Baletní legenda Vlastimil Harapes: Domácí vězení mě zklidnilo až moc

  •  

Fenomenální ikona českého baletu Vlastimil Harapes má na kontě i nespočet filmových, televizních a divadelních rolí. Když rodák z Chomutova při studiích na konzervatoři dostal nabídku hrát ve filmu Markéta Lazarová, těšil se, že se baletu zbavil. Nezbavil.

Narodil jste se v Droužkovicích na Chomutovsku. Jaký máte k Ústeckému kraji vztah?

Pocházím z tohoto kraje, takže to si člověk neodpáře, takže vztah mám takový smířlivý. Navíc přímo do Ústí nad Labem jsem jezdil často hostovat, dokud jsem tancoval a naposledy jsem tam vystupoval i s divadelním představením Čochtanův divotvorný hrnec od Semaforu, takže tam jezdím rád a vím, že divadlo je tam krásné.

Jezdíte ještě na Chomutovsko nebo jinam do našeho kraje?

Na Chomutovsku mám stále neteře a právě do zmiňovaného Ústí jezdívám na premiéry, na baletní nebo operní představení. Naposledy jsem tam viděl představení Frida. Ale také občas jezdím na besedy, například mezi seniory. Letos zkraje roku jsem byl třeba v Jirkově.

Četla jsem, že pocházíte z šesti dětí. A byly to samé sestry. Jaké to je vyrůstat v rodině, kde je převaha žen?

Ono to úplně tak nebylo. Dvě zemřely ještě dříve, než jsem se narodil. Takže jsem měl tři sestry. Jedna byla o sedmnáct let starší, takže když mi byly dva roky, tak se vdala. Druhá byla starší o dvanáct let a třetí o šest let. A s tou nejmladší jsem vyrůstal. Takže to tak hrozné nebylo. Byla v rodině jen jedna sestra a maminka.  Ale je pravda, že já jsem se narodil jako poslední šesté dítě.

Chtěl jste se věnovat tanci a baletu odjakživa, nebo jste měl jiný sen?

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já chtěl hrát na housle, přesto, že jsme měli doma klavír. Na který hrála moje prostřední sestra. Jenže já jsem si housle doslova vybrečel. Když mě maminka šla přihlásit do hudební školy v Chomutově, tak si všimla, že tam je i rytmika pro děti a řekla si: „Kluk si pořád prozpěvuje a poskakuje, tak já ho přihlásím i sem.“ Takže mě přihlásila i do rytmiky. Kromě rytmiky, jsem začal chodit i na housle, jenže pan učitel byl hrozně přísný a já musel jen hrát stupnici a ne písničky, takže mi to absolutně zprotivil a já nechtěl housle ani vidět. Zato v rytmice byla paní učitelka moc milá a řekla rodičům, že mám dobrou postavu a dobře slyším hudbu, tak ať to zkusím na taneční konzervatoř. No, a když mě všichni ubezpečili, že na konzervatoři není matematika, fyzika a chemie, tak jsem souhlasil, i když jsem vůbec netušil, co mě čeká.

A jak se vám na taneční škole líbilo?

No vůbec mi to nešlo, hlavně ten klasický tanec, takže mě na škole udržel folklór. Lidové tance a písničky. To bylo to, co mi vyhovovalo. Takže jsem ty roky na té škole přečkal až do maturity a i ten poslední rok. Ale to už bylo lehčí, to už jsem natáčel první český muzikál ve filmu Starci na chmelu. Zároveň mě pozvali na kamerové zkoušky na Markétu Lazarovou, kterou režíroval František Vláčil. Zkoušky jsem udělal a angažovali na mě jako herce. V Markétě jsem hrál německého šlechtice Kristiána. Natáčení trvalo skoro dva roky. Takže jsem si říkal paráda, to už balet nebude, už jsem se ho zbavil. Školu se mi přesto podařilo dokončit s vyznamenáním.

Takže jste začal natáčet?

Ano, říkal jsem si, když teď budu filmovat a mám takovou velkou roli, tak se zbavím každodenního trénování, jenže pak mi to začalo chybět. V natáčení byly velké prostoje, neustále se na něco čekalo. A najednou se mi začalo stýskat po tréninku a po tom navyklém řádu. Takže jsem v hotelových pokojích začal cvičit a udělal jsem konkurz do Národního divadla. Kam jsem byl přijat a zůstal jsem tam čtyřicet let.

Vrátíme se k tančení. Dá se říct, jaká byla vaše nejúspěšnější role?

Já si myslím, že to jsem si nejméně přál dělat, byl princ v Labutím jezeru a dělal jsem ho nejvíce a po celém světě. První nejúspěšnější role byl Merkucio v Romeovi a Julii. Tam jsem dostal i roli Romea, takže jsem hrál jednou Merkucia a podruhé Romea. Což bylo báječné a je to i natočené, takže se každý může podívat.

Kromě skvělého tanečníka, vás lidé znají i také jako herce. Jak se dostane baletní mistr k herectví?

To bylo díky tomu, že jsem objevil ve Starcích na chmelu a jako vhodný typ mě pozvali ke zkouškám na Markétu Lazarovou. Člověk se k filmu dostane, protože hledají správný typ pro danou roli.

Dá se říct, který film z těch svých máte nejraději?

Bylo příjemné a rád vzpomínám na Film Den pro mou lásku s Martou Vančurovou. V podstatě každý film má něco do sebe. Třeba Marie Poledňáková se sérií o Vaškovi za mnou přišla, abych dělal poradce herci, který bude hrát toho baletního mistra. Já jsem souhlasil a asi za týden přišla znovu a říká mi: „Co bys komu radil, zahraj si to sám.“ A bylo to.

Jak lidé na vaši roli zrovna v těchto filmech reagovali? 

Hlavně dětem jsem byl velmi nesympatický (smích) a psaly mi i dopisy. Protože Vašek tam říká: „On není družnej a nemá rád psy.“ No a já říkal režisérce: „Tys mi tedy dala, já jsem družnej a mám rád psy.“ Jenže lidi tomu co vidí v televizi a spojí si osobu s rolí.

Slyšela jsem, že se věnujete i zpívání.

Ano, já hraji pátým rokem v divadle Semafor a tam se ve všech představeních zpívá. Takže já tam dělám Prsten pana Nibelunga, to bylo první, k čemu mě pan Suchý přizval. Ztvárňuji Rapsóda, což je takový průvodce dějem. A další co v Semaforu dělám je Čochtanův divotvorný hrnec. Tam hraji Josefa Maršálka. Což je otec Káči, kterou hrála nejdříve Soňa Červená, teď ji hraje Lucie Černíková.

Kdo vám z osobností, s kterými jste se setkal, přirostl k srdci?

Hlavně to byli lidé, kterých si vážím a od kterých jsem se mohl učit.

Od března Česká republika bojuje s pandemií koronaviru. Jak omezení zasáhla vás?

Jinými slovy bylo to takové domácí vězení. Všichni jsme byli uvězněni a nesměli jsme zbytečně vycházet. Mně se líbí rčení: „Není potřeba pěstovat mnohoučenost, ale přemýšlivost.“ Tak jsem si řekl, že se toho využiji a zamyslím se, jak to bylo a co bylo. A také co by se ještě dalo dělat a nedalo dělat. Už nejsem žádný mladík, takže toho už moc nezbývá. Ono to zpomalení neškodí. Vždyť moudrost stáří říká pospíchat pomalu.

Takže vás to období zklidnilo?

No až moc. (smích)

Na co nás můžete pozvat? Až zase divadla plně začnou hrát nebo po divadelních prázdninách.

Ty dva tituly, ve kterých hraji, jsem už říkal. Na podzim budeme dohrávat představení k výročí Semaforu, které se jmenuje Semafor 60. Tam má každý jeden výstup. A já zpívám píseň z Nibelunga. Můžete se těšit na setkání s panem Suchým, Jitkou Molavcovou, panem Štědroněm, ale také se šikovnými mladými lidmi.

Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?

Já nejsem ten typ. Já jsem fatalista, takže beru život tak, že to co má být tak je a co má přijít, tak přijde. A jestli to člověk chce nebo nechce, tak na tom moc nezáleží.

Máte stále plno energie, je na to nějaký zvláštní recept?

Na to myslím žádný recept není, to je dané. Já si myslím, že genetika je jasná a člověk to zdědí, ať chce nebo nechce.

Žijete třeba zdravě, dodržujete nějakou životosprávu?

Já nikdy s váhou problémy neměl, takže jsem se nikdy nemusel omezovat. Ale je jasné, že se v den představení nemůžete nacpat svíčkovou a knedlíkama a dáte si jen kousek grilovaného kuřete nebo biftek. To, co je lehce stravitelné. Aby člověk nepůsobil těžkopádně a nebylo mu těžko. A jinak piju rád víno. Ale až teď. Když jsem tančil, tak to nic nebylo. Na to nebyl čas, ani chuť. Takže teď si to vynahrazuji. (smích)

A co rád děláte ve volném čase?

Jsem rád mezi lidmi, takže rád si posedím a povídám si. To mi během těch koronavirových omezeních moc chybělo. Ne alkohol, ale ta komunikace a kontakt.

Máte třeba ještě nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám splnilo?

Nemám takové přání. Jak jsem říkal, jsem fatalista. Co mám přijít, tak přijde a uvidíme, jak se s tím vypořádám.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*