Helena Vondráčková: V myšlenkách mířím kupředu, než abych se vracela k minulosti

Foto: archív HV

Ikona české populární hudby Helena Vondráčková už v osmnácti letech dosáhla jedné z prestižních hudebních met, když vyhrála Zlatého slavíka. Splnila si sen být pohádkovou princeznou a jako jedna z mála českých interpretek populární hudby si zazpívala v proslulé newyorské Carnegie Hall. Kromě rozpadu skupiny Golden Kids ničeho ve své kariéře nelituje. Momentálně objíždí republiku se svým turné a šestasedmdesátku byste jí rozhodně nehádali.

Vypadáte skvěle, máte plno energie. Máte na to nějaký recept, klíč k úspěchu?

Můj recept? Věčný životní optimismus, správná životospráva, hodně spánku, lásky a v neposlední řadě sport a aktivní životní styl. Také je důležité najít si čas pro sebe, zajít si do sauny, na masáž a dopřát si kvalitní kosmetiku. Úspěchu člověk dosáhne především pílí a disciplínou a musí vás také bavit to, co děláte. Mám kolem sebe skvělý tým lidí tým, který mi děla dobré zázemí.

Jak se udržujete v kondici a jak pečujete o svůj hlas?

V kondici se udržuju hlavně svými cvičebními programy, které podporují pružnost páteře a posilují veškeré svalstvo. Řadu cviků čerpám z jógy, z pilates a také si ráda poslechnu rady fyzioterapeutů, kteří vědí, jak problémům předejít. Hlasivky si procvičuju pravidelně. Před každým koncertem provádím hlasová cvičení nejenom doma u klavíru, ale také v šatně těsně před vystoupením.

Chtěla jste se věnovat umění odjakživa, nebo jste měla jiný sen?

Měla jsem spoustu nápadů. Nejprve jsem chtěla být princeznou, což se mi po letech splnilo v pohádce Šíleně smutná princezna. Na základní škole jsem uvažovala o profesi veterinářky, protože jsem milovala zvířátka a byla jsem vždy šťastná, když mě starší sestra vzala do ZOO. Měla jsem už jako dítě spoustu zájmů, tančila jsem, hrála jsem ochotnické divadlo a na klavír, což mě velmi bavilo, takže jsem se chtěla stát klavírní virtuoskou. Ráda jsem studovala cizí jazyky a z francouzštiny jsem maturovala. V autě mám učebnici angličtiny, ráda se učím nová slovíčka a fráze a trénuji tím svou paměť.

Potýkáte se i po těch letech na pódiu s nervozitou, nebo to zvládáte takzvaně levou zadní?

Ano, nervózní jsem před každým novým projektem a je to tak v pořádku. Například, když se uvádí nový muzikál nebo když představujeme nový koncertní program. Při běžných koncertech už ji nemám. Žádné vystoupení ale neberu jako rutinu, stále mě baví zpívat, koncertovat a rozdávat tak lidem radost.

Zastihli jsme vás na ústecké zastávce turné. Jaký je rozdíl mezi koncerty nyní a před třiceti lety?

Nevidím a ani nepociťuju, že by se s přibývajícími lety změnil přístup ke koncertování, maximálně co se týče technických vymožeností a zabezpečení. Dříve stačilo používal pár světel a sametové černé pozadí, ale dnešní doba umožňuje z koncertu udělat opravdovou světelnou show. Důležité je, aby vše člověk dělal s láskou, vysokým nasazením a profesionalitou. Jinak to ani nejde.

Zpívají si fanoušci vámi vaše hity, jako je Lásko má já stůňu, Dlouhá noc nebo nezapomenutelné Sladké mámení…

Zpívají se mnou velmi často, někdy začnou sami od sebe.  Když je vyzvu ke spolupráci, umějí slova, a to mě moc těší.

Kterou skladbu vlastně vy sama máte nejraději?

Je jich mnoho, ale když mám jmenovat, tak Lásko má já stůňu, Dvě malá křídla tu nejsou, Růže kvetou dál a z poslední doby také skladbu Dívčí žena, která vyšla na mém posledním studiovém CD Tvrdohlavá před třemi lety. Mám ráda také aktuální novinku Pojď se mnou hledat modrý květ, která vyšla na mém posledním trojalbu Nejkrásnější na světě je láska. Tato píseň získala v hitparádě Česká dvanáctka na Českém rozhlasu cenu Zlatý mikrofon.

Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkala, nejvíce přirostl k srdci?

Na to se těžko odpovídá, protože jsem během své kariéry spolupracovala s opravdu mnoha kolegy. Nejraději vzpomínám na Waldemara Matušku, Karla Gotta a Karla Černocha… z kolegyň s Jitkou Zelenkovou, Bárou Basikovou a polskou Marylou Rodowitz. S těmito zpěvačkami mě pojí nejenom profesní, ale i přátelský vztah.

V devadesátých letech se v České republice roztrhl pytel s muzikály. Stala jste se součástí tohoto boomu?

Ano, v mnoha. Bídníci, Hello Dolly, Mamma Mia, Mona lisa, Baron Prášil, Kočky, Muž se železnou maskou a mnoho dalších. Nejvíce mi sedla role v muzikálu Hello Dolly, byl můj opravdový sen si v tomto muzikálu zahrát a když nabídka hlavní role, Dolly Leviové, přišla od Milana Lasicy, měla jsem opravdovou radost. Muzikál byl uváděn v Bratislavě na Nové scéně v roce 2005. Měla jsem tam pronajatý byt a velmi často jsem v tomto období pendlovala mezi Bratislavou a Prahou vlakem. Ráda vzpomínám také na muzikál Mamma mia, který byl uváděn v Praze a kde jsem si mohla zazpívat milovanou píseň The winner takes it all (pozn. red. originál české verze skladby A ty se ptáš, co já) a také mnoho dalších od legendární Abby.

Také jste si zahrála princeznu Helenu v jedné z nejoblíbenějších českých pohádek Šíleně smutná princezna. Jak jste se k filmovému natáčení dostala?

V šedesátých letech jsem měla angažmá v divadlo Rokoko a setkala jsem se tam s režisér Bořivojem Zemanem, který mi tuto roli nabídnul. Dodnes na to s láskou vzpomínám a nejvíce mě těší, že tato pohádka úspěšně oslovila již tolik generací.

Jak se vám coby mladičké zpěvačce hrálo po boku hereckých legend, jako byl Jaroslav Marvan, Darek Vostřel nebo Bohuš Záhorský?

Byla pro mě velká čest při tomto natáčení poznat velikány české kinematografie. Pana Kemra, Marvana, Stellu Zázvorkovou… dodnes se na tuto pohádku ráda podívám, třeba během Vánoc, kdy je v televizi. Vyšla také v německé verzi a nedávno byla nově zdigitalizována, čímž se ohromně, díky nových technologiím, podpořila vizuální a technická kvalita obrazu.

Sešli jsme se v Ústí nad Labem. Jezdíte na sever Čech ráda?

Ano a konkrétně na Ústí a Teplice mám krásné vzpomínky, protože jsem tam často jezdila v začátcích své kariéry. Ještě jako dívka školou povinná jsem zde poznala spoustu tehdy již velkých pěveckých hvězd. Nedávno jsem také navštívila Dubí, kde proběhla výstava mých koncertních a filmových kostýmů.

Pojí vás nějaká hezká, ať už osobní či profesní vzpomínka s nějakým místem Ústeckého kraje?

Na festivalu Děčínská kotva jsem získala čestné ocenění za píseň Ondry Soukupa a Gábiny Osvaldové- Tančit prý je krásné.

Kterého z ocenění, kterých jste během kariéry posbírala přehršle, si ceníte nejvíce?

Všech svých ocenění si velmi vážím, zřídila jsem si pro ně i speciální pokoj, kterému říkám síň slávy. Zdůrazním například první Bratislavskou lyru, ocenění Grand Prix z polských Sopot v roce 1977, Hit roku 2000 za píseň Dlouhá noc, dvě státní vyznamenání. Také všechna ocenění v různých anketách, platinové, zlaté a stříbrné desky od různých hudebních vydavatelství a v neposlední řadě mám samozřejmě také radost ze všech Slavíků. Pokud vás to bude zajímat, kupte si knihu Každá trampota má svou mez od Petra Macka, která nedávno vyšla.

Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?

Přiznám se, že raději mířím ve svých myšlenkách směrem kupředu, než abych se vracela k minulosti. Kromě rozpadu Golden Kids nebyl důvod ničeho litovat. Mrzí mě jen, že spoustu mých báječných kolegů již není mezi námi. Na ně vzpomínám s nostalgií.

Zpíváte si doma?

Ano, ale jen před koncerty. Často si ale zpívám v autě, například včera, když jsem se s dobrou náladou vracela ze srazu se svými bývalými spolužáky z gymplu z Chrudimi. Měla jsem puštěné rádio Blaník a celou cestu jsem si prozpěvovala.

Jak ráda trávíte volný čas, máte nějaký velký koníček?

Miluju práci na zahradě, tenis, všechny vodní sporty- plavání, jízdu na kajaku a nově jsem loni začala zkoušet i paddle board. Ráda chodím na houby, které nejenom ráda sbírám, ale i jím a také na dlouhé procházky s fenkou Jessie. Musím se přiznat, že se neumím nudit a sedět dlouho na jednom místě (smích).

Nejen seniorskou populací letos rezonuje horké téma valorizace penzí. Vy jste se nedávno sama musela soudní cestou domáhat správné výměry svého důchodu. Jak se podle vás vlastně žije seniorům v době vlny velkého zdražování?

Situace důchodců u nás, ve většině případů, není příliš růžová. A to jak vzhledem ke stále rostoucím cenám, tak neustále se měnícím podmínkám ve stanovení výše důchodu. Nepředvídatelnost důchodcům komplikuje život, a když do toho opět přijde energetická krize, tak je mi mnoha lidí líto. Podle mého názoru by se měl stát daleko více věnovat této problematice.