V premiérovém republikovém finále ankety Babička roku České republiky skončila na třetím místě Babička Ústeckého kraje a Seniorských listů Miloslava Bálešová z Teplic. V republikovém finále, které se konalo v Olomouci, soupeřila s dalšími třinácti vítězkami krajských kol.
Jste bronzovou babičkou Česka – čekala jste stupně vítězů?
Nečekala, byla jsem překvapená, protože jsem viděla, že dalších třináct účastnic má krásná vystoupení. Vůbec jsem to nečekala a z bronzu jsem měla obrovskou radost. V klubu jsem říkala, že snad budu alespoň čtrnáctá, no (smích).
Jak jste prožívala celé olomoucké finále? Byla tréma?
Trošku jsem byla, ale pak to ze mě celé opadlo. Na řadu jsem šla až předposlední, tak jsem to stihla ze sebe střepat.
Kdo vám v Olomouci fandil?
Z Teplic jsme jeli z klubu čtyři, ale přijela mě podpořit i rodina. Dcera a dva vnuci byli přímo v sále a ostatní to uvidí na fotkách. Všichni fandili a posílali mi i hlasy. Obrovské překvapení mě čekalo po návratu z Olomouce, kdy mě na nádraží přivítali kamarádi a kamarádky z klubu, se zákusky, místo chleba se solí. To mě moc dojalo.
Jak jste se vlastně připravovala na finále?
Každý večer od krajského kola do finále mi to doslova šrotovalo v hlavě. Původně jsme měli mít připravené dvouminutové povídání o sobě, o městě a kraji ve kterém žijeme. Tak jsem na tom pracovala, třináctkrát jsem to přepisovala a nakonec jsem to ani nepotřebovala. Na místě nám řekli, že nám každému dají stejnou otázku a na tu budeme přímo na podiu odpovídat. Toho jsem se trochu bála, ale zvládla jsem to.
Pomohlo vám, že jste se v Babičce kraje, jak se říká, otrkala a věděla, do čeho ve finále jdete?
Pomohlo moc. Já koukala i na Šlágr TV na televizní přenos, kdy oni uváděli svoje babičky. Takže jsem věděla, kam jedeme a co se bude dít. I tak mě překvapil ten zaplněný olomoucký sál.
S čím jste soutěžila v jednotlivých disciplínách na finále?
Zpívala jsem píseň od Antonína Dvořáka – Largo. V českém jazyce. Většina lidí zná tu nádhernou hudbu, ale málokdo zná česká slova. Pak jsem přednášela svou báseň, kterou jsem kdysi objevila a která se publiku i porotě líbila.
V Ústí na Babičce kraje jste nastoupila v sokolském kroji, zopakovala jste to i v Olomouci?
Ano. Já jsem Sokolka, od mládí jsem cvičila a chodila do Sokola. Teď už ale necvičím, protože kamarádky, se kterými jsem chodila cvičit umřely a já se sama večer chodit do Sokolovny bojím. Takže jsem ráda, že si kroj můžu příležitostně při slavnostní příležitosti obléct. Na sokolských sletech jsme tančili Věrnou gardu.
Řekla jste si po vystoupení ostatních babiček ve finále, tak ta je dobrá?
To jsem si říkala a záviděla jsem jim to. Byla tam dvaadevadesátiletá babička, která vyhrála zlato. To byste koukala, jak krásná žena to v tomhle věku byla. Tak jsme jí všechny objímaly a přály a ona se z toho tak těšila. A ona mi i řekla: „Půjdeme i příští rok, já už byla víckrát a je to skvělé.“ Takže té jsme všechny mohly jen závidět. Také bych se toho věku chtěla dožít a třeba i dožiju, ono stárnutí s partou lidí je lepší. Tak kdo ví.
Takže v celorepublikovém finále byla velká konkurence?
Byla velká. Všechny babičky byly skvělé, to jsem vůbec nečekala.
A která z těch disciplín pro vás byla nejtěžší?
Pro mě nebyla žádná těžká. Já hlavně chtěla zvládnout vyzpívat tu píseň. Protože já jsem altovka, to to vytáhnout do toho skoro sopránu. Ale u žádné disciplíny bych neřekla, že bych ji nezvládla.
Vy zpíváte Largo bez hudebního doprovodu. To je težké…
Pro mě ne, já jsem byla i radši. Já když zpívám s hudbou, tak buď nasadím brzy nebo pozdě. Takže pro je lepší, když si zpívám sama a jsem si svou paní v té písni, takže se nemusím soustředit na hudbu.
Litovala jste třeba na chvilku, že jste do té soutěže šla?
Ne, nelitovala. Nejdřív jsem lidem v klubu vynadala, do čeho mě navlékly, ale oni mi řekli, že mě jednoznačně navrhli, že se všichni na mně shodli. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem řekla: „No, co mám s vámi dělat.“ (smích)
Takže vás nominoval seniorský klub?
Nominoval mě tam Svaz Postižených Civilizačními Chorobami z Teplic.
Na co z celé soutěže nezapomenete?
Na tu atmosféru, na to jak jsme si to s babičkami přály navzájem. Na tu radost, když se té druhé něco povedlo.
Vy jste v ústeckém semifinále ale zvítězila i v novinářské Babičce Seniorských listů. Čekala jste dvojnásobnou výhru?
To vůbec ne. Já z toho byla nejdřív zmatená. Nejdřív jsem dostala šerpu a dárek od Seniorských listů, takže jsem seděla a už ani moc nedávala pozor a nevěděla jsem, že bych ještě mohla nějakou cenu dostat. Pak najednou slyším, prosíme sólo pro Miloslavu Bálešovou. Tak se mi to stáhlo v krku, že to není možné. A když přišel s další šerpou pan primátor Ústí, tak mu říkám: „Nezlobte se, ale já už jednu cenu mám, dejte to někomu jinému.“ A on řekl, že ne, že si to zasloužím a políbil mi ruku.
Od Seniorských listů jste k šerpě dostala i dárek – kávovar, zmínila jste se, že si kávičku dáte s kamarádkami, dala?
Ano, ale představte si, že mi to nejdřív nešlo, neohřívala se mi voda. Takže jsem volala pravnučce, aby nám poradila, jak na to. Nakonec se to podařilo a kávu jsme si kamarádkami daly. Jenže za čas se mi podařilo při mytí nádobí nádržku na vodu shodit na zem a rozbít, ale pravnučka mi náhradní nádržku objednala a už zase můžu zvát kamarádky na výbornou kávu.
Jak se vám vlastně žije coby seniorce?
Moc dobře, jsem spokojená. Mám malý byteček s balkonem, krásný výhled na Teplice. Nejhorší je pro mě tedy bouřka, to jsou celé hory jako v ohni a já si i teď schovávám v ložnici pod peřinou. Mám skvělé sousedy, a všeobecně lidi kolem sebe.
Jak moc je současná generace jiná, než ta vaše?
My si víc povídali. Současná generace je věčně na mobilu. Ale řekla bych, že jsou zase chytřejší a jezdí do světa. A ty vymoženosti. Už jen ty pleny. Představte si vyvařit a vyžehlit pleny pro čtyři děti. To teď ty maminky neznají. Plenu vezmou a vyhodí do koše. Mají plno výhod, co my jsme neměli.
Rozumíte si s moderními technologiemi? Počítačem, chytrým telefonem.
Já mám starý mobil, obyčejný. A dotykový nechci. Mám televizi, rádio a to mi stačí.
A když třeba platíte, tak hotově nebo kartou?
Dřív jsem platila jen hotově. Ale loni jsem měla infarkt a řekla si, co kdyby se semnou něco stalo, tak jsem si zřídila účet v bance a platby mi jdou z účtu. Ale mám ráda nějakou korunu u sebe, a když musím platit kartou, tak se ptám, jak na to a stejně to tam často dám opačně (smích).
Jaký je váš recept na spokojené a šťastné stáří?
Mít všechny lidi kolem sebe rád a být na ně vstřícný. Protože, když jste hodný na lidi a usmějete se na ně, tak se oni usmějí na vás. A tak je život pak radostnější a veselejší. Když ke mně vnoučata a pravnoučata a povídáme si o všem, tak to jsem pak ráda.