Písničky, při kterých většina dříve narozených pookřeje, hráli snad v každém městě na severu Čech. Známé manželské duo Eva a Vašek si starší generaci získalo nejen svou Bílou orchidejí, ale také prezentací hitů 60. let, klasiky Jiřího Suchého i Waldemara Matušky, písniček od Jadranu i českých lidovek. Zpěvák Václav Ševčík se rozpovídal o společných začátcích, rodině, volném čase i plánech do budoucna.
Jak vzpomínáte na počátky své kariéry?
Letos máme výročí třicet let společného účinkování. Když Eva nastoupila do skupiny SURF, bylo jí osmnáct. Brzy bude v tomto věku naše dcera Eva. Průběh těch třiceti roků vidíme hlavně v archivu z videozáznamů a fotografii. Začátky byly moc krásné. Bylo to ještě za minulého režimu. Vše bylo sice naplánované, ale lidé k sobě měli blíže. Měli čas na svátky, setkání a hudba byla součástí života. Nic moc jiného nebylo, jen aktivní sport a kultura. Dnes je veliké množství možností, a tak vzpomínáme na začátky jako na pohádku nebo procházku růžovým sadem.
Zpíváte si doma?
Samozřejmě, že si občas zazpíváme, ale berte to, že je to i naše práce a zpíváme především ve studiu a na koncertech, pak někdy nemáte náladu si brát práci ještě domů. Ale samozřejmě, že se občas stane i situace, kdy jedeme z koncertu a rádi si zazpíváme něco, co nás chytlo za srdce. Od roku 1990, jsme většinu času na cestách. Takže když jsme doma, vnímáme to jako bychom byli na dovolené. Poslední pár let cítím, jak se zrychluje tempo života a to se odráží i na rodině a přátelích. Takže zpíváme všude a to nám dodává smysl života a energii.
Vystupujete často na severu Čech?
Čas od času ano, ale dokážu se představit, že by to mohlo být ještě více. Vystupujeme po celé České republice i na Slovensku. Půl roku trávíme ve Spojených Státech, kde rovněž koncertujeme. Na každé místo to vyjde jednou za rok, nebo i za dva a více.
Pojí vás nějaká hezká, ať už osobní či profesní vzpomínka s nějakým městem či místem Ústeckého kraje?
Ano, Ústecký kraj máme rádi a máme zde spousty přátel. Mimo jiné nás sem hodně pojí i profesní vazby. Velmi si ceníme vstřícnosti a spolupráce s Českým rozhlasem v Ústí nad Labem i s místním magistrátem. Kromě toho zde i v místní firmě vyrábíme více než 20 let i naše cédéčka a dévédéčka. Některá pracovní vztahy už přerostly i do osobního přátelství.
A máte v Ústeckém kraji třeba nějaká oblíbená místa?
Ano, rádi si občas jedeme oddechnout do Českého Švýcarska. Nikdy jsme nezapomněli se tam alespoň na chvíli zastavit, když jsme sem jezdili za naším kamarádem, který již bohužel není mezi námi. Měl celoživotní sbírku LP desek, knih a gramofonů a magnetofonů. Rád jsem za ním jezdil pro informace a jen tak pohovořit o hudbě naší i světové.
Hrajete převážně pro seniory, jaké jsou publikum?
Hrajeme pro publikum od 50 roků do 100. Dnes se ty věkové hranice velmi posunují. Těžko říct, kdo je senior, kdo je mladý senior a kdo v domovech důchodců je čekatel na lásku. Jsou vděční za pěkné vyprávění, vyslechnutí a písnička je potěší, pokud jí rozumí a něco jim připomíná.
Zpívají s vámi vaše hity?
Ne, my zpíváme jejich hity. To jim dělá největší radost. Hrát někomu, co se líbí nám a chtít za to honorář je sobecké a divné. J
Kterou skladbu máte nejraději vy?
Bílou Orchidej. Ta se v našem repertoáru vyšplhala v roce 1998 na první místo a zatlačila za sebe Bílé růže z Athén, Krásné chvíle, Svět má, Cappuccino a další naše hity. Máme k ní pokoru a jsme rádi, že ji máme.
A co vás baví více? Velké koncerty, televize nebo třeba akce pro seniory v domech kultury?
Nejvíc nás baví změna. Z každého trochu. Koncerty pro 200 lidí jsou osobní a příjemné. Nad 300 lidí je to krásné, ale již spíše senzace. Pro mě byl úžasný zážitek být i jako host na oslavě 70 roků Karla Gotta v O2 aréně, kdy před námi bylo v rámci jeho programu 20 000 diváků. To byla síla. Měli jsme na ně 1:46 minuty a to muselo vyjít. Jako v aréně.
V televizi máme rádi rozhovory o něčem zajímavém a přínosném pro diváky. Od ledna 2019 máme na TV SENZI každý týden v neděli od 20:00 hodin hodinový pořad „Krásy života“. Je to naše vzpomínání na všechno prožité za 30 roků s písničkami. V repríze jde ve středu od 20:00 a pro druhou stranu zeměkoule tedy USA, Austrálii a další země jsme jej prosadili ráno pondělí a čtvrtek v 02:00 hodin.
Od letošního května je na TV SENZI spuštěn náš další program „Eva Adams – Selftime“. Je to něco pro ženy, které si chtějí s Evou Adams poslechnout něco odpočinkového. Písničky budou prokládány povídáním o životě každého z nás.
Jste úspěšní, můžete říct, co považujete za vrchol své kariéry?
Zdoláte jeden vrchol a přichází další, pokud chcete a máte jít chuť dál dopředu. V současné době považuji za vrchol to, že Eva Adams, což je zahraniční sólový projekt Evy, se mnou pouze na pozadí, získává oblibu ve Spojených státech. To samozřejmě v angličtině pro anglicky a německy mluvící publikum. Nikdy jsem nevěřil, že je možné toho dosáhnout z naší malé vlasti. Letos už vystupujeme na území cca 2,5 x větším než je naše republika. Silnice to tam dovolují a přesuny nejsou tak dramatické a dobrodružné jako u nás. A to jsme tam teprve tři roky.
Co v současné době chystáte po hudební stránce, na co se mohou fanoušci těšit?
Stále přibývají nové písničky. Z USA jsme jich přivezli asi 80. Jedna lepší než druhá. Nemáme zapotřebí hrát něco, co se nám a tedy i lidem nelíbí. Všude na cestách nacházíme krásné skladby, které nikdy v naší republice nezazněly a v jiných zemích žijí mezi lidmi více než 50 roků. Mnohé mají anglický text, německý, francouzský, španělský jen jim chybí třeba český. To je naše záliba. Vyjádřit obsah českým jazykem, nazpívat ji a dát ji šanci zdomácnět. Pak již záleží jen na interpretovi a posluchačích, zda píseň zdomácní nebo umře. Za 30 let jsme takto přivezli asi 250 písní. Nikdo dnes nepřemýšlí, kde se písně vzaly, ale lidé je od nás mají rádi a hrají je i jiné kapely. Vlastní tvorbu moc neděláme. Máme asi šedesát svých skladeb autorských. Píše pro nás pět textařů, aby byla tvorba pestřejší.
Jste hodně v zápřahu, jak odpočíváte? Máte třeba nějaké koníčky?
Já relaxuji spánkem, a pokud nespím, tak mě nabíjí věnovat se novým technologickým věcem v oblasti hudby a multimédií. Eva ráda vaří a dívá se na televizi na staré klasické filmy a seriály jako třeba Chalupáři, Smrt krásných srnců, Světáci a další…
Jak se podle vás žije seniorům v České republice?
Senioři v ČR moc prožívají problémy svých potomků. Snad i v poslední životní etapě mají starosti, zda vnoučata, děti, pravnoučata mají dost všeho, peněz, napsané úlohy a pomáhají jim tak dlouho, až sami nic nemají. V zahraničí nás v západní kultuře překvapilo, že děti v 18 letech vypustí z rodiny a žijí si zbytek života pro sebe. Děti se o sebe a svoje rodiny musí postarat. Cestují, dělají, co je baví a starají se o svůj život. Myslím, že našim seniorům chybí jen láska. Té je u nás méně než jinde. Nevím, čím jsme toho dosáhli. Možná za to mohou jesle a školky. Jesle a školky mají určitě podíl na odcizení dětí od maminky a tatínka. To mohu dnes s odstupem času potvrdit. Je mi 65 roků. Jsem senior druhé etapy a v mládí jsem na děti čas neměl. Považoval jsem za rodinný úspěch sehnat jesle a školku. Manželka mohla jít pracovat a vydělala tak směšné peníze, které vzhledem ke ztrátě toho nejcennějšího, kdy děti potřebují rodiče 24 hodin u sebe, to vůbec nestálo za to. Ekonomicky to nic neřešilo, ale citová ztráta byla velká. Nyní je pozdě cokoliv dohánět a dohnat se to již ani nedá. Láska se nedá koupit ani zaplatit. Uvědomil jsem si to, až jsem mohl vedle nejmladší dcery, prožít společně s Evou patnáct let. To bych uzákonil a mladým rodinám jako stát bych je v tomto podporoval. To by se společnosti všechno 1000x vrátilo, až budeme všichni senioři. Mít svoje děti přestává být moderní a postupně se vytrácí úloha muže a ženy. Děti se začínají rodit stále méně do tohoto úžasně vyspělého světa.