Jako exponát měsíce dubna vybrali v ústeckém muzeu bukače velkého, který patří k jedněm z našich nejvzácnějších druhů. Jeho početnost byla v letech 2001 až 2003 odhadnuta na 30 až 40 párů. Oproti početnosti 20 až 30 párů z roku 1999 je to potěšitelné zvýšení.
Bohužel to ale vypadá, že bylo jen dočasné. Data z mapování hnízdního rozšíření ptáků v České republice za roky 2014 až 2017 zatím nejsou zcela zpracované, nicméně průběžné výsledky naznačují silný propad. Jisté tedy je, že i nadále zůstane bukač velký řazený mezi kriticky ohrožené druhy. A proč se mu u nás moc nedaří? Potřebuje totiž rozsáhlé rákosiny a čistou vodu, v které loví menší ryby. Bohužel většina našich rybníků a nížinných nádrží se v posledních letech přeměnila spíše ve „vepříny“, tedy ve velkochovy kaprů, kterým se přezdívá vodní vepři. Kapři totiž velice rádi ryjí ve dně, kalí vodu a při velkých hustotách ničí porosty rákosu a dalších litorálních rostlin. Situaci ještě zhoršuje snaha o co nejvyšší produkci ryb. Nejenže tedy rybáři nasazují kapry v nepřirozeně vysokých hustotách, ale navíc je ještě přikrmují obilím a vodu silně hnojí, aby byla úživná. Výsledek asi všichni znáte (ostatně stačí se zajít podívat třeba na rybníky u Chabařovic). Voda vypadá i smrdí jako močůvka, na mělčinách se povalují navezené hromady hnoje, voda se jen vaří rybami. V takovýchto velkovýkrmnách se ale daří pouze kaprům, všechny ostatní druhy, včetně bukače, mizí.
Naštěstí v Ústeckém kraji máme spoustu přirozených, bezodtokých jezer a jezírek po těžbě. Zde je rybářské hospodaření náročnější, místy se ani nehospodaří. A zde stále ještě můžete bukače vidět, tedy spíše slyšet. Je to totiž velmi skrytě žijící živočich, který naprostou většinu života tráví skrytý v rákosí. Když ale na jaře začnou samci obhajovat teritorium, můžete se alespoň potěšit jejich „zpěvem“. Své jméno dostali podle hlubokého bučení, které je v tichém prostředí slyšitelné až na dva kilometry. Zní stejně, jako když foukáte do skleněné lahve. Ostatně na takovouto „vábničku“ můžete bukačího samce i přilákat. To ale nedoporučujeme, neboť tím bukače zbytečně rušíme.
A jak se dostal bukač k nám do muzea? Doplatil na silné mrazy v zimě 2016/2017. Bukači obvykle přeletují v zimě jižněji, na Balkán, do Středomoří atp. Někteří jedinci ale zkouší zimu přečkat zimu i u nás. Když náhle dojde k prudkému ochlazení, neseženou dostatek potravy a často už nemají ani dost sil na odlet a hynou. I vystavený jedinec byl nalezen zmrzlý u Hodonínských rybníků.
Muzeum města Ústí nad Labem