K tradičním televizním předvánočním hitům neodmyslitelně patří i Popelka. Před třiapadesáti lety ji ještě v černobílé verzi ztvárnila herečka Eva Hrušková. Přestože nedávno oslavila sedmdesáté narozeniny, stále jezdí s loutkovým divadlem po celé republice. Často ji doprovází i manžel Jan Přeučil.
Vypadáte výborně, hýříte energií. Jak se udržujete v kondici?
Nezabývám se negativními věcmi. Snažím se je nesledovat, takže noviny čtu minimálně a na zprávy v televizi nekoukám. Na internetu otevírám jen emaily a hodně čtu příjemné knížky a koukám na příjemné filmy. Ale ne v televizi. Takže si vlastně tu negativitu nepouštím do života. Nepomlouvám, a když se dozvím, že o mně někdo šíří něco špatného, tak to pustím z hlavy.
A cvičíte nebo jíte zdravě?
Razím heslo, že o zdraví se člověk musí starat hlavně sám. Před dvěma lety se mi podařilo dát dolů deset kilo a ty pořád díky zdravé stravě držím. S manželem (Jan Přeučil) se snažíme stravovat takzvaně low carb, to znamená, že jíme co nejméně sacharidů. A to nám vyhovuje. Mít správnou váhu je dobré i pro zdraví. Protože nemoci jako je cukrovka druhého typu, vysoký tlak a vysoký cholesterol máme především ze špatného stravování.
Letos jste oslavila sedmdesátiny. Proběhla nějaká velká oslava?
Oslava proběhla, šlo vlastně o křest mojí knížky, která se jmenuje Popelka 70. Jde o takové knižní vzpomínání na můj život. Od dětství až do současnosti. Takže tak je tam spousta fotek z televize, z pohádek, z divadla a ze života. A jsou tam i věci, které možná o mně dosud nikdo nevěděl.
Tu knížku seženeme na pultech knihkupectví?
Ne, tu lze koupit jen při našich vystoupeních.
Už v 17 letech vás proslavila role Popelky. Jak na to období vzpomínáte?
Ráda, byli jsme všichni mladí. Ale na druhou stranu to bylo období plné zmatků a hledání. Takže já musím říct, že můj nynější věk mi vlastně nevadí, protože spoustu věcí v životě už mám vyřešených. Samozřejmě, že člověk prožil i smutné věci, jako když odejdou rodiče, bohužel to je života běh. Ale se samotným životem teď jsem spokojená, protože nemusím řešit zásadní věci. Důležité je, aby o mé tři syny bylo dobře postaráno, aby se oni o sebe dobře starali a o mé dvě vnučky. Jinak člověk má na starost jen sám sebe a manžela.
Jak jste se k roli Popelky dostala? Konkurzem?
Nene, já jsem od malička zpívala v pořadu Hledáme písničky pro děti, ten režírovala Vlasta Janečková, která točila i pohádky. Dala mi role několika princezen a také mi nabídla roli Popelky. Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, ale jsem za to ráda. Ona to byla spíš náhoda, protože bylo více adeptek. Dokonce Milan Chladil loboval za to, aby Popelku hrála Miluška Voborníková. Takže to byla taková velká náhoda, jako tyhle velké věci bývají.
Není vám trochu líto, že se ta vaše Popelka nesměla po emigraci Jana Třísky vysílat. A lidem tak utkvěla více Popelka s Libuškou Šafránkovou?
Teď už mi to líto není, protože teď už se vysílat může. Navíc, já jsem pak přesedlala na divadlo pro děti, protože jsem šla na DAMU na loutkařinu, kterou jsem si zamilovala. Pak přišla barevná Popelka, s Libuškou Šafránkovou, která je atraktivní a bohatá a má pro nás klasiky v sobě spoustu novinek. Musím vzpomenout na okamžik, kdy jsme se s Libuškou před deseti lety osobně poznaly. Řekly jsme si, jak se nám vzájemně ty naše Popelky líbily. Celkově jsme se měly velice rády.
Zmiňujete divadlo pro děti. Celý herecký život jste dětem zasvětila. Jaké jsou publikum?
Bezvadné, dětské publikum vám okamžitě najevo, jestli se jim představení líbí nebo ne. To dospělý člověk neumí. Ten slušně sedí až do konce a doma řekne, jaká to byla blbost. Ale herci nedá nic najevo, kdežto ty děti to ukážou hned a to miluji.
Kromě dětí, hrajete i pro seniory? Kde vás můžou vidět?
Jezdíme do domovů nebo do místních divadel, ale také na představení, která pro seniory pořádají například místní úřady. Ta představení jsou pěkná, během nich vzpomínáme, což dříve narození mají rádi, zpíváme písničky, které znají. Manžel vypráví historky z filmování. Jmenuje se to Popelka a Zloun na jednom jevišti. On je vizuálně takový ten Zloun (smích) a i hraje takové role. Ale realita je jiná. Jak říká můj syn … ten Zloun je v naší rodině úplně někdo jiný (smích). Kromě Popelky a Zlouna musím ještě zmínit manželovo představení Bláznovy zápisky, které hrál před padesáti lety ve Viole, bylo to hodně slavné představení a s ním i nyní jezdí po divadlech.
Odmalička jste zpívala, ale chtěla jste být vždy herečkou?
Mě lákaly dějiny umění a dějiny divadla. Ale děkuji Pánu Bohu každý den, že mě na filozofii na ten obor nevzali, protože můj život by se ubíral úplně jinou cestou. Takže sen jsem si nesplnila, ale tahle práce, což vlastně ani není práce, ale trochu koníček a trochu poslání, mě velice baví.
Dočetla jsem se, že hovoříte anglicky, francouzsky a domluvíte se italsky, španělsky a rusky. Je to pravda? Kdo vás k jazykům vedl?
Je to tak, protože jsem se na gymplu studovala latinu a románské jazyky jako je francouzština, španělština a italština z latiny vycházejí, takže o to bylo učení jednodušší. Naši žádný cizí jazyk neovládali, ale mně i mojí sestře ho umožnili studovat. Já jsem chodila v sedmdesátých letech na jazykový gympl, kde jsme měli ruštinu, angličtinu a francouzštinu a rodiče mi zaplatili paní profesorku, ke které jsem chodila ráno před školou. Ona se ptala hned u dveří, jak budeme dnes mluvit. Sama plynně mluvila německy, francouzsky a anglicky. Jediné minus bylo, že chovala fretku, která mě pořád kousala a já měla neustále rozervané punčocháče (smích). A maminka mě asi i kvůli tomu od ní pak vzala pryč (smích).
Takže na dovolené se v pohodě domluvíte?
Jo to určitě, to problémy nemám.
A cestujete ráda?
Velice ráda, ale teď musím počkat, až se manželovi uzdraví operovaná kyčel. Abychom zase mohli někam vyrazit. Já bych jela i někam dál, třeba na Špicberky, ale to se manželovi moc nechce. Takže jezdíme po Evropě. Máme rádi města, jako je Londýn, Benátky, Barcelona.
S manželem hercem Janem Přeučilem a se synem Zdeňkem Rohlíčkem máte Divadlo nejen pro děti. Jaké to je mít rodinné divadlo?
Syn vymyslet slogan, že Rodina je základ divadla. A ono to tak vlastně v naší historii platí. Protože byly rody, kde byl táta principál, maminka vyráběla kostýmy a širší rodina hrála. My jsme vlastně takoví pokračovatelé.
Zahráli jste si s manželem někdy společně, třeba ve filmu nebo v divadle?
V divadle ne, ale v seriálu Stopy života, který režíroval Tomáš Magnusek, jsme hráli manželskou dvojici. Ale fakt příšernou (smích). Manžel tam hrál dirigenta, který obtěžoval malé kluky a já jsem hrála jeho ženu, opravdu strašnou mrchu. Když jsem ten scénář četla, tak jsem si říkala, kdo asi tuhle mrchu bude hrát, a když mi Tomáš Magnusek zavolal a řekl, že si představoval, že bych tu roli té bestie mohla hrát já. To mě překvapilo. Na jednu stranu to byla výzva, na druhou stranu jsem se i radila s maminkou, jestli to mám vzít, když přeci jen hraju divadlo pro děti. Ta mě v tom podpořila a já si to s gustem zahrála. Dokonce Libuška Šafránková po natáčení řekla režisérovi, že nikdy takovou pořádnou roli nedostala, že by taky ráda někdy hrála takovou mrchu (smích).
V našem rozhovoru často zmiňujete Libušku Šafránkovou. Kdo vám z osobností, se kterými jste se za ta léta setkala, nejvíce přirostl k srdci?
Určitě je to právě Libuška a moje kamarádka Valentina Thielová, která nás v polovině října opustila. My jsme s Valentinou strávily společně spoustu hodin u ní při kávě. Ona neměla děti a byla vdova, takže byla sama a říkala mi, že jsem první ženská z oboru, kterou si pozvala do bytu. Hodně jsme si povídaly. Vyprávěla mi o tom, že byla v padesátých letech na filmovém festivalu, kde získala cenu za nejkrásnější ženu festivalu a vyhrála nádherný prstem, který se jmenoval Perla Atlantiku. Dokonce ji na festivalu do schodů gentlemansky pomáhal sám Marcello Mastroianni, kdy šla ve vysokých podpatcích na podium.
Setkaly jsme se v Duchcově, před představením. Jaký je váš vztah k Ústeckému kraji? Jezdíte sem často, třeba za prací nebo tu máte někoho blízkého?
Jezdíme. V Teplicích mám spolužačku z gymnázia a v Ústí nad Labem je nakladatelství AOS publishing, které vydalo moji knihu. Navíc v Ústeckém kraji často hrajeme právě seniorům.
Jste velmi aktivní, stihnete i odpočívat?
Ráda chodím pěšky, po městě, do parku. Chodím a tím si čistím hlavu. A čím jsem starší, tím raději chodím do parků, pod stromy, ze kterých čerpám energii. Teď chodím sama, ale doufám, že se manžel ke mně zase přidá, až se mu kyčel zahojí.
Několikrát jste zmiňovala představení Popelka a Zloun. Jaký je život s Janem Přeučilem doopravdy?
Když jsem ho poznala, tak jsem říkala, že takoví, jako je on, by se měli klonovat. Nikdy jsem nezažila empatičtějšího muže. Nejen, že je hodný a nikoho nepomlouvá. On si ani do hlavy nepustí žádná negativa. Nehodnotí, a když se mu něco nelíbí, tak to přejde. Je to opravdu šťastný muž. Ten jeho klid se snažím od něj naučit.
Prozradíte nám nějaké plány do budoucna nebo žijete takzvaně okamžikem?
Určitě okamžikem, udělat si to, co nejlepší teď. Myslíme na budoucnost v tom, že chodíme na preventivní prohlídky, dbáme na očkování a tak … přeci jen těm zdravotním věcem rozumíme méně než lékaři a imunologové, takže respektujeme jejich názory. A musím říct, že jsme s manželem covid dvakrát prodělali a vždy úplně v pohodě.
Jak se podle vás u nás žije seniorům?
Asi jak kterým. Myslím si, že podstatná je rodina. Nejsložitější to mají ti osamělí senioři. Osobně si to neumím představit. Moje maminka se dožila devadesátky a skutečně byla s námi doma, moje sestra se o ni do poslední minuty postarala. Přála bych každému, aby měl svoji rodinu kolem sebe.
Na závěr odlehčíme. Blíží se Vánoce, jaké jsou u Přeučilů?
Vánoce máme takové trochu netypické – s celou rodinou se scházíme už v poledne, tedy se syny a jejich rodinkami, uděláme si malé pohoštění, rozdáme dárky, ale tajně, aby děti neviděly, a pak je každá rodina spolu u sebe doma. A my jsme pak večer s Honzíkem a nejmladším Pavlem u nás nebo u něj. Protože on bydlí kousek od nás na Vinohradech. A největší dárek? To je to, že jsme spolu.