost práce jej neventilovat. Už jsem párkrát samým přemáháním se i zaskřípal zuby.
Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?
Proč? Myslet se má dopředu a ničeho nelitovat. Jde to někdy ztuha, ale je to dobré pravidlo.
Máte třeba ještě nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám splnilo?
Proč ne? Přání mít přestanu, až umřu.
Jak rád odpočíváte?
Jak jsem říkal. V ušáku. Ale zábavnější je to na tenise. Když se tam dobelhám.
